Zelený čtvrtek A

Autor:
Publikováno:

Texty: Ex 12, 1-4.11-14; Žalm 116, 1-2.12-19; 1 K 11, 23-29; Jan 13, 1-17

Starozákonní čtení: Ex 12, 1-4.11-14

 

Poslední Hospodinova rána egyptská je také definitivní porážkou zla; zasahuje přímo do centra, usmrcuje vše prvorozené. Před smrtí zachraňuje Hospodinova milost nad Izraelem a znamení krve zabitého beránka. Prvorozený beránek svou smrtí hyne zástupně za prvorozeného Izraelitu. V tom se ukazuje Hospodinova milost a zároveň je to předobrazem Ježíšovy smrti na kříži.

Už jedením zabitého beránka se Izraelité plně účastní Hospodinova spásného činu vyvedení z Egypta. Už tato hostina je součástí bytí ve svobodě Božího vyvoleného lidu uprostřed Egypta. Hostina také konstituje společenství lidu a proto také nesmí žádný zůstat mimo toto společenství. Na ty nejpotřebnější Hospodin svým nařízením pamatuje.

 

Žalm 116, 1-2.12-19

 

Žalmista ukazuje, že na Hospodinovo milostivé sklonění je možno odpovědět. Totiž, že výraz vděčnosti může mít konkrétní podobu služby lásky. Výraz díků může být aktivní službou druhým, budování společenství lidu, existence pro druhé uprostřed světa.

I v takové aktivní službě zaznívá sláva Hospodinovu jménu.

 

Epištola: 1 K 11, 23-29

 

Bratři a sestry, učedníci a učednice Kristovy jsou sjednoceni v jedno společenství církve, v jedno tělo Kristovo. Spolu sjednoceni jsou shromážděni k modlitbám, spolu jsou shromážděni k zvěsti evangelia, spolu jsou shromážděni kolem stolu Páně k eucharistii; tak tvoří společenství církve, tak patří Pánu, tak jsou ustanoveni Boží milostí. Nejsou již soukromníky a nezávislými individualitami. Viditelně a na první pohled dělají všechno, co dělají jinak i ostatní, mimo církev; společně jí a pijí, společně žijí, společně naslouchají a spolu rozmlouvají, ale všechna tato zdánlivě obyčejná činnost je předurčena a tím také proměněna a postavena do zcela jiného světla. V každé chvíli a bez přestání jde také o vyznání a přiznání se ke Kristu jako Božímu Synu, ukřižovanému a vzkříšenému Pánu světa.

Tak tedy ve večeři Páně nejde jen o tělesné nasycení, ve společném přebývání a rozhovorech nejde jen o přátelské sdílení a vyměňování názorů a informací. Ve společenství církve nejde o nezávaznou komunikaci mezi sebou navzájem, do které jako soukromník můžu přijít a zase z ní jako soukromník jednoduše odcházím.

Ve společenství večeře Páně jde o jedení z jednoho chleba a pití z jednoho kalicha; o spojení s jedním tělem a sjednocení jednou krví, totiž o sjednocení s Kristem ukřižovaným a vzkříšeným.

On, Ježíš Kristus je k tomu shromáždil, ne oni sami sebe; Ježíš Kristus k večeři zve, ne společenství církve, on je Pánem domu a hostitel; a více než jen to! On je zároveň pokrmem a nápojem, svým tělem a krví, kterou dal za spásu celého světa. On sytí své učedníky a učednice sám sebou. 

Proto má také každý sám sebe zkoumat ještě než přistoupí k tomuto společenství. Zkoumat, znamená připravit sama sebe na setkání s Pánem. Být připraven pro svého Pána ovšem znamená být tím, který se nachází ve společenství těla a krve Kristovy, který od tohoto společenství očekává pro sebe plnost nasycení, který od tohoto nasycení očekává plnost života, který Ježíše Krista nazývá svým Pánem, a kterého naopak Ježíš Kristus nazývá svým učedníkem. Uznat tuto připravenost, vzít v plné vážnosti na sebe a pro sebe tento způsob bytí, je předpokladem pravého přijetí večeře Páně, ale také je to zároveň závazkem, sám sebe umenšit ve pospěch druhého, ve prospěch svého spolubratra a spolusestry; být pro druhého, jako je Kristus, který zve ke své večeři.

