Naše dnešní setkání je tak trochu netypické – kromě obvyklých bohoslužeb konáme také výroční sborové shromáždění, které také tak nějak patří k existenci církve v tomto světě – nejsme nebeští andělé a musíme fungovat v prostředí, kde zacházení s penězi a vyjednávání se všelijakými úřady – ať už státními nebo našimi církevními – nejde bohužel nijak obejít. Každý rok se v našich sborech takto scházíme, abychom se zamysleli nad tím, co se podařilo a co ne, přepočítali penízky a zamysleli se nad tím, co dále.
Možná mnohá taková setkání za dveřmi kostelů, modliteben a sborových sálů někdy tak trochu připomínají jiné shromáždění za zavřenými dveřmi – to, o kterém jsme četli v dnešním evangeliu. Kruh učedníků – zárodek příští církve – tu také, po ukřižování svého Mistra, přemítá co bude dál, možná se tam také vzájemně dohadují a obviňují – ty jsi zradil, ty jsi zapřel, ty jsi utekl atd., pokladník tohoto shromáždění, poté co provedl nejhorší transakci svého života, „vzal provaz, šel a oběsil se.“ Navíc všechny ovládá strach z toho, co je venku – Mistra dostali, teď půjdou po nás. Zkrátka atmosféra a nálada nic moc. Řada z účastníků by možná ráda co nejrychleji zmizela – jedni do Emauz, jiní zpátky do Galileje lovit ryby.
V biblickém příběhu dochází ke zvratu, když se uprostřed této společnosti zjevuje vzkříšený Pán Ježíš Kristus. Skrumáž malomyslných, bázlivých a rozhádaných lidiček se mění ve společenství pokoje a radosti: Pokoj vám! - Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Obavy se mění v pokoj, malomyslnost v radost. Vina zbabělosti a zrady se setkává s odpuštěním, zmrtvýchvstalý Pán neláme nad učedníky hůl, ale říká jim: Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás (J 20:21) – znovu potvrzuje povolání učedníků do služby světu, které vyslovil při velekněžské modlitbě při Poslední večeři: Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa (J 17:18). Učedníci přestávají být kroužkem kolem svého učitele, spolkem jako jakékoliv jiné spolky, či jak se dnes říká, sdružení, ale stávají se v Duchu svatém účastníky společenství, které má Otec se Synem, a protahují toto společenství jakoby dál do světa.
Toto protahování se děje prostřednictvím rozšiřování daru odpuštění. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. To je jistě velká moc, ale také velký úkol a velká zodpovědnost. Ti kterým bylo odpuštěno, nemají být „nemilosrdnými služebníky milosrdného Pána“, jak to říkáme u přání pokoje a smíření před Večeří Páně, ale mají toto odpuštění „posílat dál“ - v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. (2Kor 5:19). To je prvořadý úkol církve ve světě, nasměrovaný ke konečnému cíli víry, ke spasení (záchraně) duší (1Pt 1:9 – epištola). „Šíření odpuštění“, „zvěstování smíření“ - to je prvořadý úkol církve ve světě, právě v tom světě, který i nás jako církev rád úkoluje počítáním, účtováním a úřadováním.
Ve shromáždění církve, zvláště dnes, „prvního dne po sobotě“ tedy nestojíme v první řadě jako položky ze sborové kartotéky či „hlasovní údové“, ale jako znovuzrozené děti Boží, „novorozeňátka“, jak jsme slyšeli ze vstupního verše, kterým se tohoto nového narození „z vody a Ducha“, vírou a křtem, dostalo právě vzkříšením Pána Ježíše Krista (1Pt 1:3), který nás shromažďuje kolem svého Evangelia a stolu s chlebem a kalichem – vždyť učedníci se setkávají s Pánem „prvního“ a „osmého“ dne (tedy v obojím případě v neděli) „večer“ - tedy v době, kdy se scházela k modlitbám a lámání chleba prvotní církev (večer z toho důvodu, že neděle byla normálním pracovním dnem). To, jestli žijeme ze setkání se vzkříšeným Kristem, nebo sami ze sebe, může ovlivnit situaci, kdy k nám přijde nějaký ten Tomáš, který „s námi nebyl“ (J 20:24) - člověk ze světa nebo bratr či sestra ze sboru, kteří se tu dlouho neukázali. Co jsme schopni jim předložit? Dokážeme jim předat radostnou zprávu o tom, že jsme (jako ostatní učedníci v dnešním evangeliu) „viděli Pána“ (J 20:25), nebo spíš naši vlastní malomyslnost, bázlivost a hašteřivost?
Kéž nás vědomí, kdo jsme, neopouští nejen při tom následujícím
sborovém shromáždění, ale i v jiných pracech či aktivitách ve sboru, a
koneckonců ani v našich tzv. všedních životech.
Amen.