Milí přátelé v PJK,
10. 12. 1948 přijala OSN v Paříži Všeobecnou deklaraci lidských práv – seznam hodnot, které mají být chráněny jen proto, že je člověk člověkem. „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.“ „Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost… právo na stejnou ochranu zákona… na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci… svobodně si volit bydliště… na spravedlivou a uspokojivou odměnu za práci“ atd. atd. Některé státy to okázale ignorovaly, jiné se alespoň namáhaly předstírat, že u nich lidé jakás takás práva mají, a ještě další to v různé míře vzaly vážně a myšlenku lidských práv dále rozvíjely, někdy způsobem správným a podnětným, někdy i poněkud zvláštním, třeba v tom smyslu že i odsouzený pětinásobný vrah má nezcizitelné právo na vysokorychlostní Internet a kabelovou televizi.
Lidská práva jsou důležitá pro vztahy mezi lidmi a nás křesťany může těšit, že svým způsobem odrážejí rovnost lidí před Bohem a Boží zákon, který platí jednostejně pro každého člověka. Ale jak je to mezi člověkem a Bohem? Je před Bohem člověk svobodný, jemu rovný co do důstojnosti, má před ním nějaká práva a nároky, kterých se může dovolat? Pyšní židé v Janově evangeliu odsekli Ježíšovi: „jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili,“ v prorokově vidění z dnešního SZ čtení si Izrael stěžuje: „můj Bůh přehlíží mé právo,“ modlitby některých lidí vypadají jako stížnosti zákazníků na reklamačním oddělení v obchodě.
A přitom jaká je pravda? „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu,“ vyjasnil Ježíš situaci. „Otrok nezůstává v domě navždy, navždy zůstává syn. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni“ A koho se to týká? „Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a postrádají Boží slávu,“ píše apoštol. Také v tom jsme si všichni rovni. A také v tom, že „mzdou hříchu je smrt,“ a „smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili,“ uzavírá neveselou diagnózu lidstava sv. Pavel v listu Římanům. Tak to s námi je; jsme všichni otroci zla, které v nás přebývá, a jediné „právo,“ které máme sami ze sebe před Pánem Bohem, je právo zaplatit vlastní smrtí za svůj hřích. Vše ostatní je jen milost.
Žena, o které mluví dnešní evangelijní oddíl, nemá - z tehdejšího náboženského hlediska - v ruce nic. Ježíš ji potkává ve Fénicii, tedy až za hranicemi světa, který alespoň v nějaké podobě věřil v Hospodina, ani žádná druhá liga v podobě Galilejců nebo Samařanů, prostě čistí pohané. Podle našeho evangelisty Matouše patřila ke Kenaáncům, tedy k původním obyvatelům Palestiny, kteří měli v dosavadních dějinách Božího lidu jen jediný úkol – být ve svatém boji přemoženi a jako prokletí bezohledně zlikvidováni. Jejich vlastní náboženství ostatně Bible nevykresluje nijak pěkně – horší měli snad jen nějací Aztékové nebo kanibalové v Polynésii. Podle Marka to byla řecky mluvící Féničanka, ale z hlediska pravověrného Žida to bylo prašť jak uhoď – pohan jako pohan. A tato žena má veliký problém, má dceru „posedlou démonem,“ z čehož nám dnes není jasné, jestli se jednalo o dobový pohled na psychickou chorobu, nebo důsledek nějakých nezodpovědných hrátek s okultismem, ke kterému pohanství nemělo nikdy daleko.
A tato žena teď prosí Ježíše o pomoc. A z počátku neúspěšně. Z hlediska dnešní etikety by nám chování Pána Ježíše mohlo připadat jako pěkné hulvátství: napřed ji neuzná za hodnou odpovědi, a když se nedá odbýt, přirovná ji a její dceru ke psům, kteří chtějí sežrat jídlo dětem. Každému soudnému člověku by muselo té ženy být líto. A možná by měl pochopení, kdyby to vzdala, nebo v rozčílení mrskla po Ježíšovi hroudou bláta. Jistěže, dalo by se pochopit, že nebylo samozřejmé a z tehdejšího hlediska ani vhodné, aby se žid bavil s pohanem či muž se ženou a tady to máme tuplovaně. Ale lidské neštěstí už od nepaměti takové hrany obrušuje a zrovna u Ježíše bychom čekali, že pomoc bude automatická, bez prodlení a ponižujících diskusí.
Ježíš ale nedělá drahoty proto, aby si zlomyslně vychutnával, jak se druhý plácá v trablech; smysl jeho zdánlivě divného chování je, aby si člověk uvědomil svou situaci, ale také aby se projevila jeho víra. „Synu Davidův, smiluj se!“ křičí žena. Ten Syn Davidův – titul Židy očekávaného Mesiáše – to je zvláštní oslovení od pohanky, jejímuž náboženství Hospodin a král David nic neříkaly. A Ježíš se jí, karbanicky řečeno, „vrací do barvy“ – když, jak říkáš, Syn Davidův, to jest Mesiáš, tak tedy logicky pro židy. Takže co po mně chceš ty? Přece neutrhnu od huby těm, kterým moje poslání náleží, a nebudu jím zbůhdarma mrhat.
A tady přichází ženina odpověď – nevíme jestli svým vyzněním vtipná, drzá nebo zoufalá, to už bychom si psychologicky hráli s něčím, co v Bibli není. Důležité je, že přistoupila na Ježíšovo vidění situace: ano, jsme psi – a prosím, pes v tehdejší době nebyl vnímán jako domácí mazlíček, ale jako nečisté užitkové zvíře, – ale i psi žijí ve stejné domácnosti a živí se aspoň tím, co spadne pod stůl. Pod stůl jejich pánů. Zajímavé je, že oslovení Pane (Kyrie) mezitím kananejská žena použila vůči Ježíšovi hned dvakrát. Pane. I já a moje dcera patříme do tvé domácnosti, třebas jen pod stůl a s drobky.
Ježíš pak najednou otočí. Ženo, máš velikou víru. Tato, z pohledu učedníků, otravná ženská, osina v zadku, je Ježíšem uznána jako člověk velké víry, takové, že jí Ježíš splní to, oč jej žádala.
Čím je vlastně víra té ženy tak velká? Tradiční výklad říká, že kombinací pokory a vytrvalosti: žena nevyhrožuje, nenaléhá, nevydírá – jen prosí. Uzná svoji situaci, uzná, že vlastně nemá od Ježíše na nic nárok, ale vytrvale prosí. Ale je možná velká také svým obsahem: nejen že vyzná Ježíše jako Krista, Mesiáše, i když nevyrostla v davidovské tradici; ona ho vyzná také jako Pána, pána společného domu, stolu, ze kterého se, byť každý po svém, sytí děti i psíci, Pána, kterému patří její život.
A to je vlastně něco, co může oslovit i nás. Před Bohem nemáme nikdo v ruce absolutně nic, „jsme žebráci,“ jak napsal Luther před smrtí, jsme v postavení těch nečistých psíků odkázaných na to, co jim kdo hodí. Ale přesto víme, že všichni patříme do jedné domácnosti a víme, kdo je v ní Pánem. A co víc: víme také, že díky jeho smrti a vzkříšení se setřel rozdíl mezi dětmi a psíky; že jsme byli z milosti přijati za Boží syny a dcery. Všechno je jen milost. Neboť odplata za hřích jest smrt, ale milost Boží jest život věčný v Kristu Ježíši, Pánu našem.