2. Luteráni i pravoslavní věří, že Kristus vydal sám sebe jako oběť "jednou a pro všechny" - ephapax (Žd 7:27, 9:12, 10:10, sr. 10:14). Zatímco luteráni užívají obětní jazyk méně často než pravoslavní, oba mohou souhlasit, že Eucharistie je oběť ve smyslu, že 1) je to Kristus a ne celebrující kněz, kdo obětuje a je obětován v oběti, 2) Kristova smírčí oběť byla učiněna jednou provždy co se týče Boha 3) je to svátostně ustanoveno, takže její dobrodiní jsou rozdílena věřícím každému a pokaždé, kdy je Eucharistie slavena. Luteráni a pravoslavní také akceptují, že Eucharistie je oběť díků a chvály (Žd 13:15).
- Lutherova kritika "obětní" terminologie mířila k opravě chybného pochopení Eucharistie jako "záslužného" aktu konaného lidskými bytostmi pro dobro vlastní spásy.
- Trváním na tom, že to je Kristus a ne kněz, kdo obětuje eucharistickou oběť, se pravoslavní připojují k luteránům v jejich kritice takového zneužívání a chybného chápání.
- Pravoslavní rozumějí Eucharistii jako nekrvavé oběti. Je "nekrvavá" protože je svátostným ustanovením Kristovy jedinečné oběti na kříži. Je "obětí", protože chléb a víno nabízené církví jsou vpravdě spojeny akcí Ducha svatého s lidstvím Krista. Církev přináší chléb a víno, které jsou sjednoceny s Kristovým tělem a krví cestou anamnese a mění se cestou sjednocení s vyvýšeným a zbožštělým lidstvím Krista skrze Ducha svatého (epiklesis).
- Pravoslavní i luteráni souhlasí, že eucharistie je také dar společenství daný nám Kristem. V tomto společenství jsme plně sjednoceni s ním i s členy jeho těla. Tajemství "jak" zůstává nevysvětlitelné, ale "co" je čistě vyznáváno ve víře a díkůvzdání. Jak říká Jan z Damašku: Jestliže se ptáte, jak se to stane, je pro vás dostatečné vědět, že se to děje skrze Ducha svatého, právě když Pán na sebe bere tělo které v něm eixstovalo a zrodilo se ze svaté Matky Boží skrze Ducha (Výklad ortodoxní víry, 4:13)
3. Lutherská i pravoslavná tradice každá klade důraz na správnou přípravu pro účast na eucharistii. Pro oboje to zahrnuje přípravné modlitby a zpověď a rozhřešení od hříchů, což je pro pravoslavné svátostí pokání. Pro pravoslavné zahrnuje příprava také půst; pro luterány půst není povinný, ale často se praktikuje. Oba souhlasí s tím, že eucharistie musí být vysluhována kánonicky (správně) a pouze ordinovanými služebníky církve.
4. Luteráni i pravoslavní berou Pánova slova "toto je mé tělo, toto je má krev" (Mt 26:27n. par.) doslovně. Věří, že se v eucharistii stávají chléb a víno tělem a krví Kristovou aby mohly být požívány komunikanty. Jak se to děje je nahlíženo oběma stranami jako hluboké a skutečné tajemství. Aby se přiblížili tomuto tajemství, pravoslavní i luteráni čerpali ze svých vlastních teologických tradic a vyvinuli rozdílné pohledy na věc.
