Než jsem začal r. 2009 působit v ECAV v ČR, měl jsem již za sebou absolutorium bohosloví na ETF UK. Protože jsem během studií zároveň působil jako varhaník a chrámový sbormistr v mnoha katolických i evangelických kostelích, jevilo se mi celkem přirozeným propojit praxi s teorií, a tak jsem se na fakultě zaměřil především na oblast liturgiky. Magisterský obor jsem absolvoval s diplomovou prací, která se zabývala tématem gregoriánského chorálu v perspektivě evangelické teologie, a problematice jsem se věnoval i v rámci postgraduálního studia, kdy jsem rovněž navštěvoval přednášky ze středověké hymnologie na Ústavu hudební vědy Masarykovy univerzity v Brně. Svoji duchovenskou činnost jsem zahájil v ČCE, která ovšem pro svoji většinově kalvínskou tradici a panujícímu trendu „civilní interpretace“ poměrně málo přála myšlenkám spirituální obnovy, v níž by hrála liturgie zásadnější roli. Vikářská práce pohrávající si s „kacířskou“ myšlenkou revitalizace zpívané liturgie mi přinesla v ČCE nemalé potíže a mé angažmá v iniciativě COENA oleje do ohně dále přilévalo. Proto jsem jako lutersky orientovaný teolog uvítal nabídku práce pro „skutečnou“ luterskou církev, byv osloven zástupci Evangelické církve Augsburského vyznání v ČR.
Když jsem přemýšlel, čím mohu být vedle běžných duchovenských úkolů nové domovské církvi užitečný, přišla řeč na problematiku zpěvníků a zpívané liturgie, které se do té doby řešily různými provizorii od přejímání kancionálů cizích církví (ČCE, SCEAV) po různé „doma vařené“ zpěvníky, které si vyrobily jednotlivé sbory, respektive většinou faráři v nich působící. To byl rovněž můj případ – lístky s písněmi, které se nepřehledně hromadily v krabici pod oltářem, jsem začal kompletovat do praktičtější knižní podoby; když jsem ještě pár věcí přidal, zrodil se provizorní „brněnský“, „modrý“ či (chtěl-li komentátor naznačit jistý odstup od díla) „Grombiříkův“ kancionál, původně určený pro potřeby brněnského sboru, dokud nebude k dispozici lepší varianta.
Zároveň mne tehdejší vedení církve požádalo o zhodnocení dosavadního stavu zpívané české liturgie a navržení případných řešení. Používané formuláře a nápěvy jsem tedy podrobil příslušné kritice, což nebylo pro jejich různorodou kvalitu nikterak obtížné; o něco náročnější bylo přijít s nějakou alternativou. Chtěl jsem – na základě toho nejlepšího ze svých vědomostí a zkušeností – připravit formulář, který by byl ukotven ve zdravě konzervativní luterské tradici (nejlépe evropské provenience), bez folklórního izolacionismu a s nějakou reflexí současného liturgického bádání a ekumenické srozumitelnosti. Jako základ jsem si vzal formuláře Samostatné evangelické lutherské církve z Německa (SELK) vycházející z tradice západní mše a gregoriánského chorálu, které jsem obohatil o různé prvky z patristického a raně středověkého období při současném zapracování některých myšlenek svého učitele praktické teologie na ETF prof. Pavla Filipiho (koinonický blok). K tomu jsem připravil i jednodušší nezpívanou variantu, znovu s částečným využitím patristických pramenů.
Bohužel jsem přecenil „otevřenost mysli“ v novém prostředí a romafobní komentáře typu „to vypadá moc katolicky!“, důvěrně známé z ČCE, prozradily, že i v ECAV v ČR se často soudí podle dojmů, nikoliv podle pojmů. K tomu jsem záhy zjistil, že i mé recenzní komentáře k různým liturgiím slouží spíše účelům církevně-politickým než odborným. Když mi na stole přistál další exemplář s náznaky, že tentokrát se očekává spíše recenze přejná, usoudil jsem, že je lepší z této formy služby církvi spíše tiše vyšumět a přejít na mód „žít a nechat žít“ – ať každé společenství užívá dle svého nejlepšího vědomí a svědomí co považuje za vhodné. Podcenil jsem ovšem již jinde získanou zkušenost, že také v církevním prostředí platí: „dokud moudřejší ustupuje, dotud se chytřejší pere“, což jsem si později znovu ověřil nejen v oblasti zpívaných liturgií.
V letech 2012-2013 se objevila perspektiva blížícího se pětistého výročí Reformace. Při debatách na církevním vedení (tehdejším konsistoriu), čím by se dalo přispět k připomenutí události (od „jubilejních“ Biblí až po suvenýry a upomínkové předměty všeho druhu) mne napadlo, že by hezkým dárkem pro církev i veřejnost byl společný, oficiální a reprezentativní český kancionál – hudba je koneckonců jedním z mála pozitiv, které na církvi okolní společnost vnímá, a dle mé zkušenosti i klíčem, který může odemknout i nejedno kamenné srdce pro Boha. Čas byl příhodný, jelikož u podobných projektů v zahraničí se pětiletý rozvrh celkem osvědčil.
