Jak již bylo řečeno, dnešní neděle se jmenuje Cantate, to znamená latinsky „Zpívejte“. Zpěv (i zpěv k chvále Boží) je projevem radosti, která patří k lidským emocím. Zpěv a hudbu si bez emocí a citu moc neumíme představit, nanejvýš jen jako nějaké mechanické, suchopárné vyluzování tónů. Velký skladatel Ludwig van Beethoven kdysi prohlásil, že je lepší zahrát skladbu s chybami, kdy vám jak se říká, nějaká ta nota „spadne pod pult“, než ji zahrát bez citu a prožitku. Existují však emocionální projevy, které jsou v Božím světě poněkud problematické. Na jeden takový problém nás upozorňuje apoštol Jakub v dnešním epištolním čtení: „lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.“
Je hněv špatný sám o sobě? Podle odborníků v etologii a sociobiologii – oborech zabývajících se chováním člověka např. v porovnání s chováním zvířat – je agrese přirozeným typem chování: pomáhá člověku či jiným tvorům bránit se proti ohrožení, opatřovat si potravu (lovem), prosadit se v tlupě či při soupeření o partnera. Agrese je také také jednou z možných reakcí na stresovou situaci a tady už jsme u podstaty hněvu; definice hněvu ze slovníku říká, že „hněv je silná afektivní reakce na překážku, která se staví do cesty při dosahování nějakého cíle nebo brání rozvíjení jednání,“ – lidově řečeno: nejčastěji se naštveme, když věci nejdou tak jak si přejeme. Víme také, že lidé mají různé povahy, někdo vyletí jak čertík z krabičky při každé příležitosti, jiný je „kliďas“ a pohodář a „saze mu bouchnou“ jen vyjímečně. Na druhé straně, víme i to, že v tradici církve se hněv počítá mezi sedm hlavních hříchů; naštvaný Kain byl u zrodu první bratrovraždy a když se člověk rozčílí, příliš v tu chvíli nemyslí a často udělá věci, kterých pak lituje.
Samotné Písmo svaté v této otázce rozlišuje: zná třeba případy „spravedlivého“ hněvu: Božím hněvem hrozí každý druhý prorok. Dokonce i o Pánu Ježíši čteme, že se „s hněvem rozhlédl“ po svých protivnících, nespokojených s tím, že uzdravil člověka v sobotu (Mk 3:5). Nebo naštvaný Mojžíš - když viděl tance kolem zlatého telete, roztříštil pod horou desky Zákona a zlaté tele dal Izraelcům pořádně „sežrat“ (doslova: vypít - rozemleté na prášek nasypaný do vody, Ex 32:19n). Takový hněv Písmo neproblematizuje, vidí jej jako vyjádření rozporu mezi požadavkem Boží spravedlnosti a faktickým stavem věcí, který není spravedlivý ani trochu.
Na druhé straně běžný lidský hněv Bible považuje za projev hříšné a zkažené lidské povahy: sice také vyjádření rozporu, ale tentokrát mezi touhou být jako Bůh na jedné straně, a skutečností či touhami jiných lidí na druhé straně. I těm přírodovědcům můžeme položit otázku, do jaké míry je to, co je pokládáno za „přirozené“, skutečně součást Božího plánu a od jaké je to už důsledek porušenosti stvoření lidským hříchem. Ani Mojžíšův hněv nebyl vždycky spravedlivý: Bible o něm svědčí, že se pod vlivem emocí dopouští i chyb – například když vezme spravedlnost do svých rukou a zavraždí Egypťana, který týral nějakého Izraelce. Nebo když se v emočně vypjaté chvíli nechá vyhecovat a tříská holí do skály. I izraelským králům Saulovi nebo Achabovi byl hněv špatným rádcem. Biblická kniha Přísloví se problematickému chování pod vlivem hněvu věnuje v mnoha výrocích (např. 14:29 „Kdo je pomalý k hněvu, je velice rozumný, kdo však je vznětlivý, vystavuje na odiv hloupost.“). Podobně i starozákonní Kazatel napomíná čtenáře, že „slova moudrých v klidu vyslechnutá jsou lepší než křik toho, kdo vládne nad hlupáky.“ (Kazatel 9:17) Pán Ježíš nás v Horském kázání nabádá, abychom se se svými protivníky smiřovali a varuje nás, že i ten, kdo se na svého bližního hněvá jen v srdci, neujde soudu (Mt 5:22) a ten kdo mu nadává do bláznů, půjde rovnou do pekla.
Zvláště nebezpečné je to tam, kde se domníváme, že
hněvem a agresivitou nějak pomáháme Boží věci. Princip
křesťanské etiky se někdy shrnuje do myšlenky že Bůh miluje
hříšníka, ale nenávidí hřích a křesťané mají jednat
stejně. To je samozřejmě správná myšlenka. Problém ale je, že
hříšníka a hřích od sebe často špatně rozlišujeme a
pomyslnou dělící čáru překračujeme.
Už v Bibli máme příklad farizejů, z nichž, jak víme, všichni nutně nebyli pobožnými pokrytci; mnozí byli zcela upřímní, ale měli zásadní nedostatek – vytvořili si svou představu Boha, který požaduje dodržování předpisů od celého národa a byli naštvaní na ty, kdo toto úsilí podle nich sabotovali: na nevěstky, celníky a hříšníky. Jiná židovská sekta, zélóti, se domnívala, že Boží království prosadí pomocí atentátů a guerillové války proti pohanům; dost možná že mezi ně patřil i Barabáš nebo oba nešťastníci, kteří s Kristem viseli na kříži, možná i Jidáš měl podobné představy o Ježíšově království a věci se pak vyvíjely jinak než si vysnil. Ale i křesťané mají máslo na hlavě: o tomtéž by mohly vypovídat dějiny náboženského násilí (viz křižácké heslo „Bůh to chce!“), ale někdy zraní i „pouhé“ sudičské moralizování – farizejové jsou i mezi křesťany. Také diskuse a konflikty ve sboru a církvi se leckdy mohou zvrhávat ve „svaté boje“ „synů světla“ proti „synům tmy“.
Proto nás apoštol nabádá, abychom byli „pomalí v mluvení“ a „pomalí v hněvu“. Židovské přísloví říká, že Bůh nám dal dvě uši, ale jen jeden jazyk, abychom věděli, že máme více naslouchat než mluvit. Pokud na to budeme myslet, bude nám z úst létat méně slov, kterých budeme později litovat – ať už na tomto světě nebo na onom. A to platí i v situacích, kdy jsme přesvědčeni, že zcela oprávněně hájíme Boží věc a mluvíme na Jeho místě – možná někdy opravdu stačí, před tím, než začnu, obrazně řečeno, mávat Božím mečem, zastavit se, nadechnout, ujasnit si priority a hlavně: i v druhém vidět Boží dítě, za které zemřel Kristus.