Milí přátelé v Kristu,
když se dělají v různých firmách, organizacích apod. pohovory, zejména na vedoucí místa, tak se často zkoumá, jestli má uchazeč nějakou „vizi“, často se mu položí otázka „kde byste chtěl vidět náš podnik (školu, úřad …) za 5, 10 let ?“ Člověk samozřejmě, pokud není nějak zvláštně omilostněn Bohem, nemůže s určitostí vědět ani co bude zítra, některé věci ale předvídat jdou a také ta otázka často ve skutečnosti spíš směřuje k tomu, jestli adept ví, co je pro to, kam jde, důležité a co je nepodstatné. V církvi by se mohlo zdát, že je taková otázka dvojnásob ošemetná, protože víme, že žijeme pod horizontem druhého příchodu Pána, který může přijít jako „zloděj v noci“, ale i toho, že „co člověk chytře začíná, / Bůh v své moudrosti měnívá,“ jak se zpívá v jedné kostelní písničce. Nicméně i v Bibli čteme, že ten nenadále se vrátivší pán se zajímal o to, jak dobře a iniciativně kdo plnil to, co měl za úkol. Takže možná je na místě klást si takovou otázku i ve sboru a v církvi; položil jsem ji našim presbyterům na čtvrteční schůzi, ale měli bychom si ji klást všichni, a to nejen proto, že nás v dohledné době čekají sborový konvent a celocírkevní synod, kde budeme nuceni se jí zabývat. Takže: co je církev, jak by podle mne měla vypadat, co je v ní, jak říkali staří čeští Bratři „poststatné, služebné a případné“ (tj. nedůležité)?
Když připravuju bohoslužby, pouštím si k tomu občas různou hudbu, především Bachovy chrámové kantáty na příslušnou neděli, kde občas člověk najde i inspiraci pro nějakou myšlenku. Včera mne doprovázela jedna ze tří pro tu dnešní neděli, kantáta č. 148 „Přiznejte Hospodinu slávu jeho jména“ (Bringet dem Herrn Ehre seines Namens, Ž 29, 2). Text napsal Bachův „dvorní textař“, lipský úředník a příležitostný básník Christian Friedrich Henrici (původním tématem je šabat, Boží den odpočinutí). Uvědomil jsem si, že její text docela hezky vystihuje o čem je církev. Část myšlenek jsem některým z vás poslal už v pozvánce na dnešní bohoslužby a teď se k nim můžeme na chvíli vrátit.
Po tom úvodním žalmu se tam zpívá: „Spěchám naslouchat učení života a s radostí hledám svatý dům.“ Jistě poznáte, že je to ozvěna jiných biblických žalmů, ve kterých se poutníci radují při cestě do jeruzalémského chrámu. To je krásný obraz církve: „svatý dům“, kde je k slyšení „učení života“. Co je pro nás „svatý dům“? Kolik z nás v den sváteční „spěchá naslouchat učení života“. Je pro nás důležité „učení života“? A spěcháme k němu s radostí, nebo se k němu spíš loudáme - z tradice, ze zvyku, z pocitu povinnosti, s představou hodinové nudy v kostele, za jehož okny děti občas skotačí na skákacích hradech a jiných atrakcích?
Bachův textař dále pokračuje: „Ústa a srdce jsou ti otevřena, ó Nejvyšší, vstup! ... Zůstaň také, můj Bože, ve mně.“ Kristus nás zve nejen k „učení života“, ale i do společenství se sebou, které se uskutečňuje v eucharistické slavnosti, ve svátosti Večeře Páně; křesťan otevírá nejen uši, ale i ústa a za obojím musí být hlavně otevřené srdce. Podle naší víry a vyznání je Kristus ve svátosti skutečně přítomen svým svatým tělem a krví a dává se nám, aby nás očistil, osvítil a sjednotil se s námi (ano, všechny tři roviny duchovního života, jak o nich mluví staří církevní otcové a křesťanští mystici, jsou zde přítomny). Martin Luther píše, že Kristovy svátosti jsou tak úžasné dary a my faráři o nich máme kázat tak, aby se jich naše „ovečky“ co nejčastěji dožadovaly, ba doslova nám je „rvaly z rukou“. Asi někde děláme chybu, protože (vzdor Lutherovi a Bachovi) přinejmenším ústa (na srdce se raději neptám) touží být spíše zavřená, ze strany členů sboru spíš slýcháme, že máme svátostí šetřit - aby „nezevšedněla“, abychom nebyli „jako katolíci“ (opravdu dělají všechno špatně?), nebo že „spoveď“ a pokání stačí jednou za čas (první z 95 tezí M. Luthera říká, že „celý život věřícho má být pokáním“ a krom toho zpověď a Večeře Páně jsou dvě různé věci, i když se často tradičně konají spolu).
Modlitba skladatele a básníka jde ale ještě dále: „dej mi svého Ducha, aby mě řídil podle tvého slova, abych vedl život, který se ti líbí.“ Křesťanský život začíná, ale nekončí jen v kostele. Evangelijní farizejové byli možná v naslouchání učení a hledání svatých domů mnohem disciplinovanější než většina z nás; unikalo jim však, že s láskou k Bohu je propojená nádoba lásky k bližnímu, a že (jak jinde říká Pán Ježíš) „sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu“. Pán Ježíš nekašlal na Boží oslavu a svěcení svátečního dne – četl a kázal v synagoze a v našem dnešním evangeliu přišel na sváteční hostinu – ale pokud se objeví bližní člověk v nouzi, je třeba aby šly rituály, tradice a předpisy stranou.
Co tedy s církví? Říká se (opět podle starých otců), že církevní společenství stojí na čtyřech pomyslných nožičkách:
- leiturgia („liturgie“, bohoslužba),
- martyria („svědectví“ o Bohu druhým - slovem i skutkem),
- koinonia („společenství“ - nepokrytecké lásky a vzájemného nesení břemen a trápení) a
- diakonia („služba“ potřebným, ať už s námi naši víru sdílí nebo ne).