Milí přátelé v Kristu,
„zlobivý“ a „rebelský“ katolický teolog Hans Küng napsal v 70. letech knížku „Být křesťanem“. V ní se ptá, jak název napovídá, co to znamená – z pohledu dnešního člověka – být křesťan, respektive zda to má vůbec nějaký smysl. Vždyť mnohá témata, se kterými křesťanství kdysi přicházelo – mravné jednání, úcta k druhému člověku, solidarita, péče o druhé – mu postupně „vyfoukla“ civilní, světská společnost, a to ještě údajně v lepší podobě: máme lidská práva, humanismus, sociální stát, o naše zájmy a potřeby se starají různé státní instituce, humanitární organizace a neziskovky; i „duchovno“ si dnes můžeme nakonfigurovat podle svých představ a přání – stačí zajít do průměrného knihkupectví, kde je k mání pestrý výběr všeho možného ze všech koutů světa: od indiánského šamanismu po východní zen-buddhismus, k tomu mantry, čakry, kosmické energie, tarot, andělé a kdovíco ještě dalšího, vedle čeho křesťanství vypadá jako omezený středověký přežitek. Nebylo by lepší zahodit Bibli, rozpustit církev nebo ji předělat na neziskovku či společenský klub, snažit se být hlavně „slušný člověk“ a pokud nějaké náboženství, tak si ho pro sebe namíchat z toho, co je „trendy“ a zajímavé, a hlavně se nevázat k jedné víře a jedné myšlence, aby si člověk náhodou nezadal a mohl si brát jen to dobré.
Vnějšímu pozorovateli se může zdát, že naše víra má to nejlepší už za sebou. Ale když bychom se vrátili v čase, až na začátek, do doby, kdy psal apoštol Pavel list sboru v Efezu, možná bychom zjistili, že tehdejší doba nebyla úplně nepodobná té naší: římská říše byla také celkem dobře organizovaný stát se všemi vymoženostmi antické civilizace, filosofie byla na vysoké úrovni, ze všech koutů říše tu byla k dispozici různá zajímavá a tajuplná náboženství, kulty a mystéria, ze kterých si člověk mohl vybírat – a vedle toho tu najednou bylo křesťanství vnímané jako primitivní barbarská pověra, zrozená kdesi v okrajové provincii, na území nekultivovaného národa, který si nafoukaně myslí, že zrovna ten jeho Bůh je jeden a jediný. Církev tehdy žádný společenský význam neměla – ten získala až po pádu římské říše, kdy zbyla jako jediná fungující instituce – a sbor, který se scházel v Efezu, asi nebyl ve městě vidět o mnoho více než ten náš, co se schází tu. Možná se jeho členové také ptali, co to znamená „být křesťanem“.
Dnešní epištolní text nám přináší odpověď na tuto otázku: pro Efezské, ale možná také pro nás. Můžeme si všimnout důležité věci, že apoštol Pavel tak činí v modlitbě, že to, na čem podle něho záleží, svěřuje do rukou v první řadě Bohu, že do tohoto rozhovoru s Efezskými křesťany také přizval svého i jejich Pána. To možná můžeme předestřít už na začátku, že každé křesťanské ptaní se na smysl života a na orientaci na životní cestě má začínat modlitbou; jinými slovy, smysluplné mluvení o Bohu nejde oddělit od mluvení s Bohem. Naše tápání a zmatky mohou mít možnou příčinu v tom, že nám tento rozměr chybí, že hledáme ideje, motivace a návody, ale bez toho, abychom nechali prostor pro vyjádření tomu, na kom nám záleží. Myslím že nejde o to, že byl sv. Pavel ve vězení a asi toho více pro Efezany ani udělat nemohl; jeho svěření duchovního růstu efezského sboru do Božích rukou by bylo na místě tak jako tak. Je to vidět i na Pavlově symbolickém gestu – místo vlastního autoritativního postoje „kleká na kolena“ – gesto pokory před autoritou mnohem vyšší. Možná někdy i slabost nás, kazatelů a farářů, pramení v tom, že naše mluvení o Bohu na kazatelně či jinde také postrádá tento prvek; že neumíme dobře propojit mluvení o Bohu s mluvením s Bohem – ale totéž může platit i pro vás, laiky, kteří jste vysíláni zpod kazatelny sdílet se o Bohu v běžném životě.
