Vánoce jsou fajn, ale na rovinu: pokrytecké šílenství s jejich údajně důležitým morálním rozměrem nám už leze na nervy. Jako by k dokonalosti svátků bylo třeba výčitek z dobrého bydla, zdviženého prstu nad podezřele spokojenými ovečkami. Nepotřebujeme povel k zamyšlení se nad zkažeností světa, to děláme celý rok. Nestydíme se za to, že Vánoce jsou pro nás hlavně příležitost k lenošení, cpaní se dobrotami a vykonávání koníčků. Dárky kupujeme v první řadě sobě; nenecháme se dohnat k výčitkám jenom proto, že si umíme udělat radost. Křesťanskému původu Vánoc rozumíme a je nám ukradený. Neuklízíme a nezveme si pokrytecky domů lidi, které nechceme vidět. A nenecháváme se strhnout k nákupnímu šílenství, protože známe časování slev. Zkrátka pohrdáme předpisem jediných správných a tradičních Vánoc a umíme si je na rozdíl od ostatních v klidu užít, ať už to pro nás jednotlivě znamená cokoliv.
Tak. A teď jste se možná vyděsili: tohle má být vánoční kázání? Uklidním vás: je to jen citát – jakýsi manifest skupiny, která si říká „Přátelé nepokryteckých, antiromantických a zcela amorálních Vánoc“. Jistě se nad tím mnozí z vás pohoršili, i já jsem se naštval, když jsem to poprvé četl. Otevřená oslava sobectví, požitkářství a čirého pragmatismu, srovnatelná snad jen se slavnou knihou N. Macchiaveliho „Vladař“, nebo okázalým předváděním se některých mládežnických idolů.
Dalo by se to snad odbýt tvrzením, že těmto „přátelům“ (vesměs mladým, úspěšným a sebejistým lidem) z těch „Vánoc“ vlastně nic nezbylo, takže už se nemají s čím přátelit. Ale možná se po tom prvním návalu pohoršení zarazíme, ozve se jakýsi spodní tón otázek, zda tito rebelové nemají přeci jen v něčem pravdu, dokonce se můžeme přistihnout i s jistými sympatiemi asi k 50% výroků uvedeného manifestu. Nákupní, úklidové a kuchařské šílení, nudné návštěvy nejen nám osobně sympatických, ale i těch „druhých“ příbuzných a známých, klid a dělání toho, co máme rádi – to bychom možná ve skrytu duše podepsali i my. Jen nás zamrzí, že autoři pamfletu všechna negativa, která nás během svátků stresují, přičítají křesťanské víře, jakoby vánoční evangelium bylo o „zdviženém prstu nad ovečkami“ nebo o sejčkování nad „zkažeností světa“, jakoby nás láska k druhým lidem nutila k vyjadřování množstvím utracených peněz nebo k pokryteckému přetvařování. Možná ale i takové věci slyšeli při svých řídkých návštěvách vánočních bohoslužeb – jedno, jaké církve – a jen hubatě glosují to, co vidí kolem sebe.
V novinách jsem nedávno četl, že po vánočních svátcích bývají pravidelně právníci zavaleni žádostmi o rozvod – manželské krize jedné části párů vykulminují právě během předvánočních stresů, ta druhá část se rozhodne, že svátky ještě prožijí jako „rodina“ a pak to teprve definitivně zabalí. To už není hubatá glosa ani církevní moralizování, ale prostý fakt vypovídající něco o současných Vánocích – vítejme v realitě.
Jsme v pokušení tak jako Adam s Evou svádět všechno na toho druhého – ale není to někdy chyba nás křesťanů, že naši bližní za hranicemi kostelů a far mají o radostné zvěsti Vánoc takové podivné představy? Že místo abychom druhým ukázali, co to doopravdy znamená „pokoj lidem, dobrá vůle“, plujeme s hlavním proudem, nahlas naříkáme nad komercí a obžerstvím a přitom leckdy tiše závidíme těm, kteří se vykašlali na pečení a obdarovávání (což, pokud nemají děti, je poměrně snadné) a užívali si pro jiné hektický konec prosince v pohodlí a zábavách podle svého gusta? Indický vůdce M. Gándhí kdysi řekl, že jediné, co ho odrazuje od křesťanství, jsou křesťané – to jak málo je na nich vidět učení Ježíše a Bible. Proč asi? Když už se zamýšlíme proč jsme tak málo přesvědčiví vůči světu – abychom dokázali vzít vítr z plachet všem „přátelům Vánoc-nevánoc“, nabídnout skutečnou jinakost – položme si otázku, zda to vlastně sami víme – a to nejen z pouček z náboženství, ale i na základě vlastního života víry – že víme co je podstatou „převeliké radosti“ Vánoc.
Přemýšlel jsem o tom trochu a napadlo mne hledat pro naše shromáždění odpověď v Bibli, v listu apoštola Pavla jeho žáku Titovi, ze kterého jsme slyšeli přečtený úryvek. V celém tom dopise bychom na první pohled nenašli nic vánočního – žádné betlémské dítě, pastýře, mudrce – ale přesto jsou jeho části už patnáct století tradičním čtením pro bohoslužby při Narození Páně.
