Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, říká Ježíš v Kázání na hoře, jehož část jsme slyšeli v dnešním evangelijním textu. A ještě to nekompromisně přiostří: když budeš jednoho milovat, budeš druhého nenávidět, když k jednomu přilneš, budeš druhým pohrdat. Vyber si: buď Boha, nebo peníze, majetek, mamon.
Představa člověka, který miluje peníze, nám přijde možná trochu komická. Jakýsi strýček Skrblík, pán, který ve smokingu a cylindru sedí ve svém trezoru, přehrabuje se hromadami zlata, líbá svazky bankovek a vzdychá: „Moje penízky, moje penízky!“ Tak to nám nehrozí, zasmějeme se. Rozumný, normální člověk přece ví, že finance jsou jen prostředek, ovšem prostředek zcela nutný, bez nich si člověk dnes pomalu ani neškrtne. O prachy jde vždycky až na prvním místě, říká lidová moudrost. Bez nich bychom prakticky umřeli hladem nebo alespoň vedli život nehodný lidské bytosti, takže alespoň minimální kladný vztah bychom si k nim měli uchovat.
Pán Ježíš však tento výrok nemíní jako kritiku boháčů, strýčků Skrblíků – „mamonář“ pro něj může klidně být i člověk, který nemá ani vindru – a přesto ho touha po majetku ovládá nad rámec praktických otázek, za co si zítra koupím rohlíky. Proto ono „nemějte starost“, vlastně „netrapte se úzkostnými obavami“ není výzva k pohodlnosti nebo nezodpovědnému životu, ale k zamyšlení, zda nás starosti o vezdejší bytí nepřerůstají přes hlavu a neovládají nás více než je zdrávo, neničí naše vztahy nejen k Bohu, ale i k druhým lidem.
V Ježíšových slovech jako bychom dostali váhy, kde je na jedné misce Bůh a na druhé všecko co považujeme za „naprosto nutné“ pro naše bytí zde. Jakou váhu, jakou cenu má pro nás Bůh?
Zkusme se nad tím zamyslet ve světle našeho dnešního starozákonního čtení. Prorok (Deutero)Izaiáš píše o situaci, kdy se stalo to, v co už nikdo nedoufal – Židé odvlečení do babylonského zajetí se smějí vrátit po dlouhé době domů a znovu vybudovat Jeruzalém a Hospodinův chrám. Nádherná zkušenost svobody (srovnatelná snad s tím, co jsme třeba prožívali my po pádu komunismu r. 1989) v nich vyvolala vzpomínky na jiné vysvobození, na Exodus v době Mojžíšově, na Boha který vysvobozuje, který na ně nezapoměl podobně jako na Jákoba a jeho potomky v Egyptě.
Prorokovými ústy Bůh komentuje toto nadšení – tak trochu si rýpne: není to tak dávno, co mnozí hořekovali: „Bůh na nás zapoměl, zabalil to s námi, vykašlal se na nás!“ Vždyť to přece není možné, abych zapoměl na své dítě – copak maminka může zapomenout na své děťátko? To je velmi zvláštní a velmi krásný obraz: Bůh, který se nám zjevil jako Otec, má i svou mateřskou stránku – miluje bez jakýchkoliv podmínek a bezprostředně, jako matka své dítě.
I druhý obraz je neméně krásný – hle, vyryl jsem si tě do dlaní. Mít něco zapsáno na ruce znamená v biblické mluvě mít něco trvale před očima, stále u sebe. V páté knize Mojžíšově mají mít Izraelci uvázána jako znamení na ruce (Dt 6:8) slova vyznání „Slyš, Izraeli“ a přikázání lásky k Bohu: Budeš milovat Hospodina celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. To, co nosíme na ruce, nám má připomínat lásku a její věrnost, tak jako snubní prsten manželů. Ale ani vůči Bohu tato věrnost lásky není jednostranná, on si nás nejen píše nebo uvazuje, ale přímo vyrývá do dlaně a vrývá si nás tam celé, se vším všudy, nejen nějaké závazky vůči nám. A tak je příkaz lásky k Bohu, první „největší příkázání“, které má mít člověk na ruce jako snubní prsten – vlastně protikusem „snubního prstenu“ na Boží ruce, prstenu, kterým jsme my sami, náš příběh, náš život.
Jakou váhu, jakou cenu má pro nás Bůh? Mamon tě nebude milovat jako maminka své dítě, nevyryje si tě do dlaní, nanejvýš ti tak vypálí svůj cejch. V knize Exodus má člověku znamení na ruce připomínat Boží vysvobození; peníze či jiný majetek tě možná mohou učinit nezávislým, ale ne doopravdy svobodným. To je hořká zkušenost, kterou už nejeden prošel. Člověka neosvobodí ani peníze, ani práce (jak bylo napsáno v marxistických knížkách a na bránách koncentráků obou totalitních režimů). Člověka může osvobodit jen láska mezi jím a Bohem, i druhými lidmi, to je tajemství Kristových slov: „Jestliže vás vysvobodí Syn, budete skutečně svobodní“ (J 8:36)- slov, které tak zoufale nepochopili farizeové dovolávající se původu z Abraháma.
Co tedy můžeme najít v dnešním Božím slově? Především dobrou zprávu: Bůh nás má rád a nezapomíná na nás (i když mu to třeba někdy dlouho trvá), má nás rád rodičovskou láskou tatínka i maminky. Na druhé straně tam také můžeme najít výzvu: Bůh v Kristu chce být vaším Pánem nejen hodinu v neděli v kostele, ale i ve všední dny, v „normálním“ životě, má nás vyryté do dlaně i v práci, ve škole, doma, na úřadě, dokonce i v hospodě na pivě. Tady všude, ale i v našich zmatcích, úzkostech a starostech, chce, abychom naplňovali jeho slova: Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno ostatní – co budete jíst, pít, oblékat - vám bude přidáno.