Následující text je jakousi reflexí nad kancionálem ECAV v ČR „Hrad přepevný“, který vyšel v nakladatelství Togga r. 2018. Úmyslně jen nenazývám recenzí, jelikož recenze předpokládá nezávislý a nezaujatý odstup recenzenta. To nemíním předstírat, neboť jsem byl po určitou dobu v práci na kancionále aktivně angažován s jistou vizí; ve finální fázi, kdy jsem z různých příčin nemohl být práce účasten, však vývoj projektu nabral směr, který se s mojí původní představou více či méně (někdy ovšem dosti radikálně) rozešel, takže zde komentuji publikaci, která díky jistému paradoxu zároveň je i není mým vlastním dílem.
„Hrad přepevný“ vyšel v nákladu 1000 výtisků v knihařském provedení ve formátu 13,8 × 19,1 cm a velikostně zhruba odpovídá Evangelickému kancionálu slezských církví z r. 2005 (dále EK), při stejné síle však obsahuje pouze cca poloviční počet stran (676 oproti 1232), což je dáno hrubším typem papíru, který byl dle editorů zvolen z úsporných důvodů. Na zmíněných 676 stranách se nachází část písňová se 494 písněmi a část textová obsahující vyznání víry, Malý katechismus, další texty převážně od Martina Luthera a 4 rejstříky k písním. Písně byly ve velké míře převzaty z provizorního brněnského kancionálu (dále BK) a jeho dodatků, k nim bylo přidáno několik desítek dalších písní, většinou z již zmíněného slezského kancionálu.
Písňový repertoár
Z písní je „čestné“ první místo vyhrazeno Lutherovu chorálu Ein‘ feste Burg („Hrad přepevný“), podle kterého je také kancionál nazván. Je škoda, že podobně snadno přístupně nebyly umístěny i základní a často používané texty jako je Apoštolské vyznání či modlitba Páně, které se jinak v textové části vyskytují v různých kontextech několikrát.
Písňová část začíná jako většina jiných kancionálů (s výjimkou reformovaných, které dopředu kladou ženevské žalmy) církevním rokem. V čele oddílu adventních písní jsou staročeské roráty, čímž je Hrad určitým unikátem mezi novodobými českými protestantskými kancionály, které tyto (novo)utrakvistické zpěvy jinak přehlížejí jako domnělou součást římskokatolické tradice. Bohužel zde přinesla negativní ovoce ztráta komunikace zpěvníkové skupiny – roráty byly zařazeny v neúplné formě v jaké se vyskytovaly v brněnském kancionálu a nebylo přihlédnuto k doplněné a opravené verzi (obsahující mj. původní Kyrie nedělních rorátů „Dnes počátek našeho spasení“), kterou jsem zaslal zbytku komise než komunikace utichla. V originální podobě je tak pouze introit (č. 3), ze sekvence Mittit ad virginem (č. 5) je uvedena pouze první neinterpolovaná část, písňové interpolace jsou zařazeny mezi běžné písně.
Následuje dalších 32 adventních písní od staročeských rorátních zpěvů přes reformační a barokní chorály, pietistické a romantické písně až k písním novějším, známým např. z mládežnického prostředí („Otevřete brány“, č. 23). Některé písně se ovšem duplikují, např. Wiesselova Macht hoch die Tür, která je ve zpěvníku jak se svým vlastním nápěvem a přebásněním J. Bašteckého (č. 37), tak s úpadkovou formou melodie chorálu Schmücke dich, o liebe Seele, jak je tradována na Slezsku (č. 21, podle EK 15). Tento jev v kancionálu potkáme ještě několikrát.
