Milí přátelé,
Máme před sebou podobenství o dvou stavitelích, které zakončuje Horské kázání, velmi sdělný příměr o rozvážném poctivci, který nelitoval námahy, aby ukotvil svůj příbytek na solidní jistotě pevné horniny, a o lehokomyslném hlupákovi stavějícím v pofidérním písčitém terénu. „Přišla bouře v spěchu“, jak praví jedna dětská básička, poctivý chlapík si mohl lebedit ve „svém domě – svém hradu“ a promoklý hlupák jen sbíral trosky svého obydlí. Podobné příběhy a přirovnání se objevují i jinde – v literatuře, lidové tvořivosti, bajkách a pohádkách (kdo by třeba neznal tu O třech prasátkách) - a také v době Pána Ježíše bylo podobenství součástí společné pokladnice zákonické moudrosti, stačí se podívat třeba do rabínského traktátu Výroky otců.
Může se však Ježíšova verze zredukovat na pouhé poučení z mravoučné zápletky? Motivy „obydlí“ a „skály“ vyskytující se jinde v evangeliu nám mohou napovědět, že Ježíšovi jde o víc než důtklivé upozornění na „zdravý selský rozum“ nebo nutnost kombinovat pilné studium židovského zákona se zbožnými skutky. Skálou Ježíš míní sama sebe. Na skále stojí ten, kdo zachovává JEHO, Ježíšova slova; JEHO slova nikdy nepominou, přestože pomine nebe i země a ne jeden, ale všechny puntíky ze Zákona a Proroků.
Obydlím může být míněn jeden jediný lidský život. Může jím však být i život celé pospolitosti. U Caesareje Filipovy Ježíš říká Petrovi, že na „hmotě“ takových lidí jako je on, takových „skaláků“, vybuduje společenství které přetrvá za hranice smrti a zániku. Svatý Jan ho v apokalyptické vizi viděl jako město bez bran, město, kde jsou obyvatelé nazváni sloupy v chrámu živého Boha, ale chrám v něm vlastně žádný není protože živý Bůh je sám uprostřed lidí.
Na text o Petrově vyznání se v průběhu staletí odvolávaly církevní instituce, aby legitimovaly různé formy autority v církvi. Ježíš však zde neustanovuje úřad, nevytváří zde prázdnou formičku nebo šablonu, do které je potřeba vměstnat konkrétního představitele. Za koho mě pokládáte VY? Ježíš se ptá Petra a ostatních apoštolů po jejich vlastní, osobní víře. Ty jsi Mesiáš, Kristus, Syn živého Boha. To není protokolární odpověď při ustanovení osoby úřední, ani dobře míněná snaha udělat Ježíšovi radost a říct mu, co chce slyšet. To nemá Petr ze sebe. K této odvaze nazvat věci pravým jménem Petr přichází po osobním setkání s Ježíšem a navázání vztahu odevzdané důvěry. Síla k tomuto vyznání však nevyvěrá z Petrovy lidské zkušenosti, ale vyzařuje z Ježíšovy božské přirozenosti.
K přijetí této síly je však potřeba prvotního Ano, prvotního Staniž se mi. To ovšem člověk může udělat vždy jen sám za sebe, neudělá to za něj funkce nebo role. Kolik z těch, kdo se odvolávali na následnictví po sv. Petrovi, by obstálo, kdyby se jich Ježíš zeptal: Za koho mě pokládáš. Kolik by obstálo, když by se zeptal: Miluješ mne více než tito? F. M. Dostojevský v povídce Veliký inkvizitor barvitě popsal, jak příkře se může rozejít církevní praxe s náseldováním evangelijního Ježíše a osobním vztahem s ním. Ježíš jakoby překážel těm, kdo se zaštiťují jeho jménem. To však nemusí být specifikem jediné denominace či historické doby. I dnes může Ježíš překážet. Např. jeho požadavek milosrdenství důslednému uplatňování církevní kázně a předpisů. Nebo naopak on sám může vadit jako překážka „pokrokovým křesťanským mysitelům“ při navazování mezináboženského a mezikulturního dialogu.
Ježíš však ukazuje, že každá snaha vyhnout se přímé konfrontaci s ním a obejít ho či nahradit předpisy, tradicemi, zásluhami, obecnými idejemi apod. je jen písek. Budova, kterou se na něm podaří postavit, může mít impozatní vzhled, ale přijde povodeň a zřítí se jako domeček z karet. Petr však byl rozvážný muž, který dům pro sebe a své bratry a sestry postavil na jistotě svého vyznavačského vztahu s Ježíšem. I když on sám mnohokrát zakolísá, je tento vztah nesen z druhé strany, kde nestojí na základě masa a krve.