Když jeden můj kolega nastoupil na sbor, vykládali na biblické hodině nevím už jakou látku ze Starého Zákona. Při té příležitosti se zeptal přítomných, v čem si myslí, že je rozdíl mezi vírou křesťanů a Židů. „No, já myslím, že Židi uctívaj' jednoho, a my máme uctívat ty tři!“, prohlásila jedna sestra. Někde se stala chyba, zaúpěl v duchu kolega, a myslel tím na výsledky vyučování náboženství svého předchůdce.
Je pravda, že když čtete nějakou theologickou knížku o Trojici, tak má i farář leckdy co dělat, aby pochopil o čem pisatel mluví. Nedávno jsem jednu dostal jako dar; vydavatel ji vybavil vloženou kartičkou, na které byly všechny vztahy Otce, Syna i Ducha svatého pro jistotu znázorněny v podobě různých malůvek a grafů, tuto kartičku měl mít čtenář stále při ruce, kdyby se náhodou „ztratil“ v textu. A to je knížka pro faráře nebo bohoslovce; prostý člověk by z toho měl asi zmatek úplný. Mohlo by se nakonec zdát, jestli křesťanské učení o jednom Bohu ve třech osobách není jen takový myšlenkový tělocvik bez dopadu na život; když křtíme „ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého“, jako by to bylo něco, co sice formálně „tak má být“, ale není nám zcela jasné proč. „Taková víra nemá žádný praktický význam“, shodli se svorně básník Goethe i sucharský filosof Kant. A tak v trojjediného Boha nevěřili, podobně jako řada jejich – a koneckonců i našich – současníků.
Trojiční neděle nám ale připomíná, že my jsme církví, která tuto víru s dalšími křesťany sdílí (pokud právě proběhlý synod - nedej Bože - nerozhodl jinak). Theologické úvahy nechme theologům, ale je to opravdu tak, že víra v trojjediného Boha nemá žádný význam, žádný dopad na křesťanský život? V prvním čtení ze Starého Zákona, ze samého počátku Bible, jsme slyšeli, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu; možná by nás mělo zajímat, jaký je Bůh, abychom pochopili sami sebe. S trochou nadsázky, tajemství Boha je klíčem k tajemství člověka, „Bůh je odpovědí na otázku, kterou je člověk“, jak se vyjádřil jeden myslitel.
Apoštol Pavel, když dopsal 2. list Korintským, za něj připojil pozdrav a přání, vlastně požehnání: Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Svatého Ducha se všemi vámi. „Milost“, „láska“, „společenství“ - to je to, čím se projevuje Boží trojjedinost v našem životě. My to vidíme především jako obdarování z Boží strany, ale Bůh nám dává to, čím on sám vnitřně žije – Bůh je společenstvím milujících se, společenstvím, které od věcnosti žije láskou, ale z milosti také vytváří ty, se kterými se chce o tuto lásku rozdělit. To ale znamená, když si to propojíme s první biblickou knihou, že také „člověk“ byl stvořen ne jako osamělý jedinec, ale jako společenství, které má žít v lásce a milosti. To je člověk jako obraz Boží. K tomuto obrazu je stvořen – nebo vlastně stále tvořen: Jednou byl povolán z nicoty do bytí z Boží otcovské dobroty, ale dílo Kristovo dílo spásy je také nový začátek, „nové stvoření“, jak píše sv. Pavel, či nové narození, jak to máme v Janově evangeliu. A Duch svatý – ten z tohoto materiálu znovuzrozených buduje církev, společenství, jedno tělo. A tak tu znovu máme Boží tvůrčí lásku, Kristovu milost nového začátku a společenství, respektive účastenství Ducha, ve kterém žijeme nejen vedle sebe, ale vydáváme se jeden druhému. Pravoslavný biskup Kallistos Ware napsal, že pravé poznání víry v trojjediného Boha může učinit pouze ten, kdo miluje po vzoru Trojice každého člověka. Nejprostší muž nebo žena tak může tajemství trojjediného Boha poznat mnohem lépe než nějaký učený theolog, který o tom přečetl spoustu knih (Thomas Hancock, anglikán, 19. století)
Církevní horlivci pro liberální a politicky korektní společnost tvrdí, že křesťanská víra v Trojici je jakýsi balvan v porozumění mezi různými náboženstvími, a že bychom se jí měli vzdát a vyjít vstříc třeba muslimům, kteří Ježíše pokládají za pouhého proroka, i židům, pro které je Ježíš dokonce rouhač a falešný mesiáš; měli bychom prý obnovit ryzí, přísný monoteismus a tak překonat staleté bariéry. Kdyby měli tito lidé pravdu, byly by mezináboženské rozhovory mezi Židy a mohamedány mnohem dál než s křesťany – obávám se však, že tomu tak není; jsou to spíše většinou křesťané, kdo jsou tahouny takového dialogu.
Četl jsem kdysi jednu úvahu (Monotheismus jako politický problém), že právě přísný monoteismus osamělého Boha je duchovním pozadím autoritářských a totalitních politických režimů. Bůh – osamělý mrzout, který lidi tvoří proto, aby měl koho ovládat a komandovat, a rozsestavuje si nás jako figurky na šachovnici pro svoji podivnou hru – to je přesný opak Boha trojičního, který žije jako láskyplné společenství sobě rovných. Psycholog a pastoralista Karl Freilingsdorf ve své knize Falešné představy o Bohu popisuje nejrůznější potíže věřících lidí, pramenících ze zkreslených (autor někde dokonce píše démonických) obrazů Boha. Přestože jeho klienti byli většinou křesťané, žádný z jejich falešných obrazů nebyl milující Otec, Syn a Duch svatý. Řekl bych, že situace, kdy křesťané v dějinách selhali, pramenily spíše z nedostatku skutečně žité trojiční víry než z jejího přehnaného nadbytku.
Z pohledu Trojice se nám začne i jinak jevit Desatero, respektive Kázání na hoře. Přestane být komandováním a buzerací z nebes a stane se nám pozvánkou do Božího života. Jako by Pán Bůh říkal: podívej se, cti otce, nezabiješ, nepokradeš, nebudeš nevěrný – takhle to chodí u nás a tohle znamená být člověkem stvořeným k Božímu obrazu. Je téměř symbolické, že Kristovo závěrečné zjevení v Matoušově evangeliu – kdy učedníky posílá roznášet život, křtít ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého, - se odehrává na hoře podobně jako předání Desatera nebo Horské kázání.
Když budeme říkat „Věřím v Boha“ - Apoštolské či jiné vyznání víry v Trojjediného, zkusme si vždy vzpomenout na ta Pavlova slova „láska, milost, společenství“. Třeba se nám text, kteří mnozí jen odříkávají zpaměti, začne jevit úplně jinak, jakoby odemčený klíčem tak, že jej začneme mít nejen v hlavě, ale i v srdci.