Následuje 36 písní vánočních, „hymna českých Vánoc“ Narodil se Kristus Pán (č. 39) je uvedena ve vžité verzi, s připojenou 5. a 6. slokou z Cithary J. Třanovského. Z autorsko-právních důvodů se nepodařilo zajistit možnost použít k písni Tichá noc překrásný překlad Renčův, editoři tedy sáhli ke staršímu přebásnění Čeňka Duška (č. 63). Oddíl novoročních písní obsahuje jak písně k tématům starého a nového roku, tak tematiku svátku Jména Ježíš (č. 82). Vzbuzuje jen otázku, proč byla píseň na motivy Ž 8 s podobnou tematikou (č. 101) zařazena až mezi písně vhodné k svátku obětování Páně („Hromnicím“), s nímž má textovou i liturgickou souvislost menší (v brněnském kancionálu byly žalmy a biblická kantika zařazeny v samostatném oddíle).
Následuje oddíl „ke Zjevení Páně a dalším dnům“, do nějž byly sloučeny původní oddíly písní k samotnému svátku Epifanie a písně s christologickou tematikou z brněnského kancionálu. Písně k Hromnicím zůstaly v samostatném oddíle, toto štěstí ovšem neměl svátek Proměnění Páně (poslední neděle po Zjevení nebo fixní datum 6. srpna), jehož písně byly rozptýleny v oddíle ke Zjevení.
U následujícího svatopostního období zachovali editoři rozdělení písní na postní a pašijové, které jsem provedl již v brněnském kancionálu, abych oddělil pašijovou tematiku týkající se převážně týdne po neděli Judica a Svatého týdne od vlastních témat předešlých postních nedělí, např. pokušení na poušti v neděli Invocavit (píseň 118 aj). V souvislosti s první postní nedělí se opět musím ptát, proč autoři zařadili píseň na téma žalmu 91 (č. 86) mezi písně k Epifanii, když jeho „tradiční“ místo v liturgii (pominu-li noční modlitbu kompletáře) je právě o této neděli (prakticky celé tradiční proprium této neděle včetně zmíněného introitu Invocavit je vytvořeno výlučně z tohoto žalmu, nejsem si ovšem jist, zda je editorům tato skutečnost známa).
Před oddílem pašijových písní je malý oddíl 2 písní k Zelenému čtvrtku reflektujícímu Kristův zápas v Getsemane. Není však příliš srozumitelné, proč hned za ním a tedy ještě před pašijovými písněmi následuje jednočlenný oddíl písní pro velikonoční vigilii, která již liturgicky patří k neděli Vzkříšení. V tomto oddíle navíc zůstala jen píseň „Lide Boží“, parafrázující Mojžíšovo kantikum Cantemus Domino (Ex 15), písně parafrázující ostatní trakty slavnosti (např. Vinea facta est dle Iz 5, č. 251) byly opět „rozptýleny“ v jiných oddílech nebo nebyly zařazeny vůbec.
Následuje oddíl písní velikonočních a písní k Nanebevstoupení Páně. V těch později zmíněných se nachází např. ženevský žalm 118 (č. 167), který by znovu vhodněji patřil do písní velikonočních (viz proprium velikonoční neděle) a žalm 98 (stejný nápěv, č. 172), který své historické místo pro změnu našel spíše ve vánoční liturgii.
Písní č. 176 (hymnus Veni Creator Spiritus v Lutherově úpravě) začíná svatodušní oddíl. Tento oddíl má jednu zvláštnost – vzdor svému tématu jako jeden z mála či dokonce jako jediný nebyl „vylepšen“ o pietistické a probuzenecké písně, snad pouze „nedopatřením“ editorů. Zde došlo pouze k malému neporozumění předloze ze strany typografa: Píseň „Přijď, ó Duchu přesvatý“ (parafráze sekvence Veni sancte Spiritus) měla v brněnském kancionále (BK 294) 2 variantní nápěvy, ve variantě A (brémský nápěv z r. 1633) se druhá půlka první sloky zpívala na stejnou melodii sloky první a její text byl nečíslovaně vypsán pod melodii, další sloky byly umístěny až za druhý nápěv B (od Ludvíka Holaina) a repetice v nich byla naznačena dvojitým dělítkem. V Hradu se ze sekvence staly dvě písně (188 a 189), první se dvěma slokami, druhá se všemi zbylými. Neinformovaný uživatel zpěvníku by mohl snadno nabýt dojmu, že k prvnímu nápěvu již další sloky nepatří.
