Milí přátelé v Kristu,
Když čteme biblická evangelia, vidíme, že se Ježíš setkává s lidmi nejrůznějšího postavení a životních osudů. Málokdy to jsou nějaké dobové celebrity; s mocnými tohoto světa (Kaifášem, Herodem a Pilátem) se setkává až na konci a ne úplně dobrovolně; svázaný a v podivné hře na to, kdo si ušpiní ruce s jeho fyzickou likvidací. Ti se kterými se Ježíš setkává z vlastní vůle, jsou většinou dva druhy lidí. První jsou zbožní Židé z nejrůznějších dobových náboženských stran a sekt, nejčastěji farizejové, tito „židovští puritáni“, jak je myslím celkem trefně charakterizoval jeden anglický vykladač, ale také saducejové, herodiáni, zélóti, snad i esejci a další – ti co chodí do chrámu nebo do synagogy, znají Hospodinův zákon od A do Z a někteří jsou dokonce ochotni pro něj obětovat i životy – ať už své nebo někoho jiného.
A pak tu máme ty druhé, ty co jsou jaksi za okrajem židovského náboženského společenství. Některé z nich vyděluje to, že se špatně už narodili: jako pohané, Samaritáni, nebo jako ženy. Jiné odděluje nějaký neduh: malomocenství nebo duševní či jiné postižení, které je činí „kulticky nekomatibilními“, nepoužitelnými pro náboženský život a tím vlastně i pro život v tehdejší společnosti. A nakonec tu máme ty, které za okraj přivedlo jejich vlastní (domnělé či skutečné) životní rozhodnutí: spolupracovat s pohanskými okupanty, živit se vlastním tělem nebo dělat jiné věci, které Pán Bůh nebo náboženské autority zakazovaly – celníci, nevěstky a jiní hříšníci (o kterých se to většinou vědělo, leckde měli zakázán vstup a ti „zbožní“ se jim vyhýbali). V Lukášově evangeliu nám dvě kapitoly vyprávějí o Ježíšově stolování s oběma rozdílnými skupinami: ve 14. kapitole je Ježíš hostem u významného farizea, ale pronáší podobenství, která by si přítomní za rámeček příliš nedali - demaskuje pokryteckou zbožnost a varuje před jejími důsledky; v 15. kapitole čteme že „přijímá hříšníky a jí s nimi“ a také vypravuje podobenství, tentokrát však trochu jiného charakteru: každé končí radostí nad nalezením ztraceného: zatoulané ovce, zakutálené mince, nezdárného potomka. První dvě jsme dnes slyšeli jako evangelijní text.
Kdybychom se na jednání muže-pastýře a ženy-hospodyňky (obě podobenství jsou „genderově vyvážená“) dívali pohledem dnešní pragmatické ekonomiky, ptali bychom se, jestli od určité fáze stojí ztráta za vynaloženou námahu: ovčák nechává zbylých 99 ovcí svému osudu, žena by možná za dobu strávenou hledáním jedné mince (sice stříbrné, ale žádného velkého majlantu) stihla vydělat jinou. A když už je najdou, stojí to za takový povyk a oslavný mejdan pro přátelé a soused(k)y? Ovce není domácí mazlíček, jen „kus“ hospodářského zvířete, a ani to stříbro jistě není „rodinné“.
Muži i ženě však z nějakého důvodu na ztraceném a nalezeném záleží, nejsou to pro ně jen kusy do počtu a položky na odpis. Stejně tak Kristus ukazuje, že pro Boha není Matouš, Zacheus či jiná „známá firma“ pouhým prvkem množiny hříšníků, který při posledním soudu prostě odepíše do výkazu ztrát jako Stalin nebo jiný diktátor, pro kterého jsou miliony mrtvých jen „statistika“ („nas mnógo...“), pokud už ho neodepsal rovnou v rámci nějakého druhu predestinace. Bohu stojí i ten jeden konkrétní Matouš nebo Zacheus za tu námahu, za námahu Vtělení a lidského života, za námahu nesení kříže a umírání na něm. Quaerens me, sedisti lassus; „klesl jsi znaven, hledaje mne,“ zpívá se o Kristu v katolické pohřební mši. Bůh hledá člověka; hledá ho už v rajské zahradě – ne proto, aby ho potrestal, ale aby překonal odcizení a obnovil ztracené společenství; je to člověk, který odmítá uznat chybu, svaluje místo toho odpovědnost na Boha a svého bližního („Žena, kterou ty jsi mi dal…“ Gn 3:12) a tak zákonitě v Božím světě nemůže fungovat, dokud toto odcizení nebude skutečně překonáno.
To, že Bohu stojíme za to, aby nás hledal, i když se od něj vzdalujeme různými cestami, je jistě velké povzbuzení. Je to ale i výzva k následování. Jeden starý alegorický výklad podobenství z našeho evangelia viděl v muži-pastýři Krista, v ženě pak jeho Nevěstu, církev, a v její svíci světlo evangelia, které svítí i do nejtemnějších zákoutí našeho světa. Církev není jen statistika, není to jen těch 9 lidí v kostele nebo 99 v kartotéce, ale třeba i ten kdo, jak se říká, „přepadl přes okraj,“ ať už tam odešel sám nebo tam byl „odejit“ (třeba chováním církevních „farizejů a zákoníků“). A za okrajem obchází jako lev řvoucí ďábel a hledá svoji oblíbenou pochoutku.
Martin Luther v kázání na dnešní neděli říká, že při hledání našeho ztraceného bližního se občas musíme potopit do bláta ve kterém on sám vězí – tak jak to udělal Kristus, když se svým vtělením ponořil do toho velkého bahna naší lidské existence. Často se při tom zašpiníme – přinejmenším v očích lidí. Ale má to smysl a Kristus chce, abychom ho i v tomto následovali. Vždyť pokud je z každého zachráněného človíčka taková radost na andělských kůrech v nebi, nemělo by to být i „pozitivní motivací“ pro nás, aby „lev řvoucí“ odešel s nepořízenou?