Když jsem připravoval jedny z minulých bohoslužeb, zaujalo mne, že jedna z modliteb ve slovenské Agendě má nadpis „Cirkev nádeje“. Občas přemýšlím co jako církev nebo jako křesťané dlužíme světu, do kterého nás Kristus posílá. Víru? V českém národě se většina lidí definuje jako „nevěřící“, čímž myslí, že nechodí do kostela (maximálně na Vánoce kvůli „atmosféře“), neuznávají církevní dogmata, která jim připadají zastaralá, bizarní a směšná (otázka je, zda jim rozumějí) a hlavně si nechtějí nechat kecat do života nějakými morálními pravidly, které jim přijdou ještě zastaralejší a bizarnější. Když se ale nad tím zamyslíme, každý člověk něčemu věří; spisovatel Chesterton kdysi řekl, že lidé, kteří odmítnou Boha, nestanou se těmi, kteří nevěří ničemu, ale naopak začnou věřit všemu možnému. A nemusí jít jen o karty a horoskopy nebo sliby polititků. Člověk věří i tam, kde myslí že nevěří, jinak by ani nemohl ráno vstát z postele: i prodavač z obchodu by mohl být agent, který po něm jde. Jiná moudrá hlava to vyjádřila slovy, že skutečně nevěřící člověk se rovná mrtvý člověk. A tak každý věří a dokonce i každý má své bohy; pravdu dí Martin Luther ve Velkém katechismu, když říká, že „na co zavěsíš své srdce, to je tvůj bůh“ – ať to je Hospodin, nebo peníze, rodina nebo vlastní schopnosti. Takže věr je ve světě mnoho, jak těch náboženských, tak těch světských.
Možná světu dlužíme lásku. „Poznají nás po lásce, křesťany,“ zpívá se v jedné starší mládežnické písni. V reálu je to často ale tak, že mnoho křesťanů bych po lásce nepoznal a je otázka, zda by mnozí po lásce jako křesťana poznali mne. Bůh je láska, říká Písmo svaté, a tak by se zdálo, že milovat je snadné a samozřejmé. Jenže jak ve světě, tak i v církvi máme jak řadu sobců, kteří myslí jen na sebe, tak těch, kteří milovat zkouší, ale zjišťují, že je to nesnadné a nesamozřejmé. Někdo projevuje lásku „na rozkaz“ – protože se to má, se to očekává; křesťan nebo slušný chlapec by se tak měl chovat. Někdo zase pod tlakem – citového vydírání, vzbuzování pocitů viny: existuje fenomén pleasuring people – správné je vyhovět bez řečí všemu co si kdo vymyslí. A pak někdo projevuje lásku jako mimikry – aby zapadl do prostředí, aby udělal dobrý dojem. Navíc svět kolem nás má celkem jasné představy o lásce; stačí se podívat na uslzené romantické filmy nebo variace na „americký sen“: dokonalí rodiče, vzorné děti a útulný domeček někde na předměstí, před kterým stojí rodinné auto. Ale i ta celkem přirozená láska k dětem může někdy stát jen na tom, že si do nich projektujeme sami sebe: když začnou být samostatné nebo mít jiné hodnoty, jsme zklamaní a odcizí se nám.