Následuje oddíl písní trojičních. V brněnském kancionále byla svaté Trojici věnována jedna celá kapitola rozdělená na vlastní trojiční písně (BK 299-305), písně o stvoření (306), písně k chvále Boží (307-312 vč. různých verzí Te Deum) a děkovné písně (313-314). Tyto oddíly byly sloučeny v Hradu do jediného oddílu trojičních písní, zároveň však vznikla určitá schizofrenie vznikem samostatného oddílu chválících a děkovných písní, kam byly zařazeny další písně.
Tento oddíl je spolu s prosebnými a kajícími písněmi a písněmi o smrti a vzkříšení také jediným pozůstatkem tematicky členěných písní. Zbylé oddíly podle teologických témat (o víře a ospravedlnění, o důvěře v Boha, o následování Krista, o svaté lásce aj.) byly sloučeny do jednoho velkého oddílu (44 písní) „Obecné písně pro neděle po Trojici“. Ten sice obsahuje několik písní na témata některých nedělí na „bezslávnostnú“ (jak toto období nazývají slovenské bohoslužebné knihy) část církevního roku (např. písně 248 a 250 pro „politicky nekorektní“ 10. neděli po Trojici), jinak však působí dojmem redakční metody „co se jinam nevešlo“ včetně některých bludných balvanů z jiných částí církevního roku – např. píseň 249, která tematicky zpracovává evangelium předpostní neděle Septuagesima (Devítník) Mt 20:1-16, což bylo také výslovně uvedeno v poznámce k písni v brněnském kancionále (BK 238).
Po kapitole s církevním rokem následuje další velká kapitola „písně pro rozličné příležitosti a k církevním služebnostem“ (editoři tedy opustili mé teologické členění Bůh-církev-člověk ve prospěch civilnějšího a pragmatičtějšího rozdělení). Zde jsou písně o církvi, kázání slova Božího, křtu, konfirmaci, zpovědi, Večeři Páně, manželství, ustanovení služebníků církve a rozličným svátkům či denním dobám (ranní, večerní). Tyto oddíly byly opět „obohaceny“ z pietistické a revivalové tradice, ke cti editorům však slouží, že se vyvarovali zařazení například kýčovitých valčíkových popěvků typu „Bože náš, Otče náš“ pojímající svátost křtu jako rodinnou slavnost „křtin“ nemluvňat v prostředí lidové církve (neduh, kterým trpí např. dosavadní zpěvník ČCE). Z tohoto pohledu se ovšem nabízí otázka, do jaké míry odpovídá píseň „Kvetoucí mládí“ (č. 296) L. B. Kašpara z 19. století psychologickému profilu průměrného současného konfirmanda a žádoucí transformaci této slavnosti z rodinného přechodového rituálu na vyznavačské přijetí křestního vyznání. Počet 11 písní k Večeři Páně nikterak nezaostává, ale ani výrazně nepřekračuje kvótu v jiných srovnatelných zpěvnících, ať už luterských či reformovaných. Ze svého pohledu si kladu otázku, proč nebyly zařazeny dvě písně navazující na cantio Jesus Christus nostra salus, které byly připraveny v dodatku k brněnskému kancionálu: Otče, Bože všemohoucí (BK 484) a zejména slavný „katechismový“ chorál Jesus Christus unser Heiland (v BK Ježíš Kristus, náš Spasitel, 483).
