Přátelé v Kristu,
do dnešního shromáždění jste zajisté přišli, protože je neděle – řada z vás možná přichází načerpat duchovní sílu do dalšího týdne z pravidelného společenství s Bohem a ostatními křesťany, ti ostatní snad ze zvyku, z pocitu „že se to má“ nebo z lásky k někomu blízkému. Někteří ze zvědavosti co je to vlastně za sílu, která ovlivňuje životy jejich známých nebo prostě těch, kteří nezapadají do „davu“.
Zároveň však stojíme na prahu zvláštního „třídení“, které v západní křesťanské tradici spojilo tři na první pohled odlišné dny: dnes, 31. října si my evangelíci a spolu s námi i protestanté na celém světě připomínáme Den Reformace, výročí vystoupení německého mnicha Martina Luthera proti odpustkovým zlořádům tehdejší církve. První listopadový den slaví bratři katolíci svátek Všech svatých, původně všech kteří se nevešli do oficiálního církevního kalendáře nebo zůstali bezejmenní. Konečně 2. 11. dojde i na ty ostatní, kteří nás k Pánu Bohu již předešli, ale v očích některých křesťanů ještě potřebují k plnému obecenství s Hospodinem nějakou tu pomoc či službičku nás živých nebo těch, kteří byli oslavováni dne předešlého. I pro nás, kteří nauku o očistci nevyznáváme, je Památka zesnulých (lidově zvaná „Dušičky“) příležitostí buď ke vzpomínce na ty, kteří již mezi námi nejsou, nebo k úvaze nad vlastní konečností.
Přemýšlel jsem, zda tyto tři dny mají něco společného, mimo sousedství v kalendáři. Ano, na první pohled bychom mohli říct: víra ve svaté a v modlitby za mrtvé vedly k pověrám, odpustkům a kupčení s milostí Boží a proti tomu přece Luther (a koneckonců o sto let dříve náš mistr Jan Hus) původně vystoupili. Ale to by bylo příliš povrchní a nad to negativistické. Dnes snad žádný upřímně věřící katolík jistě není přesvědčen, že je Boha možno uplatit penězi nebo s ním manipulovat pomocí nějaké nebeské lobby. Na druhé straně se i my hlásíme k článku vyznání víry o společenství (nebo, jak postaru říkáme „obcování“) svatých, které netvoříme jen my, ale jak s oblibou říkáme, „křesťané všech věků, míst a vyznání“, máme také své svědky víry, své mučedníky, vyznavače a jiné světlé postavy církevní historie. A zamýšlení se nad smrtí a osudem zesnulých je prostě vlastní člověku jako takovému. Vyskytuje se ve všech lidských kulturách, včetně těch, které ve své civilizační povýšenosti někdy nazýváme „primitivními“.
Při hledání společného jmenovatele jsem našel klíč k našemu zamyšlení ve významu osobního vztahu s Bohem (s Ježíšem) pro zodpovězení bytostných a nejzákladnějších otázek člověka. A to jsou otázky týkající se člověka samotného, jeho strachů a nadějí. Velmi drasticky to vyjádřil spisovatel George Orwell ve svém románu „1984“: na policejním ministerstvu celosvětového komunistického státu existuje jistá místnost č. 101. V této místnosti se nachází mučírna, kde kati pracují metodou „individuálního přístupu“ a každému vyšetřovanci ordinují mučení „na míru“ na základě jeho nejslabší stránky. Co se v mučírně děje, zůstává zahaleno tajemstvím, dokud se člověk sám nestane „zákazníkem“ mučitelů. Hlavní hrdina románu, zatčený za svoji osobní vzpouru proti „dokonalé“ nelidské společnosti, dostane od svého vyšetřovatele příležitost zeptat se na cokoliv, co ho zajímá. Po řadě víceméně teoretických otázek (zda existuje diktátor Velký Bratr, zda někdy zemře, zda existují organizace, které proti diktátorovi bojují, jaký je osud jeho blízkých) položí otázku, která jej v jeho situaci ve skutečnosti nejvíc stravuje: co je v místnosti č. 101. Orwell tak symbolicky zpodobnil běžné lidské chování, které můžeme postřehnout např. v debatách s lidmi mimo církev, ale dost často i v ní – za půtkami o různých „světonázorových“, „věroučných“, „naukových“ a podobných tématech jsou dost často skryty nepřiznané osobní nejistoty, úzkosti a traumata, které tvoří skutečný zdroj odmítání Boha, církve nebo toho, co je považováno za víru.
Ano, co je považováno za víru. To je to, oč tu běží. Z církevních dějin víme, že otázka víry sehrála v reformaci důležitou úlohu. Text o spravedlnosti z víry, který napsal apoštol Pavel v listu Římanům, přivodil u Luthera (podle jeho vlastních slov) zásadní změnu teologie i života. Jistě známe frázi „ospravedlnění pouhou vírou“, kterou se někdy pokoušíme ve zkratce shrnout lutherské reformační učení. Mnozí, co se k Lutherovi přihlásili, to pochopili jako Pánem Bohem podepsaný šek, do kterého mohou vyplnit cokoliv, co se jim zlíbí. Jakoby stačilo být v církvi, hlásit se k nějakým věroučným článkům a člověk je za vodou. „Bůh mi odpustí, protože je to jeho povolání“, prohlásil prý před smrtí básník H. Heine. Na tridentském koncilu podrobili římští katolíci takto chápané reformační učení nevlídné kritice a ve dvacátém století ho protestantský teolog D. Bonhoeffer nelichotivě nazval „lacinou milostí“.
