Když nám nějaký člověk provede něco zlého, jsme vždycky nesví, objeví-li se v naší přítomnosti někdo nebo něco, co nám ho připomene – podvědomě máme tendenci přisuzovat jeho vlastnosti lidem nebo věcem, které s ním nějak souvisejí. Zvláště markantní je to na jeho dětech – lidová přísloví říkají, že jablko nepadá daleko od stromu, jaký otec, takový syn a podobně. V některých případech je to pravda – geneticky se dědí různé povahové vlastnosti (já na toto nejsem odborník, moje žena by vám to objasnila lépe), z děcka, které vyrůstá v prostředí, kde sebou lidé pohrdají těžko vyroste člověk, který bude mít druhé v úctě. Není ale tomu tak vždy. Zdání může někdy klamat. Matce připomíná syn svými fyzickými rysy jejího hrubého a surového manžela – a přitom to může být jeho pravý opak. Nešťastná vnější podobnost však mezi nimi může vyhloubit propast, která ho připraví o kus rodičovské lásky z důvodu, za který vůbec nemůže. Někdy si děti vlečou minulost svých rodičů jako kříž, kterého se obtížně zbavují. Nedávno běžel v televizi pořad, ve kterém na své rodiče vzpomínali potomci prominentních nacistů; syn jednoho z nich se stal knězem, aby alespoň částečně odčinil hříchy svého otce. Ale, zkuste si to představit, kdyby tu stál na mém místě: s jakými pocity byste naslouchali kázání člověka, jenž by nesl jméno spojené s masovými vraždami a zotročováním?
Tento efekt funguje ovšem i opačně – na děti dobrých rodičů se díváme optikou zásluh jejich předků – a o to větší šok a zklamání zažíváme, když zjistíme, že se potomek „nepovedl“, že z dětí oblíbených a zbožných farářů či presbyterů se stávají nábožensky lhostejní lidé, kteří s církví nechtějí mít nic společného, že se ze syna filantropického lékaře vyklube násilník a vrah, který životy spíše ničí. Kdo udělal chybu?
Podobné smýšlení je zvláště silné v tradičním rodinném prostředí. Kromě našeho evangelického s jeho „klany“ a starými rody by za příklad mohlo sloužit třeba prostředí židovské; vzpomínám si, jak jeden český polistopadový politik židovského původu kdesi vykládal, jak se jeho syn nadšeně vrhl na judaismus a oprášil staré modlitební knihy, které kdysi jeho dědeček odložil, když se s vírou rozešel: „Kruhy mé rodiny se uzavřely,“ prohlásil tehdy dotyčný pohlavár ve svém projevu.
V dnešních textech z Písma svatého potkáváme obě problematické podoby domělé setrvačnosti rodiny a tradice. Prorok Ezechiel se v babylonském exilu setkává s názorem, že neradostný úděl vyhnanců je trestem za hříchy rodičů; dobové přísloví o otcích, kteří jedli nezralé hrozny a synech, kterým trnou zuby místo nich, bylo zřejmě rozšířeným komentářem k tehdejší situaci – mimo Ezechiele se k němu vyjadřuje i prorok Jeremiáš. Naproti tomu jeruzalémští náboženští představitelé se (ve svých představách) vezou na vlně toho dobrého z minulosti – z jejich přezíravé otázky na Ježíše „jakou mocí“, vlastně doslova jakou autoritou „to činíš“, jakým právem převracíš stoly a přijímáš královský hold Hosanna - cítíme sílu tradice a řádu, sílu samozřejmých jistot zakotvených v tom co bylo, jistot, které se samy sebe ptát už nepotřebují. Různí Annášové a Kaifášové tvořili celé dynastie, které (samozřejmě v souladu s předpisy) ovládaly náboženský provoz mnohá desetiletí.
