V prvních letech po listopadové revoluci u nás byl kapitalismus ještě relativně zánovním společenským zřízením a na různé obchodní triky prodejců a dealerů jsme všichni koukali jako telata na nová vrata. Vzpomínám si, že jsem byl jednou v oněch letech (ještě hodně mladý) svými prarodiči zavlečen na jeden podezřele levný zájezd po vlastech českých. Nebylo divu, že byl tak levný – asi polovina se ho odehrávala v jednom hospodském sále, kde obchodní zástupkyně pořádající firmy nabízela účastníkům ke koupi různé deky, polštáře a jiné vybavení do postele. Protože mezi „výletníky“ převažovali spíše starší lidé, vyhrávala k prodejní akci dechovka a paní, která agitovala ke koupi lůžkovin, se pokoušela potenciálním zákazníkům dostat pod kůži jadrnou mluvou v jakémsi východomoravském nářečí. Folklorní „notečka“ měla docela úspěch, dědečkové a babičky k mému zděšení nakupovali jako zběsilí, a tak na svém „levném“ zájezdu přeplatili běžnou cenu normální cestovní kanceláře minimálně 4x nebo 5x. Komerce má ovšem na každého nějakou bylinu; kdyby tam místo dědoušků seděli moji tehdejší vrstevníci, dechovku by nahradil rock a místo folklorního nářečí by zněly nějaké „kamarádské hlášky“ o tom, jak můžeš být „free“, „cool“ a „in“. Nepochybuji o tom, že by i v tomto případě peníze lítaly jako listí ve větru. Koneckonců, i na reklamách v televizi se dá celkem dobře odhadnout čím a komu se podbízejí.
Podbízivě a líbivě by mohlo na první pohled vypadat i chování apoštola Pavla, jak se k němu nepřímo přiznává v úryvku ze svého listu. Židům je tím nejzákoničtějším Židem (z Písma víme, že v případě potřeby dal obřezat Timotea nebo se sám podrobil různým židovským obyčejům), mezi pohany zase vystupoval, jakoby žádný zákon ani nebyl. Skoro působí dojmem jakéhosi (jak se také říkalo po revoluci) „převlékače kabátů“. V rozhádaném Korintě, kde měl své příznivce i protivníky, mohla tato Pavlova přizpůsobivost ještě přilévat olej do ohně. Co když potulný apoštol, podobně jako doboví potulní filosofové a učitelé moudrosti, říká každému to, co zrovna chce slyšet, aby na tom nějak vydělal, aby byl s každým zadobře a profitoval z toho jeho vlastní podnik, nějaké Křesťanství s. r. o., provozované Pavlem z Tarsu a spol.
Když čteme Pavlův životopis a zejména jeho sebeobhajoby proti různým pomluvám a zkresleným představám, je až člověku stydno. Z lidského hlediska viděno, apoštolův „výdělek“ na jeho misionářské činnosti ani zdaleka neodpovídá vynaloženým „nákladům“. Chlapík, který se mohl docela slušně živit jako poradce v židovských nábožensko-právních záležitostech nebo dokonce udělat kariéru někde u velerady, najednou nasazuje všechno co má v nejistém podniku šíření nového učení popraveného buřiče. A aby nebyl nikomu na obtíž, živí se výrobou stanů, ačkoliv by záběr jeho činnosti zabral plný úvazek pro několik lidí. Ne, není to žádný vnější úspěch, který z něj dělá Židům Žida a Řekům Řeka. Není to ani zbabělost, tak jako u Petra, který ze strachu „otočil kabát“ dokonce dvakrát – nejprve na veleknězově nádvoří a potom u stolů s bývalými pohany, při inspekci Jakubových přívrženců. Není to dokonce ani rozkaz shůry – ten zní zvěstovat evangelium, což lze provádět různými způsoby. Jsou za tím dvě jiné věci:
1) Pavlovo úžasné vnitřní ztotožnění se s Boží věcí, jak to vyjadřuje slovy touhy po tom, aby byl doslova „spoluúčastníkem“, „spolupodílníkem“ evangelia, ztotožnění s Kristem, který se radoval s radujícími (v Káně) a plakal s plačícími (u Lazarova hrobu).
