Dnes jsme z tohoto místa slyšeli tři biblické texty – starozákonní příběh Abrahamův, kousek listu sv. Pavla římskému sboru a evangelium o vyslání učedníků.
Kdybychom se zamysleli nad tím, co uvedené oddíly spojuje, kde je ten (jak by řekl matematik) společný jmenovatel, možná by nás po chvilce přemýšlení mohl napadnout třeba motiv daru – a to daru, který si sami nemůžeme dát: dar dítěte starým rodičům, dar uzdravení a zacelení těm, kteří jsou popsáni jako „vysílení a skleslí“, dar pastýře unavenému stádu, dar smíření a odpuštění těm, kdo jsou momentálně zatvrdlí ve svém vzdoru vůči Bohu – a přesto bezmocní ve snaze si sami pomoci. Mohl by to být také s tím spojený motiv naděje – touhy setkávající se s příslibem a očekáváním. Naděje, která neklame, doslova „nezahanbuje“, jak píše Pavel. Naděje, že Bohu není nic nemožné, jak říká Hospodin Abrahamovi. Naděje, že uzdravení a zacelení jsou teprve začátkem, začátkem skutečnosti, kterou evangelium popisuje jako Boží království.
Naše obecně lidská zkušenost je taková, že existují naděje, které často zklamou – že po slibných začátcích přijde krach a zbudou oči pro pláč. Z potomka, do kterého vkládáme své naděje, se vyklube neužitečný darmošlap nebo naopak bezohledný kariérista, nadějně se rozvíjející vztah rozbije nějaká třetí osoba, nadějně vypadající léčba přestane účinkovat a blízký člověk zemře nebo má trvalé zdravotní následky. Po takových zklamáních se často stáváme alergickými na slova o naději, na svědectví Božího slova nebo třeba i na kázání, které k vám teď pronáším. Někdy nás mohou takové zkušenosti přivést až k cynismu, ušklíbneme se v duchu jako Sára v příběhu z prvního čtení: Bože, ty si ze mne střílíš, ty si ze mne děláš srandu – když jsme to chtěli a potřebovali, nebylo po tobě vidu ani slechu – a teď, když už toho máme víc za sebou než před sebou by se mělo něco změnit? My pochopitelně, protože už od dob nedělní školy víme, jak to dopadne, se snadno nad chováním Sáry pohoršíme – ale ruku na srdce, kdybychom byli v její situaci, jak bychom se zachovali?
Naděje o které mluví Pavel, naděje, která „nezahanbuje“, neznamená, že život půjde přesně podle našich plánů a přání. I když je třeba myslíme dobře, i když je myslíme třeba z lásky k druhým a ne sami k sobě. Není to žádné dodržení nějakého našeho „práva na štěstí“ z Boží strany. Není to ale také žádný neurčitý neosobní příslib typu „bude líp“ nebo „jednou budem dál“; opium lidu, aby se nám lépe přežívalo. V křesťanské symbolice je nejčastějším obrazem naděje kotva – aby kotva plnila svůj účel, tj. aby loď v bouři neuplavala, musí být zachycena v něčem pevném, ne v nějakém poddajném kalu.
Takové pevné kotviště pro naději má pro apoštola konkrétní podobu, dalo by se dokonce říci konkrétní tvář. Tou tváří je Boží Syn Ježíš Kristus a jeho dílo smíření. Křesťanská naděje je založena ve vztahu k jedinečné osobní bytosti, k Bohu zjeveném v Kristu. Můžeme si to ozřejmit na Ježíšově obrazu zástupu připomínající stádo ovcí – spíše než vize nekonečného pastviska je postaví na nohy přítomnost pastýře – člověka, který se o ně stará, který je s nimi - třeba i v málo pohostinné či dokonce nebezpečné krajině – i kdybych šel roklí šeré smrti, nebudu se bát zlého, protože ty jsi se mnou, říká známý žalm. Tuto zkušenost, že naději je třeba vložit do vztahu k Bohu a ne do vysněných přání, udělali i ostatní žalmisté. V tebe jsem doufal Hospodine, ať nejsem zahanben navěky (Ž 31), v tebe doufali naši otcové a nebyli zahanbeni (Ž 22), nebude zahanben, kdo vkládá naději v tebe (Ž 25).
Když jsme mluvili o vztahu, myslíme tím bezpochyby víru, která je, jak píše sv. Pavel, klíčem ke zdroji života. Vírou jsme získali přístup k milosti – ke všemu, co nám dává Kristova oběť: ospravedlnění, pokoj, smíření, záchranu. Vírou také „stojíme“ - zůstáváme na tento zdroj života napojeni, aby i v nás byl život. Pokud víra pomine, jsme od tohoto zdroje odříznuti, asi jako potápěč, který se odřízne od vzduchové hadice.
To ale neznamená, že by Bůh v takovém okamžiku přestal počítat s námi. Když jsem byl minulou neděli na oslavách ECAV v Praze, vyprávěl tam kolega z Kanady příběh, jak se kdosi zeptal jednoho kazatele, zda známý matematik John Brown věří v Boha. „Nevím, jestli John Brown věří v Boha nebo ne“, odpověděl kazatel „ale rozhodně vím, že Bůh věří v Johna Browna“. To dobře illustruje bezpodmínečnost, s jakou Bůh koná své dílo spásy, bezpodmínečnost, s jakou nabízí svoji lásku každému, ať ji přijme nebo ne. Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní, slyšeli jsme z epištolního čtení, když jsme byli bezmocní, Kristus zemřel za bezbožné. Není žádný osud řízený hvězdami, ani žádné nezměnitelné předurčení jedněch k záchraně a druhých k záhubě. I když ses odřízl(a) od hadice, pořád je šance najít ve vodě ztracený konec a znovu se k němu připojit a žít, protože na druhé straně do ní někdo pumpuje život jak divej a nepřestává, ať se děje co se děje.
Amen.