Liturgie
Pro mne nejbolestnější stránkou kancionálu je třetí kapitola, „Liturgické písně a zpěvy“. Dnes je již standardem nejen u luterských, ale i u mnoha reformovaných zpěvníků, že kancionál obsahuje jeden či více bohoslužebných pořádků, což bývá užitečné například pro nově příchozí, kteří nemají zažitu „zpaměti“ liturgii církve. Kolem jednotlivých liturgických formulářů v komisi vznikly spory motivované do značné míry záležitostmi mimo odbornou sféru a v rámci férovosti se dohodlo pravidlo „všechno nebo nic“, v jehož rámci se nakonec přešlo na „nulovou variantu“ s tím, že ve zpěvníku nebude žádný pořad a liturgie se vydají „někdy“ (jak se v antice říkávalo, „na řecké kalendy“) jako samostatný materiál. Tato domluva nakonec nebyla dodržena, Vítkova liturgie byla zařazena jako celek (byť bez nezpívaných částí), zatímco zbylé liturgické formuláře byly buď „rozparcelovány“ na kousky a (v redukované podobě) rozptýleny do jiných oddílů kapitoly (případ brněnské liturgie) nebo nebyly zařazeny vůbec. V některých oddílech byly prvky očíslovány římskými číslicemi, což je však poněkud matoucí zejména u chorálních Kyrie, která svá tradiční římská číslování již mají podle pořadí v Kyriale romanum. Pozitivem alespoň je, že tyto liturgické prvky zůstaly pohromadě v jedné kapitole a nejsou rozptylovány dále, aby se rozrušila souvislost s ordinariem, jak to činí např. nově připravovaný zpěvník ČCE.
Na frak ovšem dostaly – na rozdíl od ordinárií – antifony a propria. Z původně 53 žalmových antifon v brněnském kancionále nebyla zařazena ani jedna a podobný osud potkal i další liturgické zpěvy, respektive prakticky skoro vše, co nebylo vázáno pravidelným menzurovaným rytmem a prozrazovalo svůj původ v předreformační době. Argumentem bylo, že to „stejně nikdo nezpívá“ a „některé členy sborů“ to dráždí, protože to vypadá „katolicky“. Tento argument se mi jeví poněkud absurdní, nejen proto, že v luterských církvích má zpěv antifon a proprií stejné domovské právo jako reformační či jiné písně (například zpěvníky SELK či LCMS obsahují antifonu s žalmem na každou neděli a svátek v církevním roce), ale responzoriální žalmy jsou jako legitimní alternativa zařazovány i ve zpěvnících reformovaných církví, jako je (opět) připravovaný nový zpěvník ČCE.
Tisíciletá tradice psalmodie je tak v Hradu zastoupena pouze několika zhudebněními verše Gloria Patri (č. 460-466). Tento oddíl obsahuje prvních šest žalmových tonů a tonus peregrinus, někdy nesprávně uváděný jako devátý tonus. Výběr nechtě poukazuje na hudebně-liturgický diletantismus editorů, jelikož žalmový oktoechos tvoří již od dob pronikání řecké hudební teorie do křesťanského zpěvu jeden celek a pokud se z něj pouze vybírá, musí to být nějak odůvodněno; k sestavení oddílu však došlo tím, že jeden z editorů prostě udělal čáru za šestým tonem, aby tam toho bylo „tak akorát“, přestože je za poslední psalmodií více než půl strany volného místa. Přitom například vyřazený 8. tonus je pro neškolený zpěv jednodušší než třeba ponechaný 3. nebo 4. tonus. Na tento hudebně-liturgický defekt jsem upozornil zbylé členy pracovní skupiny v korektuře seznamu písní z 20. ledna 2017, toto upozornění však (podobně jako korektura rorátů) vůbec nebylo vzato na vědomí.
Textová část
Textová část kancionálu je vlastním vkladem druhého z editorů, plzeňského faráře Tomáše M. Živného, který pro kancionál připravil „enchiridion“ Lutherových katechetických a kasuálních textů, jejímž jádrem je slavný Malý katechismus včetně kapitoly o zpovědi, Oddávací a Křestní knížka, starokřesťanská kréda a výtah základních vyznavačských článků z lutherských konfesí v Knize svornosti. Vše je pro lepší srozumitelnost a snadnější dohledání zdrojů doprovázeno hojnými poznámkami pod čarou. Dále následují překlady Lutherových modliteb k různým příležitostem z pera dvorního odborníka ČCE na Martina Luthera, faráře Ondřeje Macka. Tuto část uzavírá překlad Lutherovy litanie, k hudebníkovu zklamání pouze v textové verzi (originální verze je zpívaná, na upravené tradiční gregoriánské melodie).