2) Pavlova láska k posluchačům, jeho touha vtáhnout všechny do této „spoluúčasti“ na evangeliu (být s druhými spojen nejen vnějšně, ale i vnitřně, přes Krista) – a zároveň jeho respekt k druhému člověku, vědomí, že každý má na cestě víry tu „startovní čáru“ trochu někde jinde. Pavel není tím, kdo stojí v cílové rovince se stopkami v ruce, on pomáhá na startu a běží se svěřencem, minimálně dokud si není jist, že zvládne doběhnout sám do cíle.
Nedávno jsem četl jakousi studii o působení církve v dnešním světě. Tam stála taková zajímavá myšlenka, že kázání, ale i jiné projevy církve (bohoslužby), mají jít současně ruku v ruce s kulturou – ale i proti kultuře. To zní na první pohled zvláštně. Kultura – to není jen umění, to je v širším slova smyslu svět, ve kterém člověk žije a který si sám vytváří. A evangelium je něco, co do tohoto světa přichází. Tak jako Boží Syn, Ježíš Kristus, který se lidem nezjevil na nějakém nebeském jevišti, v záři andělských reflektorů, ale vtělil se do jejich světa, světa lidské slabosti a křehkosti, do konkrétní doby a konkrétního národa, do jedinečného lidského života. Žil jako galilejský Žid, mluvil aramejsky a možná i trochu hebrejsky a řecky, zachovával dobové obyčeje, mluvil v tehdy pochopitelných obrazech a dobových příslovích. Podobným způsobem se „vtěluje“ i evangelium, dobrá zpráva o Ježíši Kristu. Je úžasné např. slyšet, do kolika jazyků je přeložená Bible, nemusíte se učit řecky, latinsky nebo – jako u mohamedánů – arabsky, abyste porozuměli, co vám chce Bůh říct. Texty duchovních písní – ať zpívaných s varhanami, kytarou, jinými nástroji či jen tak „na pusu“ - ukazují jak rozmanitými myšlenkami, jak rozmanitým způsobem řeči je možné vyjádřit pravdu o Bohu.
Zvěstování evangelia musí však, jak jsem řekl někdy jít i proti kultuře. Ne všechno, co člověk vyprodukuje, je použitelné k Božím cílům. Může existovat umění, které oslavuje ničení a násilí nebo propaguje nenávist; životní styl, který utvrzuje v sobectví a lhostejnosti k druhým. Minulý katolický papež, ale i řada jiných myslitelů, to nazvali „kulturou smrti“. Na podobu světa, který nás obklopuje, má vliv nejen lidská rozmanitost, ale i lidské zlo a hřích. Tak jako nám byl Kristus podoben ve všem kromě hříchu, nemůže se ani evangelium vtělit do ničeho, co na svět přivedla zášť a zloba. Proti kultuře smrti bude evangelium života vždycky stát jako alternativa, jako jinakost, jako světlo proti stínu. Ani Pavel není za každou cenu přizpůsobivý chameleon, on uvnitř není bez zákona, ale v jeho nitru je Kristův zákon lásky, který všechno cílí k záchraně lidí – alespoň některých, když už ne všech.
Být svědkem Boží radostné zvěsti – to je pro nás v tomto světě prvořadý úkol; byl to prvořadý úkol už pro Ježíše – i divy uzdravování jsou podřízeny tomuto cíli, jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu: nebo proto jsem vyšel, říká Ježíš svým učedníkům. A každý má právo slyšet evangelium v podobě, v jaké mu porozumí, v jaké pochopí, že to je radostná zpráva právě pro něj. „Víc než být pochopen, chci druhé chápat“, modlí se sv. František z Asissi ve své básni, kterou máme také zhudebněnou v našem zpěvníku. To by mělo také být mottem Kristova svědka, ať se setká s kýmkoliv.