Začátek listu, až do místa které jsme slyšeli, by snad možná mohl trochu připomínat ono kritizované moralizování – apoštol popisuje, jak mají žít různé skupiny lidí, mladí, staří, ženy, muži, jak mají vypadat mezilidské vztahy, jak se mají k sobě chovat ovečky i jejich pastýř.
Sv. Pavel ale vzápětí vysvětluje důvod, proč se takto mají lidé chovat – je to Boží milost, která nás učí takto žít, která nás doslova „vychovává“ ke zdravým vztahům k Bohu, k sobě i ostatním. A když říká Boží milost, myslí tím milost, tedy nezaslouženou laskavost ke všem lidem, nejen k těm kdo jsou v církvi, kdo správně věří nebo se správně chovají, nebo jsou v nějaké partičce předurčených – ale prostě ke všem lidem. O kapitolu dál (která také patří k tradičním vánočním čtením) píše skoro stejnými slovy: „Zjevila se Boží dobrota a láska k lidem“ (Tit 3:4) Jak s tím jednotliví lidé naloží, to už je samozřejmě jiná věc, ale Bůh nikoho neodepisuje, každý dostává šanci.
Tato milost se, jak se píše v listu, „zjevila“ - to znamená vyšla z iniciativy Pána Boha samotného, není to něco, co jsme si mohli zařídit, zasloužit, vynutit nebo vyškemrat. Kdysi jsem se rozčiloval v televizi nad reklamou, že podstatou Vánoc jsou dárky. Šlo samozřejmě o dárky nakoupené v obchodních domech a tak své rozčilování pokládám za oprávněné. Když se to ale vezme kolem a kolem, můžeme to opravit na tvrzení, že podstatou Vánoc je dar. Skutečně, je to jednoduchá rovnice: milost + zjevení, nebo chcete-li laskavost + Boží jednání směrem k nám = dar. Dar, který si nezasloužíme. To, na co máme nárok za své „výkony“ a „zásluhy“, říká Bible, je smrt – mzdou hříchu je smrt, píše Pavel v Řím 6:23 – ale hned dodává: je tu ale ještě něco: jako Boží milost, vlastně doslova jako charisma, „milostivý dar“ je tu život, život věčný v Ježíši Kristu.
To „v Ježíši Kristu“ je tam důležité. V Novém zákoně je to Ježíš Kristus, kdo se zjevuje, ať už svým prvním příchodem do Betléma, nebo tím druhým, budoucím na konci času. To znamená, že když řekneme: milost Boží se zjevila – nemusíme tápat v nějakých abstraktních představách, ale tato „milost“ pro nás má konkrétní tvář: Ježíše Krista, jeho život, jeho slova i činy v Evangeliu i ve slovech a činech jeho učedníků. Ježíšovo sdílení se s těmi, které svět odepsal, jeho oběť za všechno zlo, které lidé spáchali, jeho vzkříšení jako záruka věčného života pro ty, kdo v něho věří, jeho druhý příchod k obnovení a nápravě všech věcí – to všechno je skryto pod slovy milost Boží se zjevila.
Podstatou Vánoc, můžeme upravit slogan, je dar, dar nového začátku, který dává Bůh všem lidem, dar života, který nabízí Ježíš těm, kdo spojí svůj život s jeho životem. My často dáváme dárky z určitého pocitu povinnosti či společenské konvence, někdy dokonce i jako tzv. „všimné“, a zase dostáváme i ty, které historie nazývá „danajskými“ nebo končí v lepším případě jako „lapače prachu“ někde na skříni. Boží dar je ale darem ve vlastním slova smyslu – je to dar, který vyjadřuje vztah, který vyjadřuje lásku. Je to zároveň dar, který potřebujeme, abychom byli živi. Dar, kterým nám někdo vyjádřil svoji lásku – ten v nás obvykle jaksi sám od sebe probouzí touhu tuto lásku nějak opětovat – ne z pocitu povinnosti, ale proto abychom udělali radost i tomu druhému, aby se cítil tak šťastný jako my. To říká i sv. Pavel v posledním verši našeho vánočního čtení: On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích – Ježíš dal sebe samého za nás, abychom už nepodléhali moci hříchu a stali se jeho lidem, nadšeným pro dělání všeho dobrého. Ano, dělat dobro, ale ne z trudné povinnosti nebo pro zásluhy, ale z radosti, radosti obdarovaných od toho, který se pro ně stal člověkem. Dělat dobro jako „horlivý“, „nadšený“ lid. „Kdo chceš druhé zapalovat, musíš nejprve sám hořet“, řekl kdysi jeden církevní otec (J. Zlat.?). Světlo o kterém mluví dnešní bohoslužba, „záři slávy Páně“ lidem nezprostředkují ani neony a barevné žárovečky ve výlohách a na stromečku, ale ani moralistické hudrání a kárání – zprostředkuje jim ho to, co bude prozařovat do našich životů, tak jako Izrael poznal na Mojžíšově tváři to, že se setkal s Bohem a před září Boží slávy z obličeje jeho služebníka bledne lesk všech zlatých telat na celém světě.
Kéž ve vás setkávání s Boží dobrotou a láskou v Kristu – nejen teď o Vánocích, ale po celý váš život – probouzí takovou vděčnost a nadšení, aby se stalo lákavým pro všechny kolem vás.