Francouzský básník Charles Péguy napsal r. 1912 báseň „Předsíň k tajemství druhé ctnosti“ - míněna je prostřední z trojice sv. Pavla víra, naděje a láska. Klade si v ní otázku: bylo by možné vševědoucího Pána Boha něčím překvapit, udivit? Pán Bůh v básni kouká na lidi a komentuje jejich počínání: Víra? Ta by mne nemohla překvapit - jen slepý by mohl nevidět mé stopy v kráse stvoření. Láska? Ta také úplně ne, lidská situace je taková, že bez alespoň elementárního soucitu s druhými by lidé nepřežili. „Ale naděje,“ říká básníkův Pán Bůh, „to je to, co mě udivuje. Já žasnu. To je ohromující. Tyto ubohé lidské děti vidí, jak se věci mají - a věří, že zítra bude lépe. To je úžasné a je to největší zázrak Naší milosti.“ Báseň pak pokračuje dále - láska, víra a naděje jsou v ní připodobněny ke třem sestrám různého věku: láska jako zralá žena, která už je sama matkou, víra jako krásná nevěsta na vdávání a nakonec naděje jako úplně malé děvčátko. Sestry jdou po cestě, ta nejmenší jde mezi nimi a na první pohled se zdá, že jsou to ty dvě starší, které ji vedou za ruku, aby jí pomohly. „Slepý ten, kdo nevidí opak,“ píše však básník. „Že je to ona uprostřed, kdo vede své starší sestry. A že bez ní by nebyly ničím.“
Péguy byl římský katolík a víru primárně vnímal „po katolicku“ jako přesvědčení o něčem co historicky bylo nebo věroučně je (a samozřejmě jako „ctnost“, kterou člověk může uplatnit vůči Pánu Bohu). Jako evangelíci bychom mohli právem namítnout, že mu v ní chybí prvek důvěry, který zakládá osobní vztah ke Kristu, potažmo Bohu. To však neruší pointu toho kam básník mířil. Důvěra je z principu spolehnutí se na to, že to s námi náš protějšek myslí dobře, což je i základním kamenem naděje; koneckonců i jediná „definice“ víry v Bibli v listu Židům 11:1 říká, že víra je „nadějných věcí podstata,“ (Kral. překlad) „podstata věcí, v něž doufáme,“ (ČSP) nebo, volněji, „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ (ČEP) Víra je tedy důvěra, spolehnutí se na to, že to s námi Bůh myslí dobře, které opíráme jak o to co Bůh učinil v minulosti v dějinách, o to co koná v přítomnosti v našem životě, ale i o zaslíbení, ke kterými se upírá naše naděje. Víra tedy může být na jedné straně jakési „palivo“ pro naději – vědět v co doufáme – ale na druhé je s ní bytostně spojená; důvěra v Boha a důvěra v budoucnost jsou dvě strany téže mince.
Dnes žijeme ve strachu ze všeho možného - války, o kterých jsme si na přelomu tisíciletí naivně mysleli, že s „koncem dějin“ už jsou minulostí, nám zuří téměř za humny a světové vůdce svrbí prst nad těmi příslověčnými červenými tlačítky, které mohou uvést svět do úplné zkázy; epidemie všeho možného ukazují, že ani lékařská věda a bílé pláště nejsou všemohoucí a s vysokou pravděpodobností jsme při huntování planety i překročili čáru, za kterou už nejdou mnohé věci vrátit zpět. Člověk má stále strach - ve středověku se bál Božího soudu, dnes pro změnu všeho možného i bez Božího soudu. Přitom myšlenka pokroku, která nás - v dobrém i zlém - přivedla až sem, je, jak říkají filosofové, nelegitimním dítkem křesťanské naděje, respektive - a to je důležité - vznikne, když z křesťanské naděje škrtneme Boha. Pak je každé „ano, bude líp“, které slibují politici aj., jen prázdnou chimérou na vodě, respektive (biblicky řečeno) na písku.
Advent pro nás však může být prostorem, kdy do našich nadějí a očekávání můžeme Boha vrátit - i když pak budeme možná muset mnohé předělat. V dnešním evangeliu Ježíš maluje na první pohled děsivé výjevy: znamení na nebeských tělesech, nestabilita, úzkost a strach. Oddílu se také říká, jak už jsem psal minule, „malá apokalypsa“. „Apokalypsa“ je pro nás synonymem naprosté zkázy. V Bibli je ještě ta „velká“, celá biblická kniha, zjevení Janovo. Český ev. farář Luděk Rejchrt k ní kdysi napsal komentář, knihu s názvem: „Apokalypsa – zpěv o naději“. To podstatné co si máme z evangelia odnést není strach, ale naopak Ježíšova výzva: „napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko“. A podobně i apoštol Pavel nám v dnešní epištole přál: „Bůh naděje kéž vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, abyste se rozhojňovali v naději mocí Ducha Svatého.“
A tak když jako křesťané nebudeme vůči světu příliš přesvědčiví s vírou nebo láskou, můžeme to zkusit s nadějí. Možná že právě té je ve světě (a tu a tam i v církvi) nejméně.