 

Evangelium

 

Jan 13, 1-17

 

Ježíš slouží učedníkům. Pojem služby tak dostává zcela nový význam a naléhavost totiž tím, že sám Pán pokleká ke službě. Ve Starém zákoně ještě naprosto nepředstavitelná skutečnost. Naopak tam zjevenému Bohu má bezvýhradně sloužit člověk. Zde v Novém zákoně se Bůh zjevuje v Ježíši Kristu, aby člověku sloužil.

V novozákonním podání o mytí nohou učedníků a to především v souvislosti s večeří Páně je zdůrazněno, že Kristova služba je právě tak zároveň nevlastnější demonstrací jeho moci a majestátu. A spolu s tím také Ježíš udílí svým učedníkům plnost milosti, kterou člověk přijímá nový život. Jde o zjevení té milosti, která je přítomná a zároveň skrytá jako zaslíbení už ve Starém zákoně.

Služba, v níž se Bůh skrze Ježíše Krista zjevuje, je tou první a jedinečnou službou, která lidskou (křesťanskou) službu (diakonii) předchází a zakládá.

Podle svědectví Nového zákona Bůh, který sám sebe určil za služebníka člověku, i v této nebo právě v této chvíli se ukazuje a je Pánem člověka. Zjevuje se tak právě prostřednictvím Ježíše, který podle svědectví apoštola Pavla (Fp 2, 7), sám sebe zmařil a přijal způsob služebníka.

Tomuto Ježíši patřit a jako jeho vlastnictví také jednat znamená jednoduše vzít na sebe jeho jho, v následování s ním podle jeho příkladu jít cestou služby druhým, bližním.

Ano, sloužit druhým je právě kriteriem, které Kristus svým mytím nohou nastavil. Člověk může také sloužit svým vlastním zájmům, ovšem v té chvíli již schází z cesty následování Kristova příkladu a vystupuje ze svazku s ním. Služba druhým je zkušebním kamenem, jak je to s lidskou odpovědí na Boží povolání.

 

Jan 13, 31-35

 

Společenství církve žije vždy a všude reálně ve světě, ne mimo tento svět. Kam Ježíš odchází, tam není místo církve a ani nebude. Její místo je zde, a zde ji také Ježíš zanechává. Ovšem vzhledem ke světu má církev zcela zvláštní vnitřní ustanovení, zcela jiné zákony, které však mají být vnějšímu světu zřejmé. Podle těchto Kristových ustanovení, přikázání a zákonů má vnější svět církev poznávat, a to jako svého partnera, nikoli nepřítele. To je jejím úkolem zde ve světě.

Sjednocení učedníci mají činit to, co se jinde neděje, nebo se neděje s takou samozřejmostí, jako by se mělo dít v církvi: totiž nést jedny druhé, místo aby se nechali padnout po cestě, jedni druhým sloužit, místo aby jedni druhými mocensky manipulovali,  silnější mají chránit slabší, místo aby je využívali ke svému prospěchu, nebo zcela přehlíželi. V tom se má ukazovat bratrská a sesterská láska, jednota církve a sjednocení s Kristem. V tom se také naplno ukazují znaky nového života, už tady uprostřed starého světa. Takto má církve žít uprostřed světa, a takto má církve stát vůči světu jako ukazatel k Bohu a jako parter světa.



Starokatolická kolekta:

 

Bože, náš Otče,

večer před svým utrpením

tvůj milovaný Syn ustanovil hostinu své lásky

jako znamení nové a věčné smlouvy s tebou.

Obdaruj nás plností svého slitování a své lásky,

ať ji předáváme dál svým sestrám a bratřím

skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,

který s tebou a s Duchem svatým žije v našem středu

nyní i navěky.