„Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit“ - touto větou minulou neděli evangelijní text končil a dnešní jí začínal. Chléb života, chléb, který sestoupil z nebe – tak o sobě mluví Ježíš v rozhovoru s židovskými posluchači.
Těm se ale tato řeč příliš nezamlouvá. Tento člověk tvrdí, že sestoupil z nebe – a přitom my dobře víme, co je zač. Nazaretský tesař, synek od Pepíka a Mařenky, po židovsku tedy od Josefa a Miriam, známe jeho i jeho rodiče – musíme si uvědomit, že rozhovor probíhal v Kafarnaum, které je od Nazareta relativně nedaleko; Pán Ježíš tam bydlel, respektive se tam přestěhoval poté, co se jeho kázání v domovské synagoze nesetkalo se slavnou odezvou, a to ze stejného důvodu: ty kluku tesařská, my tě známe, co nám tu o sobě budeš povídat? Jsi jen obyčejný člověk – možná máš dar řeči a jiné vyjímečné schopnosti, ale nesmýšlíš o sobě trochu vysoko?
Jak jsme si ale mohli všimnout již v minulých textech, Ježíš na tuto pochybovačnou otázku nedává přímo odpověď, ale dál rozvíjí svoji myšlenku: poslední neděle jsme slyšeli, že o sobě Ježíš mluví jako o chlebu života, který sestupuje z nebe; Ježíš může dávat život, protože je darem lidem od Otce. Dnes se v jeho projevu objevuje nové téma: chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa. Pro věčný život, který Ježíš těm, kdo v něho věří, zaslibuje, není důležité jen kým Ježíš je – Syn Boží, vtělené Slovo Otce nejvyššího – tedy jeho původ, ale také jeho dílo v tomto světě. Tělo dané za život – to je oběť, to je „hodina, pro kterou přišel Syn člověka“. Vzpomínáte si, jak jsem řekl, že klíčem k pochopení textu o nasycení pěti tisíců a následujícího rozhovoru, který tu už třetí neděli čteme v evangeliu na pokračování – že tím klíčem je Janova (zdánlivě nedůležitá) zmínka o Velikonocích? Tady, mohli bychom říci, se kruh uzavře a dílky skládačky zapadnou na své místo. Chléb, který sestoupil z nebe je Kristovo tělo dané za život světa. Nechápaví posluchači vidí zázračnou událost – a jediné co je napadne je diskutovat, zda tento jeden zázrak je lepší než jiný zázrak jiného proroka nebo náboženského učitele – a přehlédnou spojitost s osobou toho, kdo zázrak koná. Ježíš který rozdílí chléb – na louce u Galilejského jezera nebo při poslední večeři v Jeuzalémě, je Ježíš, který vydává sám sebe. Mojžíš ani Elizeus nevydávají své tělo, neobětují se za život světa.
V rozhovoru Ježíš dále říká, že pochopení podstaty, tedy porozumění jemu, je možné jen ve víře. Člověk bez víry bude vždy vidět jen jídlo zadarmo nebo židovského kluka sousedů od vedle, ale podstatné souvislosti mu budou unikat. Jen ve víře je možné vnímat Ježíšovu spojitost s Bohem; víra je dar, nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal. To platilo pro Ježíšovy současníky, kteří byli konfrontováni s Ježíšovými znameními, ale i o našich současnících, před které je postaveno naše svědectví o Kristu, svědectví jakožto jeho církve.
V této souvislosti je zajímavé si všimnout, že Ježíš používá pro víru takové zajímavé přirovnání, mluví o ní jako o „přicházení“. Víra pak nemusí být viděna jen jako nějaké jednorázové uvěření, jak to slyšíme ve svědectví lidí, kteří procházeli nějakými krizemi a pak se naráz obrátili a jakoby bylo hotovo; toto „přícházení“ k Ježíšovi se může dít vlastně po celý život, každý den nás může víra tahat z bryndy, kterou nám nadrobí naše pokažená přirozenost, lidská slabost a celkový stav padlého světa. Takové situace se objevují, i když víme, že patříme Bohu a na to konto si myslíme, že jsme v mnohém už za vodou. Příkladem takové situace je krize proroka Eliáše, o které jsme četli v dešním prvním čtení. Eliáš se tam nachází nejen geograficky na nejnižším místě Svaté země, ale obrazně i na nejnižším bodě svého života. Vítězství nad baalisty žádný velký pokrok v politice krále Achaba nepřineslo, naopak mu vyvolalo novou vlnu nenávisti královny Jezabel, Eliáš je znovu štvancem, kterému jdou po krku. „Už dost, Bože, vezmi si můj život“ - takovou reakci bychom od Božího muže nečekali. Jakoby Bůh ztratil zájem o osudy svého služebníka. A právě na tomto „bodě mrazu“ dochází k obratu; znamením Boží péče a jeho zájmu je chléb a voda, tedy jídlo a pití, a Boží posel, někdo, koho Bůh poslal Eliášovi do cesty. Povšimnout si můžeme zároveň dvojího nasycení: nejen pro osobní blaho prorokovo, ale také pro úkol, ke kterému byl vyslán.
Tohle všechno má dopad na církev a promítá se to i do otázky Večeře Páně, která nám Kristovo tajemství jako „chleba života“ činí viditelně přítomným. Někteří křesťané se příliš soustředí na osobu Pána Ježíše Krista a jeho přítomnost ve svátosti, ale nějak pozapomenou na to, že v daru VP dostáváme také odpuštění a smíření, jiní se v reakci na to soustředí na Kristovo dílo a otázka přítomnosti Krista Pána jako osoby se pro ně stává nepodstatnou; oba dva extrémy jsou chybné. Nejde oddělit osobu Pána Ježíše („chléb života z nebe“) od jeho díla spásy („tělo vydané za život světa“), a to ani ve svátosti. Příběh Eliáše, který můžeme také vidět jako určitý předobraz Eucharistie, vidíme, že pokrm od Boha neslouží jen jako lék na naše osobní krize, ale i jako posila pro splnění úkolů, kvůi kterým nás Bůh znovu posílá do akce.