Pavel tedy v modlitbě, která ilustruje základy křesťanského duchovního života, klade důraz na tři věci (pěkně oddělené v původním textu trojím hiná, „aby“).
Nejprve, aby Bůh posílil silou svého Ducha „vnitřního člověka“. „Vnitřní“ nebo „skrytý“ člověk je Pavlův oblíbený obrat, znamená totéž co jinde v biblické mluvě „lidské srdce“. Mohli bychom říci jinými slovy naše pravé a upřímné Já, to co je za všemi našimi rolemi a maskami, to, před čím už si na nic nehrajeme. Duchovní život začíná právě tady, v upřímném pohledu na to, jací jsme doopravdy. Narozdíl od farizejů, kteří často skončili u té zbožné fasády, je pro křesťana důležitá opravdovost (autenticita) toho jaký je a co dělá. Pavel ale ví, že toho člověk nemůže dosáhnout vlastními silami, proto modlitba, proto prosba o sílu Ducha svatého.
To ale není konečná stanice, Pavel pokračuje dále, tento „vnitřní člověk“ se má stát jakýmsi bytečkem, ve kterém přebývá skrze víru Kristus („aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích“) Tady vidíme po opravdovosti další důležitý prvek duchovního života, a to je vztah k Bohu skrze Krista. Víra v Krista není jen nějaký jednorázový čistící prostředek na naše hříchy, který použijeme a zase uklidíme, je to něco, co má být trvale přítomné v našem životě. Tato víra, ve které poznáváme z evangelia Krista a jeho dobrotu, je totiž kořenem všeho dalšího, bez něho uschneme jako poražený strom nebo utržená kytka. Toto „zůstávání v Kristu“ se uskutečňuje různým způsobem, jak říká sám Kristus v evangeliu třeba tím, že jíme jeho tělo a pijeme jeho krev, že zachováváme jeho slovo, ale také tím že zůstáváme v lásce.
Láska je důležitá v dalším kroku: skrze víru totiž v lásce poznáváme samu Boží podstatu a tím i podstatu své duchovní existence: víra také působí skrze lásku, jak Pavel říká v listu Galatským. Vzorem toho, jak máme jednat, je pro nás láska Kristova. V našem textu Pavel používá krásný obraz „vícerozměrnosti“ Kristovy lásky, čímž nechce naznačit jen její velikost, ale i její neuvěřitelnou rozmanitost, jak ji poznáváme z Evangelia: lásku k učedníkům i k neznámé cizoložné ženě, lásku ke svatebčanům v Káni i k různým mrzákům a postiženým, lásku k Zacheovi i bohatému mladíkovi, který se zdráhal Ježíše následovat – a nakonec i odpouštějící lásku k nepřátelům na kříži a lásku k Petrovi a apoštolům po vzkříšení. Tahle „vícerozměrnost“ ssebou přináší i určitou nekonvenčnost a nemožnost vtěsnání do nějakých schémat: naším častým problémem je, že se o tohle pokoušíme: vměstnat jí do schémat morality, konvence a tradic a tím ji zplošťujeme, deformujeme, ubíráme jí hloubku nebo jiné rozměry, o kterých apoštol mluvil. Přitom Kristova láska nás často vede proti proudu, aby nás zavedla z mělčiny na hlubinu. A tato láska je naplněním křesťanského života, víc než poznání a vědění, protože poznání, jak víme, může činit člověka domýšlivým, kdežto láska vždy buduje (1K 8:1).
Když bychom si to shrnuli, jsou pro Pavla základy na kterých stojí křesťanský duchovní život: vnitřní opravdovost místo fasády a masky, vztah víry ke Kristu místo idejí a teorií a tvořivá láska místo konvencí a moralit. Tohle všechno Pavel svírá svorníkem modlitby – nejen proto, aby ukázal, že na to člověk nestačí sám, ale Pavlova modlitba má na jednom konci Boha Otce jako počátek, tvůrce všeho co je, a na druhém konci naplnění v Boží slávě. Křesťan – i křesťanský sbor – tu není ve vzduchoprázdnu, nemusí si vymýšlet smysl své existence – ví, od koho vyšel a ke komu jde. A to je velká naděje i orientační bod nejen pro Efezany před 2000 lety, ale i pro nás dnes.