Tělo a krev Krista jsou ve sv. Večeři v, pod a s požehnaným a rozdíleným chlebem a vínem opravdu, skutečně a podle samé podstaty neprostorově (illocaliter) přítomny podle božského ustanovení.
(Quenstedt, q2)
Reálná přítomnost Krista se učí ve všech lutherských vyznáních, počínaje Augsburským vyznáním: "Naše církve učí, že tělo a krev Kristovy jsou pravdivě přítomny a jsou rozdíleny těm, kdo jí u Večeře Páně." (AV 10). Slova Malého katechismu nám jsou rovněž dobře známa: "Co je svátost oltářní? Ustanovená Kristem samotným, je to pravé tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista pod chlebem a vínem, dané křesťanům k jezení a pití." (MK 6:1.2)
(Teigen, Reálná přítomnost v LC)
Křesťanská theologie začala záhy promýšlet přítomnost Krista ve VP v analogii k inkarnaci. Při zrození Ježíše nebeský Logos sestoupil z nebe a přijal tělo. Tak také přichází do chleba a vína. Tak nám Justin už říká (Apol. 66:2), že tato myšlenka byla tradiční pohled, a my nalézáme totéž u Irenaea (Adv. haer. 4:18:5). když říká že eucharistický chléb po vzývání Pána není již déle obyčejným chlebem, ale skládá se z dvou prvků, z pozemského a nebeského. Zde jsou slova ustanovení zřejmě viděny jako cesty kterými božský Logos činí sebe sama konkrétním. On který také bere tělo z Ducha svatého sjednocuje sebe sama s chlebem a vínem. Alexandrijská teologie, konkrétně Origenes, viděla přítomnost Logu v chlebu a vínu jako osobní přítomnost vyvýšeného Krista a nicméně celé úsilí Origena vyhnout se spiritualizaci se stalo dominantním pohledem doby která následovala. To stále je základem reformační debaty mezi Lutherem a Zwinglim, jsa pokládána za samo sebou zřejmou oběma. Jediný spor mezi nimi byl jak tomu porozumět.
(W. Pannenberg, Systematická theologie III. díl)
Ježíš Kristus naplňuje své zaslíbení "Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa" (Mt 28:20) mnoha způsoby. "Vyznáváme rozmanitou přítomnost Krista, Slova Božího a Pána světa" Ukřižovaný a vzkříšený Pán je přítomen ve svém těle, lidu Božím, protože je přítomen tam, kde se dva nebo tři scházejí v jeho jménu (Mt 18:20). Je přítomen ve křtu, neboť je to Kristus sám, kdo křtí. Je přítomen ve čtení Písma a hlásání evangelia. Pán je přítomen v chudých a utlačovaných, neboť řekl: "Co jste učinili pro nejmenšího z mých bratří, to jste učinili pro mne" (Mt 25:40).
Eucharistická přítomnost je spojena se všemi těmito modely a je zároveň zvláštního charakteru. "Kristus je přítomen a jedná různými způsoby v celém eucharistickém slavení. Je to tentýž Pán, který skrze hlásané slovo zve svůj lid ke svému stolu a skrze svého služebníka předsedá tomuto stolu a který dává sám sebe svátostně v těle a krvi své paschální oběti." Ve svátosti Večeře Páně je Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, přítomen zcela a úplně ve svém těle a krvi pod znameními chleba a vína.
"Během staletí se křesťané pokoušeli o různé formulace, aby popsali tuto přítomnost. Naše konfesionální dokumenty společně potvrzují, že Ježíš Kristus je 'reálně', 'opravdově' a 'podstatně' přítomen v této svátosti. Způsob této přítomnosti 'můžeme stěží vyjádřit slovy' ale tuto přítomnost potvrzujeme, protože věříme v moc Boží a zaslíbení Ježíše Krista: 'Toto je moje tělo... toto je má krev.' Naše tradice hovořily o této přítomnosti jako 'svátostné', 'nadpřirozené' a 'duchovní'. Tyto pojmy mají ve dvou tradicích rozdílné konotace, ale obecně jsou odmítnutím prostorového nebo přirozeného způsobu přítomnosti a odmítnutím chápání svátosti jen jako pouhé připomínky a podobenství."
(Katolicko-lutherský dokument o Eucharistii)
Luteráni i pravoslavní berou Pánova slova "toto je mé tělo, toto je má krev" (Mt 26:27n. par.) doslovně. Věří, že se v eucharistii stávají chléb a víno tělem a krví Kristovou aby mohly být požívány komunikanty. Jak se to děje je nahlíženo oběma stranami jako hluboké a skutečné tajemství. Aby se přiblížili tomuto tajemství, pravoslavní i luteráni čerpali ze svých vlastních teologických tradic a vyvinuli rozdílné pohledy na věc.
Luteráni mluví o Kristově "reálné přítomnosti" v Eucharistii a popisují Kristovo tělo jako skutečnost "v, s a pod" chlebem a vínem (Formule svornosti SD 7). Tímto míní, že chléb a víno se skutečně stávají tělem a krví Kristovými skrze slova ustanovení a působení Ducha svatého. Luteráni vycházejí z patristických zdrojů a chápou Kristovu přítomnost v živlech christologicky: "jako jsou v Kristu dvě rozdílné, nez(a)měnitelné přirozenosti nedělitelně sjednoceny, tak ve Svaté večeři dvě bytnosti (podstaty), přirozený chléb a pravé přirozené tělo Kristovo, jsou spolu přítomny zde na zemi v aktu svátosti, jak byla ustanovena" (SD 7).