Moje idea byla taková, že (v duchu výše zmíněného „žít a nechat žít“) nový kancionál vznikne jako kolektivní dílo pracovní skupiny, nikoliv jako dítko probdělých nocí osamělého zoufalce, a že bude výsledkem plurality dosavadních zkušeností – s kancionálem Jána Šipky v Plzni, zpěvníkem ČCE v Praze a „modrým“ kancionálem v Brně. Události však nabraly úplně jiný směr. Šípkův kancionál i zpěvník ČCE byly zavrženy a zrodil se nápad používat brněnský kancionál také v Praze a Plzni. Modré provizorium i s „katolickou“ liturgií upravenou od sesterské církve putovalo z Moravy do Čech bez jakéhokoliv mého přičinění. Tato situace by samozřejmě mohla polechtat moji ješitnost a ego, ale (jak jsem předem předpokládal) byla spíše zdrojem potíží. „Modrý“ kancionál – původně čistě interní materiál brněnského sboru – se v roli provizorního celocírkevního zpěvníku ocitl v kontextu, pro který nebyl vůbec zamýšlen, a vzbuzoval různé poznámky a komentáře, aniž kdo jejich autorům vysvětlil, že zpěvník je na místě, kde původně neměl vůbec co dělat. Monokultura brněnského kancionálu, s repertoárem mimo místa mé působnosti okleštěným na podmnožinu písní známých z Evangelického zpěvníku ČCE, poměrně zúžila materiál empiricky zužitkovatelný při práci na oficiálním kancionálu a naopak zvětšovala hromadu materiálu zařaditelného jen čistě hypoteticky, bez relevantní zpětné vazby. Situaci jsem se snažil zmírnit přípravou několika dodatků, které repertoár postupně rozšířily z 435 na 543 písní, ty však nebyly nikdy vytištěny a byly zařazeny mezi materiál, který se měl objevit až v oficiálním kancionálu.
Pracovní skupina ovšem vznikla, jako součást liturgické komise církve. Její jádro jsem tvořil já jako předseda komise a plzeňský farář Tomáš Živný, v různé míře se zapojovali i další duchovní, jmenovitě nynější biskup Marián Čop, českoamerický farář James A. Krikava nebo tehdejší farář pražského sboru David Jurech. Osobně mne mrzelo, že práce na kancionálu nevzbudila příliš zájmu také mezi církevními hudebníky, takže jsme si museli vystačit s tím hudebním zázemím, které jsme měli jako faráři. Rovněž snaha vtáhnout do diskuse církevní veřejnost prostřednictvím prezentací, rozhovorů a anket vycházela spíše naprázdno. Situace se poněkud zlepšila, když se na přelomu let 2015/16 v pracovní skupině objevil muzikolog Lukáš M. Vytlačil, který měl vedle odborného hudebního vzdělání také určité zkušenosti s ediční činností.
Víc hlav víc ví, ale také platí, že co člověk to názor. Mým hlavním paradigmatem bylo přesvědčení, že ECAV v ČR je jakožto luterská církev církví liturgickou, což by se mělo projevit i na podobě zpěvníku, jinými slovy že by měla poskytnout určitou alternativu ke kalvínsky spartánským zpěvníkům jiných evangelických církví u nás, zvláště za situace, kdy i společný zpěvník zbylých dvou luterských církví, SCEAV a LECAV z r. 2005, trpí výraznou liturgickou podvýživou ve srovnání například s posledním polským evangelickým zpěvníkem nebo s kancionálem SELK, který pro mne byl hlavním pomyslným vzorem. Dalším ideálem pro mne byl graduálně koncipovaný římskokatolický zpěvník Mešní zpěvy, který obsahoval vybrané písně přímo na jednotlivé neděle a svátky a pracoval i s fondem české evangelické a bratrské tradice; v domácí církvi se nicméně příliš neprosadil, jelikož od uživatele vyžadoval liturgický cit na úrovni, se kterou se běžný český katolicismus, formovaný lidovou zbožností a poosvícenským stereotypem, jaksi míjel. Vycházel jsem tedy z představy, že kancionál pro ECAV bude v první řadě liturgickou knihou pro bohoslužby a jeho další užití pro osobní nebo domácí zbožnost bude spíše odvozené. Proto jsem navrhl jakýsi kompromis mezi formou klasického kancionálu a liturgického graduálu; výsledná publikace měla obsahovat jak reprezentativní výběr z písňového fondu, tak bohoslužebné formuláře se zpívanou liturgií, antifony a propria pro církevní rok a svátky včetně několika „specialit“ jako jsou adventní roráty nebo velkopáteční pašije.
