Dnes dopoledne jsem sledoval přenos velikonoční bohoslužby, kde probíhal také křest jednoho dospělého katechumena. Nejmenovaný kolega farář chtěl být trochu inovativní, tak trochu upravil vyznání víry, které po křtěném požadoval: ptal se ho, jestli věří v Ježíše, který nás „učí žít podle Boží vůle.“ My ale, už minimálně od třetího století, v Apoštolském vyznání – které vzniklo jako vyznání při křtu – vyznáváme, mám pocit, trochu jiného Ježíše: toho, který „pod pontským Pilátem byl umučen a pohřben“ a „třetího dne vstal z mrtvých“ – „pro nás a naši spásu“ „podle Písma“, jak podle dnešní epištoly dodává pozdější Nicejské vyznání. Ne, že by nás Pán Ježíš neučil, v třeba v Horském kázání či jinde, ale pro to, na čem máme založit svou víru a hájit ji třeba i do svědectví krve, je to trochu málo. Křest je naštěstí platný bez ohledu na to, co u toho my faráři napovídáme, protože v něm jedná sám Kristus, ale víru při něm vyznáváme na svědectví sobě i druhým a neměli bychom se bát vyznávat ji se vším všudy, i když se to třeba „nenosí“ a není to „moderní“. Včetně toho, že Kristus zemřel a vstal z mrtvých. Tak to vyznává i apoštol Pavel v dnešním textu ke kázání, v listu Římanům (Ř 4, 25), kde píše, že „[Ježíš, náš Pán] byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění.“
Když jsem se zabýval dějinami bohoslužebného oblečení, všiml jsem si, že v některých církvích se při vysluhování svátosti křtu používá zvláštní dvoubarevná štóla - z jedné strany je fialová a z druhé bílá. Je to vyjádření toho, že křest svatý má dvě složky: (řečeno s apoštolem) „svlečení starého člověka“ (což vyjadřuje odříkávání se ďábla a zla a, v naší tradici, také křestní exorcismus; v liturgii to vyjadřuje fialová barva, barva pokání) a „oblečení nového člověka“ v Kristu (samotné křestní obmytí a různé další symboly jako křestní svíce nebo bílé roucho; v liturgii vyjádřeno bílou barvou, barvou radosti). Když farář křtí, má nejprve štólu obrácenou fialovou stranou nahoru, ale při křu si ji otočí na stranu bílou, aby naznačil, že něco starého skončilo a něco nového začalo - nový život v Kristu Ježíši.
Podobně „dvousložkové“ jsou i křesťanské Velikonoce: pašijní příběh Kristova utrpení a smrti - a pak radostná zpráva o vzkříšení, prázdný hrob a setkání se zmrtvýchvstalým Kristem. Ta výpověď sv. Pavla: „[Ježíš, náš Pán] byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění,“ – to je geniální zkratka, která nejen vystihuje tuto „podvojnou“ podstatu křesťanských Velikonoc, ale i jejich význam pro člověka. Velký pátek nám připomíná cenu, která byla zaplacena za naše hříchy, za náš odvrat od Boha a snahu žít „na vlastní pěst“, podle pravidel která v roli boha určuji já sám/sama sobě (a často také jiným). Ale pak přijde velikonoční neděle spojená s nadějí nového života; událost, která dává konečný smysl kříži a na Kristově oslaveném těle také ukazuje definitivní plán který má Bůh s člověkem. Slovensko-americký teolog J. Pelikan kdysi pronesl často citovaný aforismus: „pokud Kristus nevstal z mrtvých, nemá vůbec nic smysl. Pokud vstal, nemá smysl nic jiného.“ Pavel to vyjadřuje podobně v listu Korintským, že bez Kristova vzkříšení jsme „nejubožejší ze všech lidí“ (1K 15, 19), ale „Kristus vstal z mrtvých, [jako] první z těch, kdo zemřeli“ (v. 20).
Ta podobnost křtu a velikonočního příběhu není náhodná, o kousek dál v listu Římanům sv. Pavel píše, že „skrze křest jsme byli spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života.“ - Ř 6, 4. Možná víte, že původní formou křtu bylo ponoření – katechumen sestoupil do řeky nebo do baptistéria a za pomocí křtícího se třikrát ponořil a zase povstal. Křestní obřad tak i viditelně ukazoval neviditelnou skutečnost, že křesťan spolu s Kristem umírá a sestupuje do jeho hrobu, ale v hrobě nezůstává; povstává spolu s ním k novému životu. Co ve vodě zůstane, jsou naše hříchy, naše staré já, náš „starý Adam“, kterého je třeba, jak říká Martin Luther, ve vodě křtu pořádně utopit.
Luther si také všímá těchto dvou stran velikonoční „mince“, když se ve velikonočním kázání pokouší vysvětlit co to znamená „vstal pro naše ospravedlnění“. Pokud chceme pochopit tajemství Velikonoc, máme se dívat na oba dva „obrazy“ - na týraném a umírajícím Kristu pašijí vidět naše vlastní hříchy, které nese jako Beránek, ale na jeho oslaveném, zářícím vzkříšeném těle shledat, že po nich již není ani památky; byly „potopeny do hlubin, kde už je ďábel, ani žádný jiný tvor nenajde“.
Vzkříšení je „nové stvoření“, staré věci pominuly. Nedávno mi církev dala za úkol, abych se zabýval otázkou zpovědního tajemství (duchovní nesmí za žádnou cenu vyzradit, co mu lidé svěřili při zpovědi nebo nějakém důvěrném rozhovoru). Vedle nebezpečí ztráty důvěry v pomoc církve v citlivých otázkách viny a svědomí pro ně existuje ještě jeden důvod: pokud jsou hříchy, jak o tom svědčí svaté rozhřešení, člověku odpuštěny, Bůh si je už nepřipomíná, už nejsou, a kdyby o nich farář někde mluvil, dopouštěl by se vlastně přestoupení proti přikázání Desatera „Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému“ (Ex 20, 16). Takovou moc má Boží odpuštění v našem „ospravedlnění“ - naše hříchy nejsou jen „přikryty“ jako nějaká shnilotina víkem, ale jsou shlazeny, „odneseny pryč“, jak to zpíváme v chorálu „Ó Beránku Boží svatý“ (BK 47, HP 493: „jenž jsi vzal i z nás též na se / a pryč zanes’ viny naše“) a jiných našich písních.
Pán Ježíš nás, jak jsem již řekl, jistě učí žít podle Boží vůle; v té nejprostší podobě ji vyjadřuje Desatero přikázání, které se učí děti a konfirmandi v katechismu. Když se ale podíváme do Bible, zjistíme, že Desatero přikázání začíná větou: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl ze země egyptské, z domu otroctví“. I to Desatero tedy nezačíná ne tím co má udělat člověk, ale co udělal Bůh pro člověka: odkazem na starozákonní velikonoční událost, na vyvedení z egyptského otroctví. Stejně tak kdyby křesťanství bylo jen o tom, co Pán Ježíš učil, co mají dělat lidé, jsme skutečně podle apoštola „nejubožejší ze všech lidí“ a, řečeno s Pelikánem, „nemá smysl vůbec nic.“ Naštěstí je ale i na začátku křesťanského učení to co udělal Bůh pro člověka; novozákonní velikonoční událost, vyvedení z otroctví ďábla, hříchu a smrti skrze Kristovu oběť a vzkříšení. Proto směle vyznávejme s apoštolem: „Ježíš, náš Pán byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění.“
Ať světlo Krista, který vstal ve slávě, zažene temnoty vašich myslí a srdcí.