Luteráni ovšem udržují rozlišení mezi osobní, hypostatickou unií a svátostnou unií, upřednostňujíce tu druhou pro popis Kristovy přítomnosti v eucharistii. Lutherská teologie je schopna hovořit o transformaci (mutatio) chleba a vína do těla a krve Kristových (Apol. 10:2; 24). Tomu není rozuměno jako eliminaci fyzického charakteru chleba a vína v eucharistii. Luteráni zdůrazňují, že to je Slovo Boží, co činí svátost (Velký katechismus 5, Svátost oltářní).
(Bratislavský dokument 4)
Chléb a víno nejsou pouhé obrazy těla a krve Páně (Bůh chraň!) ale samotné zbožštěné tělo Pána, proto Pán řekl: „Toto je moje tělo“, ne toto je obraz mého těla, a „má krev“, a ne obraz mé krve. A o předešlé příležitosti řekl Židům: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka...
(Jan z Damašku, De fide orth, 4:13)
Chalcedonská christologie v lutherském pojetí, De persona Christi, communicatio idiomatum, Ubiquitas apod.
Já nechci odmítat žádným způsobem, že by Boží moc byla schopná učinit, aby tělo bylo zároveň na více místech, dokonce tělesným a ohraničeným způsobem. Kdo chce zkoušet dokázat, že to Bůh není schopen udělat? Kdo viděl meze jeho moci? Fanatici si opravdu mohou myslet, že Bůh to není schopen udělat, ale kdo bude věřit jejich spekulacím?
(M. Luther, Vyznání týkající se Kristovy večeře, LW 37:224 (WA 26:336.32-36))
Kristus je skutečně v našich srdcích. Lidé nemohou pochopit, že Bůh může více než stvořit nebe a zemi a všechny věci. Takže říkám: když slyšíte že Bůh taktyo řekl, měli byste se zeptat: "Co to je, pokud Bůh může učinit mnohem více. Pokud mohl udělat svět, mohl by stvořit více světů. Proč potom nemám věřit, že to je Boží slovo, když říká 'Toto je moje tělo'?"
(M. Luther, TR č. 517, jaro 1533)
Jestliže je [Syn Boží] přítomen přirozeně a osobně kdekoliv je, pak tam musí být také [jako] člověk, protože on není dvě oddělené osoby, nýbrž jediná osoba. Kdekoliv tato osoba je, je to jedna nedělitelná osoba a jestliže chcete říci: "zde je Bůh", pak musíte také říci "Kristus jako člověk je také přítomen." A jestli mi můžete ukázat nějaké místo kde je Bůh a není tam člověk, pak je už osoba rozdělena... Protože by z toho plynulo, že prostor a místo oddělily jednu přirozenost od druhé a tak by rozdělily osobu.
(M. Luther, Vyznání týkající se Kristovy večeře, LW 37:218 (WA 26:332.28-333.1))
Věřím, že kdyby pro mne trpěla jen lidská přirozenost, pak by byl Kristus pro mne ubohý Spasitel a fakticky by on sám potřeboval Spasitele.
(M. Luther)
V nestorianismu panuje masivní učení o dvou přirozenostech v Kristu, které ve výsledku zdůrazňují, že tyto přirozenosti mohou být identifikovány jako dvě osoby v Kristu: jedna božská, jedna lidská. Bibličtí vykladači ovlivnění nestorianismem často exegetují evangelia připisováním různých činů Kristových buď jedné nebo druhé přirozenosti.
Lutheráni tvrdí, že obzvlášť v jeho oslavení bylo lidské přirozenosti Kristově umožněno sdílet vlastnosti přirozenosti božské. Ne ovšem tak, že by se lidská přirozenost stala božskou. Spíše tak, jako když kus železa vyzařuje teplo a světlo od ohně, tak vyzařuje lidská přirozenost kvality božské, beze změny své bytnosti.
(Tim Gallant)
Tyto dvě přirozenosti v Kristu nesubsistují individuálně, samy v sobě nebo odděleně, tak že by byl jeden Kristus Bůh a jiná osoba, která je Kristus člověk; ale jsou sjednoceny do jedné hypostase čili osoby, takže je jeden Kristus, který je v tomtéž čase Bůh a člověk. [Proto] Luther správně říká, že hypostatická unie nepřipouští druh rozdělení, kdy bych mohl správně říci, že božská přirozenost Krista činí to a lidská činí tamto.
(M. Chemnitz)
I kdyýž reformovaní theologové odmítají obvinění, lutherští theologové často poukázali, jak mnoho mají nestorianismus a reformovaná christologie společného. Oba venkoncem tvrdí, že v Kristu božská a lidská přirozenost často jednají jako jedna ale nespojují se aby vytvořily jednoduchou individualitu.
(WELS)
Tělo Kristovo nebylo svaté samo o sobě, ale pro unii s Logem a mocí Logu bylo formováno takovým způsobem, že se stalo pro ty, kdo se na něm podílejí, příčinou jejich spásy a posvěcení. Tak my nepřipisujeme moc božské činnosti tělu jakožto tělu, ale spíš přirozenosti Logu.
(St. Cyril of Alexandria In Johannem, book 11 (cited by Chemnitz in Two Natures))
Melanchthon, při posuzování Zwingliho doktríny (okolo 25. 7. 1530) se ztotožnil s Lutherem ve vyznání reálné přítomnosti, identifikoval ovšem svátostnou přítomnost s všeobecnou všudypřítomností. Identifikoval přítomnost Kristova těla a krve ve Večeři Páně se "způsobem, kterým je Kristova osoba nebo celý Kristus přítomen ve všem stvoření" (CR 2:224). Melanchthon přešel na tuto pozici již v březnu 1528, neboť napsal Balthasaru Thuringovi, že neschvaluje pozici, že Kristovo tělo nemůže být na mnoha místech, protože je "Kristus vyvýšen nade vše stvoření a je kdekoliv. Proto říká, já jsem ve vašem středu" (CR 1:949)