Avšak právě zpívaná liturgie se stala v komisi jablkem sváru. V církvi byly „živé“ dva formuláře pro zpívanou liturgii: „můj“ brněnský a pak „pražská“ liturgie Martina Vítka, která se rovněž začala zavádět v Plzni. Pastor J. Krikava přišel s ideou, že by mohla být do češtiny přeložena a upravena Lutherova „Německá mše“ (po vzoru alternativního pořádku „podle starší tradice“ v slovenském Evanjelickém Spevníku). Dalším nápadem některých členů komise byl převod zaužívané slovenské liturgie do češtiny, domněle pro sblížení a podporu jednoty českých a slovenských komunit. Tato myšlenka se ukázala jako problematická již dle dosavadních zkušeností v českých sborech, kdy se neosvědčil ani ad hoc vypracovaný překlad slovenské liturgie, ani její valašská modifikace dle „pořadu C“ ze zpěvníku ČCE, ani návrat k prapůvodním kořenům této liturgie v podobě historických formulářů Závorky a Třanovského (Plzeň). Nicméně oba formuláře (počeštěnou Deutsche Messe i slovenský pořad) jsem připravil s tím, že kancionál bude obsahovat bohoslužebné 4 pořady – dva zaužívané (Vítek, Brno) a dva alternativní (Lutherův a „slovenský“). Sotva však byla práce hotova, objevily se nové námitky proti přítomností těchto liturgií ve zpěvníku – nové pořady jsou údajně příliš „umělé“, nikdo je nebude používat a ve zpěvníku budou akorát zbytečně zabírat místo, brněnská liturgie pak prý dráždí „některé lidi“ v církvi (nekonkrétní „reprezentativní řeč“ je jedním z častých argumentačních faulů v podobných „worship wars“ nejen v českém prostředí). Objektivizujícím důvodem bylo údajné prodražení tisku kancionálu se stránkami liturgií navíc, tím skutečným byla spíše snaha prosadit prostřednictvím zpěvníku Vítkovu liturgii jako jedinou podporovanou v církvi, když se to nepodařilo „spontánně zdola“. Část s bohoslužebnými pořádky tak byla postupně osekávána čím dál víc, až se nakonec komise dohodla, že ucelený pořad nebude ve zpěvníku žádný a součásti jednotlivých ordinárií budou rozptýleny do příslušných kapitol zpěvníku. Ani tato dohoda však nebyla beze zbytku dodržena, jak uvidíme dále.
Mezitím se také jistým směrem vyvíjela situace v církvi jako celku, především v souvislosti se zákonem o narovnání státu s církvemi (lidově tzv. „církevními restitucemi“). V důsledku snahy o hospodárnější režim při hrozícím postupném přechodu na samofinancování bylo rozhodnuto zredukovat duchovenské úvazky, což se v první řadě dotklo mne, jelikož jsem v církvi působil jako farář pověřený (pro pastoraci studentů a mládeže), nikoliv sborový. Po nuceném odchodu do civilního zaměstnání v létě r. 2016 jsem rezignoval na vedení liturgické komise i zpěvníkové pracovní skupiny a dohodl se s Lukášem Vytlačilem, že roli hlavního koordinátora prací na kancionálu převezme on. Lukáš Vytlačil s ohledem na svoji novou roli navrhl několik zásadních změn, především technického charakteru (přesázet kompletně kancionál znovu z typografického systému OpusTEX do prostředí komerčního notového editoru Finale) a nový systém vypořádání autorských práv, který by byl více odolný vůči možným právním komplikacím (místo prostého souhlasu s použitím ze strany autora / dědiců / vydavatele jít cestou uzavírání licenčních smluv s danými nositeli práv).
Jelikož jsem se dále nemohl osobně zúčastňovat schůzek pracovní skupiny (byly vždy plánovány na všední den v týdnu do Prahy), nabídl jsem alespoň korespondenční účast a požádal o komunikaci prostřednictvím e-mailu. To fungovalo do poloviny ledna 2017, kdy veškerá komunikace ze strany ostatních členů pracovní komise naráz utichla, neobdržel jsem zpětnou vazbu ani na zaslané korektury nového rozvrhu písní, který připravil Tomáš Živný. „Mlčení“ jsem si neuměl nijak vysvětlit, na zdvořilé dotazy co je v práci na zpěvníku nového či nabídky prezentovat projekt např. na semináři iniciativy COENA se mi dostávalo vyhýbavých odpovědí. Teprve až daleko později, s výrazným odstupem, jsem se dozvěděl, že jsem byl z práce v liturgické komisi prostě bez svého vědomí „odejit“, údajně na osobní přání sborového faráře brněnského sboru, s nímž jsem měl déletrvající neshody. Domníval jsem se, že samozřejmé vyhovění formulaci „výslovně si nepřeji, aby...“ odešlo již někdy s Ludvíkem XIV. nebo alespoň s diktátory 20. století, ale má izolace od dění okolo zpěvníku zjevně některé záležitosti „zjednodušila“, otázka zní, zda vždy ku prospěchu věci. Kancionál jsem pak již spatřil jako hotové vydané dílo a přijal jej se smíšenými pocity. K tomu bych se ovšem rád vrátil v dalším příspěvku k tomuto tématu.