Domnívám se, že tato část kancionálu je nejpovedenější, výhrady mám toliko dvě: základní křesťanské modlitby (strana 647) mohly být umístěny (také) na místě snadněji dosažitelnějším uživatelem (řada zpěvníků je umisťuje na předsádky či první nebo poslední strany). Druhá výhrada se týká výlučné koncentrace na texty Martina Luthera, která jakoby potvrzovala časté (někdy více někdy méně oprávněné) výtky z jiných konfesijních táborů, že luteráni trpí jakýmsi kultem Lutherovy osobnosti. Můj původní návrh byl zařadit i texty jiných luterských autorů, brněnský kancionál měl např. modlitbu k přijetí Večeře Páně od teologa Davida Hollaze, nezařazené pašije byly proloženy modlitbami Johanna Gerharda z meditací o utrpení Páně apod.
Rejstříky
Závěr kancionálu patří čtyřem rejstříkům – abecednímu seznamu písní, konkordanci žalmových písní, rejstříku autorů (bez rozlišení textu a melodie) a rejstříku písní podle funkce. První tři jsou užitečnými technikáliemi, čtvrtý se snaží kompenzovat poněkud jednostranné (a ne vždy optimálně zvládnuté) rozdělení písní ve vlastním kancionálu zařazením písní i do jiných kontextů nebo ke konkrétním příležitostem či svátkům. Je škoda, že nebyl realizován taktéž původně navrhovaný rejstřík originálních incipitů u písní cizojazyčného původu – zvýšil by užitnou hodnotu kancionálu pro církevní či světské hudebníky, např. varhaníky hrající Bachovy či jiné chorálové předehry. Incipity byly naštěstí zachovány alespoň v textu, takže je možné příslušné písně dohledat alespoň při listování zpěvníkem.
Závěrečné hodnocení
Hodnocení tohoto kancionálu se mi píše poměrně těžko, jelikož se v něm nutně musí potkávat odborné hledisko teologa a hudebníka s osobním hlediskem člověka, který věnoval pět let práce čemusi, co se bez jeho přičinění nakonec vyvinulo směrem, pod který se poměrně obtížně může podepsat. Nechci ani v nejmenším snižovat vklad a práci obou hlavních editorů, která byla jistě též neméně nezměrná a obětavá (zvláště v méně populárních oblastech jako bylo zajišťování souhlasu vlastníků autorských práv k nevolným dílům) a ne vždy se setkávala s pochopením okolí. Spíše je smutné, že i do tvorby tohoto krásného díla se promítalo církevnické politikaření a pletichaření, různé osobní ambice či dokonce zášť nebo taktické ustupování těm, kteří (jak je to vyjádřeno v Dunning-Krugerově paradoxu) o věci nejméně ví, zato o ní nejhlasitěji mluví.
Kancionál Hrad přepevný bohužel obsahuje také řadu chyb. Příležitostné typografické šotky jsou odpustitelnými porodními bolístkami každého podobného díla, kterým se ani při nejlepší snaze a pozornosti nelze zcela vyhnout. Mnohé chyby však byly zcela zbytečné. Již provizorní brněnský kancionál obsahoval mnoho nedostatků (je-li autor sám sobě zároveň korektorem, není to úplně optimální stav), které byly jeho pravidelným užíváním „vychytávány“ a zanášeny do mého korektorského výtisku, případně opravovány v tiskových předlohách. Novým kompletním přesázením (jehož legitimitu nijak nezpochybňuji, maximálně mne jako fanouška Open Source mrzí přechod na komerční technologie) byly sice některé šotky odstraněny, jiné se ovšem naopak vloudily (například v písni 125 „Aj, prapor Krále“ vypadlo ve 4. sloce slovo „nes‘ výkup vin všech staletí“). Jiné chyby byly převzaty již z brněnské předlohy: např. v písni 325 „Slovo Boží se zjevilo“ je O. Riethmüller autorem 5. (v mém překladu), nikoliv 4. sloky, která patří k původnímu textu Akvinského. Chyba byla opravena v korekturním výtisku, vlivem nekomunikace členů pracovní skupiny však byla zanesena i do výsledného kancionálu. O chybách vzniklých ne zcela úplným pochopením hymnologických poznámek v brněnském zpěvníku jsem již hovořil dříve. Těmito chybami editoři, kteří se na „politickou objednávku“ zbavili dalšího páru očí, vytrestali maximálně sami sebe, poněkud vážnější je otázka celkové koncepce a repertoárového charakteru zpěvníku.