- luteráni mluví o Kristově "reálné přítomnosti" v Eucharistii a popisují Kristovo tělo jako skutečnost "v, s a pod" chlebem a vínem (Formule svornosti SD 7). Tímto míní, že chléb a víno se skutečně stávají tělem a krví Kristovými skrze slova ustanovení a působení Ducha svatého. Luteráni vycházejí z patristických zdrojů a chápou Kristovu přítomnost v živlech christologicky: "jako jsou v Kristu dvě rozdílné, nez(a)měnitelné přirozenosti nedělitelně sjednoceny, tak ve Svaté večeři dvě bytnosti (podstaty), přirozený chléb a pravé přirozené tělo Kristovo, jsou spolu přítomny zde na zemi v aktu svátosti, jak byla ustanovena" (SD 7). Luteráni ovšem udržují rozlišení mezi osobní, hypostatickou unií a "svátostnou unií", upřednostňující tu druhou pro popis Kristovy přítomnosti v eucharistii. Lutherská teologie je schopna hovořit o transformaci (mutatio) chleba a vína do těla a krve Kristových (Apol. 10:2; 24). Tomu není rozuměno jako eliminaci fyzického charakteru chleba a vína v eucharistii. Luteráni zdůrazňují, že to je Slovo Boží, co činí svátost (Velký katechismus 5, Svátost oltářní).
- pravoslavní vyznávají reálnou změnu (metabolé) chleba a vína v tělo a krev Kristovy slovy ustanovení a působením Ducha svatého v eucharistické anafoře. To nezmamená "přepodstatnění" (transsubstanciaci) podstat chleba a vína do podstaty zbožštěného lidství Krista, ale sjednocení s nimi: "Chléb při přijímání není obyčejný chléb, nýbrž sjednocený s božstvím" (Jan z Damašku). Toto sjednocení se rovná sdílení zbožštěných vlastností Kristova lidství a zbožšťující milosti jeho božství v eucharistických živlech: chléb a víno nemají být chápány s ohledem na své přirozené vlastnosti ale s ohledem na Kristovo zbožštělé lidství, do kterého byly převzaty skrze působení Ducha svatého. Jako jsou v christologii spojeny hypostaticky dvě přirozenosti, tak jsou v Eucharistii Kristovo oslavené lidské tělo a "antitypy" (anafora sv. Basila) chleba a vína jsou svátostně sjednoceny skrze působení Ducha svatého.
- Pravoslavní i luteráni souhlasí, pokud užívají výrazivo "metabolé" nebo "reálné přítomnosti", že chléb a víno neztrácejí svoji bytnost (essence, physis) když se svátostně stávají Kristovým tělem a krví. Středověké učení o transsubstanciaci odmítají jak pravoslavní tak luteráni.
6. Jak pro luterány, tak pro pravoslavné je správné užívání eucharistických živlů diktováno Kristovými vlastními slovy v Písmu svatém: "Vezměte a jezte, toto je moje tělo, vezměte a pijte, toto je má krev..." (Mt 26:27n. par.) Ti, kdo věří Kristovým slovům, přijímají jeho tělo a krev pro svojí vlastní spásu. Luteráni neuznávají spasitelné kvality v živlech, pokud jsou používány pro neeucharistické účely. Tato pozice nutně nevylučuje víru, že změna živlů v tělo a krev Kristovu jsou definitivní. Pravoslavní zastávají trvalost a nevratnost této změny.
- Lutherská pozice koření v historické kritice neeucharistického užívání eucharistických živlů v pozdně středověké západní tradici. Luteráni v takopvých praktikách spatřují nebezpečí pověry, fetišismu nebo zneužití v soukromých mších. Lutherská teologie mimoto vidí živly jako prostředky spásy (media salutis), což znamená že jejich primární účel leží ve dvou subjektech, které jsou těmito prostředky spojovány - Bůh a věřící - a ne v prostředcích samotných. Proto luterská tradice neklade důraz na úvahy, co se děje s živly mimo jejich užití v Eucharistii (extra usum).
- Pravoslavní chápou změnu živlů christologicky. Jelikož Kristova přítomnost v živlech přivádí božské do kontaktu s pozemským, jsou pozemské živly ovlivněny - "zbožštěny" - podobně jako je Kristova přirozenost ovlivněna sjednocením s božskou. Jako důsledek věří pravoslavní, že živly jsou svátostně změněny v sobě samých, když jsou spojeny s Kristovým tělem a krví a že tato změna je nevratná, podobně jako inkarnace. Přesto zastávají, že konsekrovaný chléb a víno se užívají pouze pro eucharistické účely.