Je pravdou, že nářky a reklamace Ezechielových současníků nemají zcela nereálný základ. V Desateru přece Hospodin modlářům vyhrožuje, že klanění se bůžkům si vypijou až do třetího nebo čtvrtého pokolení. Hřích Davida s Bat-šebou odnese plod jejich nedovoleného vztahu, bezejmenný potomek, který sedmého dne zemře. Boží „vendetta“ ovšem není samoúčelná – v obou případech měla hříšníka upozornit, že hřích je opravdu vážný problém, problém který se netýká jen jeho, který není jeho soukromou záležitostí. Ale tady v Babyloně se z toho stal docela dobrý alibismus, docela šikovná výmluva. Kdo může za tento marast, ve kterém vězíme až po uši? No přece naši otcové! A kdo to tak zařídil a nastavil? Inu, kdo jiný než Hospodin Bůh; to je pěkná spravedlnost, odskákat průšvih za jiné. Hudráš tu, Ezechieli, že scházíme z cesty, ale podívej se z jaké cesty? Taháme kaštany z ohně za tatíky. Vidíš vidíš, Panovníkova cesta není správná...
Bůh Hospodin ale není žádné pohanské krvelačné božstvo; nemstí se na dětech pro vlastní satisfakci. Chce jen ukázat, že zlo je vážné, že prorůstá do dalších generací. Ale nikdo nebude nevinně pykat za někoho jiného – jakože živ jsem, říká Hospodin, a to má váhu, to on garantuje sám sebou, že nikomu nebudou trnout zuby pro cizí vinu. Každému, kdo jí nezralé hrozny, budou trnout zuby, opravje prorok Jeremiáš dobové rčení. Každý zemře pro svou vlastní nepravost, každý bude potrestán za své vlastní hříchy, každý stojí před Bohem sám za sebe a ne za své děti nebo své rodiče. Minulost nemá váhu, ani jako zásluha, ani jako kletba. Pokud se člověk poslední den svého života odvrátí od Boha, nehraje žádnou roli to, že 60 let chodil na bohoslužby a církevní akce, dával do sbírky a podporoval charitu, ani to, že jeho předkové byli „sloupové“ místní církve po mnohá pokolení. Bůh nehraje na žádné „jednou spasen – provždy spasen.“ Na druhou stranu, pokud kolotoč zla, ve kterém se celý život veze, zastaví alespoň v poslední chvíli, bude k tomu přihlédnuto. A může to být třeba bývalý velitel lágru nebo mafiánský kmotr.
Dobře to ilustruje Ježíšovo podobenství. Neochotného syna máme tendenci vidět jen jako otráveného puberťáka, nad kterým rezignovaně mávneme rukou, ale v tehdejší společnosti znamenalo odmlouvání otci velmi těžkou urážku. A přesto je to nakonec právě on, kdo plní otcův požadavek – na rozdíl od svého přeochotného bratříčka, kterému ovšem nakonec skutek utek. Dobrá předsevzetí – kdosi řekl, že to jsou dobré dlaždice na cestě do pekla.
Povšiměme si, jak otec zdůrazňuje slovo „dnes“ - jdi dnes na mou vinici. To je v Bibli docela důležité slovo - „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce“, říká se v Ž 95. Podstatná není minulost, rody a tradice ani domělé zásluhy či prokletí, podstatné je to, co se děje teď a nyní, jak právě teď odpovíme na Boží výzvu. Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy, píše sv. Pavel a činí tak aktuálními slova starých proroctví. Boží království není uzavřená kapitola, hotový systém, který už jenom udržujeme a oprašujeme. Ono stále přichází z budoucnosti, stále s něčím novým. V době Ježíšově byl jakousi jeho ukázkou, demoverzí bychom řekli dnes, Jan Křtitel. V něm Bůh otevřel zcela jinou nabídku, než chrám, zvyky, kalendáře a kněžské dynastie – cestu osobního obrácení, osobní proměny, vnitřního příklonu k Bohu. A paradoxně těmi nejpřipravenějšími byli ti, kteří neměli z náboženského hlediska co ztratit – kolaboranti a děvky. Jejich minulost odplula v Jordánu ve vodách křtu. Pro jeruzalémské náboženské vůdce se naopak jejich minulost stala koulí na noze, když kolem nich prošla Panovníkova cesta v hlasu volajícího na poušti i v hlasech dětí zpívajících Hosanna. Oni svou příležitost, své „dnes“ propásli. Co uděláme pro to, aby se to nestalo i nám?