Ani Bible, ani Martin Luther však nic podobného neměli a nemají na mysli. Ve středověkém pojetí křesťanství, které bylo reformátory kritizováno, byla základem cesty člověka k Bohu poslušná a bezproblémová funkce ozubeného kolečka v mechanismu církví řízené společnosti spolu s úsilím o osobní posvěcování zbožnými skutky a cvičeními. Víra znamenala přitakávat k oficiálnímu učení církve, svatost byla vnímána jako lidská kvalita, jako disciplína nebo umění, které mělo své virtuosy i své šumaře. Představa Boha, který člověka hodnotí podle těchto měřítek, byla frustrující pro mnohé křesťany, včetně Luthera.
Takovou deformaci křesťanství bylo potřeba osvobodivě odmítnout. Toto odmítnutí však neznamená obrátit se k „problému Boha“ a v podstatě k Bohu samému zády. Naopak. Luther ve svých komentářích k Žalmům napsal, že svatost člověka, respektive posvěcení Boží milostí, není nějaká vlastnost člověka („natřená na duši jako barva na prkně“), ale záležitost osobního vztahu mezi Bohem a člověkem. A tento vztah, je (jako každý osobní vztah) velmi dynamický, velmi živý. Podobně jako v manželství dnem sňatku nekončí úkol pracovat na vzájemné lásce, i když je papírově černé na bílém dáno, že ti dva lidé patří k sobě, je i vztah křesťana k Bohu podobným každodenním zápasem. Luther sám to vyjádřil paradoxním chápáním spásy jako jistoty, o kterou je třeba stále bojovat. A tímto bojem je právě víra.
V tomto boji však nejsme osamoceni. Předně Bůh sám v osobě Ježíše Krista je tohoto zápasu s námi aktivně účasten i na naší straně, jakoby vůči sám sobě. V Novém zákoně Ježíš vyhledává člověka a je s ním ve chvílích jeho štěstí i v mezních situacích jako jsou nemoci, utrpení a smrt. Na rozdíl od farizeů, kteří pečují o své osobní kvality a člověka vyhledávají jen proto, aby ho připodobnili k obrazu svému nebo měli pozadí pro lepší viditelnost svých duchovních úspěchů. Pro Ježíše existuje hříšník, kolaborant nebo prostitutka především jako člověk se svými nejvnitřnějšími otázkami, nejistotami, přáními a problémy, a nedá se odbýt diskusemi o pseudoproblémech typu „jak být dokonalý“ nebo „zda je či není spasení ze Židů“. Jeho kříž a prázdný hrob nám staví před oči onu jistotu, že náš zápas víry není a nebude marný.
V tomto boji nám také stojí po boku i ostatní bratři a sestry, včetně těch, které již počítáme k „církvi zvítězilé“, tedy k těm, kdo nás na cestě k Bohu již předešli. Pokaždé, když se dívám na biblické svědky víry, na světce hodné toho jména a ostatní velké postavy dějin církve, posiluje mne právě jejich životní zápas o onu „nesamozřejmou samozřejmost“ naděje v Bohu. Nejde jen o Luthera nebo třeba sv. Augustina, o kterých je to všeobecně známo. Předobrazem takového zápasu je starozákonní Jób, kterému v jeho situaci manželka i jeho přátelé různým způsobem „radí“, jak tento boj vzdát. U kořene trojičního učení leží mučivá otázka biskupa Athanasia, jak vážně myslel Bůh záchranu člověka. Proto byl ochoten pro tzv. pravověří trpět a proto ho Arius, pro kterého existoval vztah Krista k Bohu jen jako akademický problém, nikdy nepochopil. Prostořeká Terezie z Avilly na adresu Boha poznamenala: „Není divu že máš tak málo přátel, když vidím, jak s nimi zacházíš.“ Přesto byl pro ní vším a ve věrnosti Jemu vytrvala až do konce života, přes všechny temnoty a útoky na její víru, kterými byl naplněn.
Toto je pro mne také tím, jak rozumím společenství svatých, které vyznávám ve Vyznání víry, i to jak rozumím tzv. církevní tradici. Jakákoliv snaha vytvořit z církve museum, skansen, konservu nebo panoptikum zašlých časů je samozřejmě falešná a církvi prokazuje medvědí službu. Ale tam, kde pod dobovými kulisami odhalím, že si jiní kladli stejné bytostné otázky jako si já kladu dnes a procházeli podobným bojem jako já, jsem velmi vděčný Pánu Bohu za to, co mi bylo předáno a že jsem s nimi na jedné lodi. A tato Boží loď je pro mě realitou, nejen pouhým básnickým obrazem, protože v Bohu jsou živi všichni, kterým kdy zKŘÍŽil cestu, na které ho pak následovali.
Závěrem bych vás chtěl povzbudit, že jako Boží děti se smíme Boha otevřeně ptát na jakékoliv, i palčivé otázky a dožadovat se odpovědi či vysvětlení, přestože není jisté, zda na ně v dohledné době dostaneme odpověď. A žádná z těchto otázek není nepatřičná. Žádná není Boha „nedůstojná“ nebo v jeho očích „diskreditující“. Nepatřičné je pouze uposlechnout rady Jobovy ženy, „zlořečit Bohu a zemřít“ - udělat za Bohem tlustou čáru a ignorovat ho, nebo se oddat duchovním pohodlí s tím, že to Bůh nakonec stejně „nějak zařídí“.
Amen
Pane Ježíší Kriste,
děkujeme ti za to, že pro Tebe není žádná naše otázka a bolest tabu a že v nás vidíš i za všemi našimi vinami a problémy především ty, kteří potřebují Tvoji pomoc a blízkost. Děkujeme ti také za Písmo svaté, za církev i za všechny minulé i současné svědky víry, jejichž svědectví je i naší silou na cestě do Tvého království.
Amen