- Lutheráni mohou přijmout pravoslavnou pozicí, aniž by se vzdali své koncentrace na správné užívání živlů v Eucharistii. Lutherské docenění christologického důrazu pravoslavných spolu s reflexí vlastní lutherské tradice úcty eucharistie mohou vést k požadavku příslušné péče věnované zacházení s živly extra usum, například co se týče konsekrovaného chleba a vína po eucharistickém slavení.
Darem svého těla a krve k jezení a pití pro nás je nám nyní Kristus tělesně tak blízko, jako byl svým prvním učedníkům a všem svým následovníkům v průběhu věků. Svátost je však také předjímkou budoucího vykoupení a předkrmem svatební hostiny Beránka v nebesích (Zj 19:9). Tento pokrm, tato večeře Království, zahrnuje zároveň futurální eschatologii Parúsie i uvedenou (inaugurovanou) eschatologii Eucharistie. V ní Bůh Otec nejen odpouští naše hříchy, nýbrž nás také utěšuje tělem a krví svého Syna, takže jsme posilováni skrze Ducha svatého pro naši každodenní pouť, dokud nebudeme mít život budoucího věku, který již máme skrytým způsobem ve víře. Ve slovech starověké modlitby "Maranatha, Náš Pane, přijď" (1Kor 16:22c), se církev modlí za budoucí příchod Pána na konci času stejně tak jako za jeho nynější příchod skrz Ducha do tohoto svatého pokrmu. V Eucharistii se Království stává přítomnou realitou, neboť příchodem do obecenství s Kristovým tělem a krví věřící zažívají trvalé sjednocení s vyvýšeným Pánem.
8. Protože Eucharistie přináší eschatologické království Kristovo do prostoru a času, vytváří spásné požehnání pro celý obydlený svět (oikumené, Žd 2:5).
To je chápáno zároveň v pojmech přírodního prostředí i lidské společnosti. Eucharistie transformuje účastníky na nositele Božího mystického požehnání v Kristu světu příhodným způsobem. Jejich angažovanost v péči o přirozené prostředí (oikos) stvoření je důsledkem eucharistického účastenství. V živlech přijímáme dary stvoření a nabízíme je znovu Dárci, dostáváme je zpět a vzájemně je sdílíme, tím svátostně zdůrazňujeme naši závislost na stvořiteli a zodpovědnost za stvoření. Totéž lze aplikovat na křesťanské sociální jednání. Protože vzájemně sjednocuje věřící u stolu Páně, je Eucharistie svátostí lidského smíření par excellence. Věřící jsou vysláni do světa, aby sloužili království Božímu. To je liturgicky vyjádřeno v lutherském propuštění: "Jděte v pokoji a služte Pánu". V pravoslavné bohoslužbě je několik míst, které jsou takto označeny: "liturgie po liturgii". Poslední modlitba díkůvzdání za přijetí sv. přijímání začíná slovy: "veď naše kroky po správných cestách, ustav nás pevně ve své bázni, chraň naše životy a učiň naše úsilí bezpečným..." Podobně propouštěcí modlitba věřících žádá Pána o vedení v mašem díle posvěcování, o mír světu, duchovním i všemu lidu. Tento pohled je dalekosáhlý a měl by být mnohem podrobněji prozkoumán v budoucím kontextu.
9. Luteráni i pravoslavní souhlasí, že vztah eucharistie k ordinované službě/kněžství (hierosyne) vyžaduje samostatnou diskusi v pozdějším stadiu. Luteráni i pravoslavní doufají a modlí se za den, kdy budou moci slavit eucharistii společně a pracovat společně jako jedno Tělo Kristovo pro život a spásu světa.
10. Pro příští setkání komise souhlasí s rozšířením své reflexe na Svatá Eucharistie v životě církve a s prací na následujících tématech: Příprava a slavení Eucharistie; Eucharistie a ekologie (včetně lidské společnosti).