Z původního návrhu 543 písní bylo nakonec poměrně velké množství vyřazeno. U některých to bylo dáno z objektivních důvodů, například obtížností či dokonce nemožností zajistit spolehlivým způsobem souhlas vlastníků autorských práv, čímž jsme přišli o řadu pěkných písní se současnými texty. O těchto zásazích jsem věděl a respektoval jsem je. O romafobní averzi vůči antifonám a chorálním zpěvům jsem již psal, padly mu za oběť rovněž formuláře k ranní a večerní liturgické modlitbě (laudy, nešpory), které bývají rovněž standardní součástí luterských zpěvníků. Nemám však tušení, čemu či komu mohly vadit již zmíněné „husovské“ eucharistické písně, známá píseň P. Gerhardta Befiehl du deine Wege (s akrostichem z Ž 37:5, v překladu J. Bašeho (1850-1899)) nebo barokní evangelické chorály s tématem konečnosti života Valet will ich dir geben a O Welt, ich muss dich lassen (v překladech J. A. Komenského). Editoři namítali, že je třeba repertoár obecně redukovat kvůli obavám z větší spotřeby papíru a tím prodražení tisku, na druhou stranu bylo do zpěvníku přejato „kvůli vyváženosti“ téměř sto písní evangelikálně-pietistického charakteru ze slezského kancionálu (EK 2005) a podobné překlady oblíbených písní slovenských.
Co je cílem tohoto zpěvníku? V předmluvách editoři nešetří velkými slovy o budování či vyjadřování konfesní identity autentického luterství, v osobním kontaktu se vyjadřují poněkud skromněji, že vlastně chtěli vytvořit „průměrný zpěvník pro průměrnou církev,“ se kterým bude každý (nebo alespoň každý, se kým se v církvi počítá) spokojen. Pokud editoři jednoho z těchto cílů dosáhli, je to dle mého mínění spíše ten druhý. Otázkou třeba je, co by na takový přístup řekli například staří čeští Bratři, kteří dokázali i v pololegálních podmínkách existence Jednoty bratrské vytvářet nádherné kancionály – snad proto, že na svoji církev nenahlíželi jako na „průměrnou“.
Mám-li na závěr shrnout svůj dojem z kancionálu Hrad přepevný v několika slovech, označil bych jej spojením „promarněná šance“. Setrvalým šlapáním na brzdu, přizpůsobováním se požadavkům hlasitých, ale nekompetentních „sloupů církve“ a eliminací „nepřizpůsobivých“ spolupracovníků vznikl z projektu, který mohl být zajímavou alternativou k tomu, co je k vidění (a zpívání) na české ekumenické scéně, sborníkovitý zpěvník typu „Já, písnička“, který co do míry liturgičnosti a vystižení nějakého autentického charakteru luterství zaostává nejen za srovnatelnými kancionály z kuchyní našich okolních „domácích víry“, ale i dokonce za podobnými projekty církví reformovaných, např. ČCE, a to i s výhradou, že zdroje ECAV jsou méně bezedné než zdroje největší protestantské církve v ČR. Obětování dlouhodobých ideálů krátkodobým taktickým cílům nás snadno může zařadit po bok těch, kteří vyhráváním bitev prohrávají válku. Protože by kancionál měl být v církvi generační záležitostí, nezbývá než doufat, že naše děti budou mít v tvorbě jeho následníka více rozumu i citu a hlavně více odvahy z důvěry v Boha, než jsme měli my.