Milí přátelé v Kristu,
kdo jste byli na bohoslužbách minulý týden (nebo jste si přečetli alespoň kázání nebo evangelium), vzpomínáte si na to že jsme vykládali příběh o svatbě, ve kterém vystupovaly ospalé družičky, opozdilý ženich a také neznámý organizátor, který nejprve spící děvčata vzburcoval a pak před nosem pěti z nich zabouchl dveře. Jedna zásadní postava tam ale chyběla: asi uhodnete která. Ano, nebyla tam řeč o nevěstě. Pouze o tom, že ženich s dužičkami někam odešel a zbytek se odehrával za zavřenými dveřmi.
Dnešní starozákonní text proroka Zachariáše by nám (pokud bychom se dál nechali unášet obrazem z evangelia) mohl ten příběh doplnit z druhé strany, z toho, co se dělo za těmi zavřenými dveřmi. Máme tu „dceru sionskou“, která čeká na svého krále jako nevěsta na ženicha a raduje se z jeho příchodu. Kdo je „sionská dcera?“ Kdo znáte trochu biblický místopis, víte, že hora Sion je místo, kolem kterého byl vybudován Jeruzalém, centrum starozákonního Božího lidu, místo kde stál Boží chrám a (už v Novém Zákoně) místo, kde Boží Syn přinesl nejsvětější oběť, jednou provždy vykonanou, za hříchy celého světa. „Dcera sionská“ je tak zosobněním Božího lidu – starozákonního Izraele, v jehož centru byl Boží stánek/chrám; ale i novozákonní církve Kristovy v jejímž centru je Beránek Boží prostřednictvím živého hlasu evangelia a eucharistického tajemství Večeře Páně.
Zachariášův „král“, kterého evangelista Matouš ztotožnil s Ježíšem Kristem, je charakterizován jako ten který „přichází“. Příchod se latinsky řekne adventus, z čehož pochází i náš výraz „advent“, období, které právě dnes začínáme. Pro běžného člověka je Advent „přípravou na Vánoce“, obdobím, kdy se nakupuje, uklízí a peče na svátky, které jsou (a to už není příliš běžná vědomost) oslavou příchodu našeho Spasitele.
Máme 4 neděle adventní. To vzniklo jako kompromis mezi dvěma tradicemi, kdy v jedné advent trval 6 týdnů (jako předvelikonoční půst) a v druhé jen týden před Vánocemi. Může nám to ale připomenout i „čtverý Kristův příchod“, který – podle starých kostelních písní – „známe z Písma jistot: první v těle jeho, druhý do srdce věrného, třetí pak při smrti, v čtvrtém má souditi.“ – Ježíš je tím „přicházejícím“ i jinak než jen tím který přišel do Betléma před více než dvěma tisíciletími. Kristus nechce přicházet jen tak všeobecně a neosobně: chce se setkat s každým člověkem. Teologové a učitelé naší luterské konfese (kteří to ale přijali od starých církevních otců) říkají, že cílem duchovního života, cílem modliteb, přijímání svátostí ale i bytí pro druhé je „sjednocení s Kristem“ (unio mystica, přičemž „mystika“ zde není vůbec nic špatného), zkrátka abychom o Kristu nejen věděli a ústy ho vyznávali, ale aby prostoupil celou naši existenci, abychom jak říká sv. Pavel „Krista oblékli“, ba abych, jak řká týž apoštol, „nežil již já, ale žil ve mně Kristus“.
Tohle je možnost jak se setkat s Kristem pro ty, kdo ho hledají a kdo po něm touží. Písmo však také říká, že se s ním setkají i ti co o něj zájem nejeví nebo se mu protiví. Soud – osobní „při smrti“ a společný, „poslední“ na konci dějin nám říká, že na tomto světě jsme všichni „na jedné lodi“ („žádný člověk není ostrov“), ale zároveň každý z nás za něj má zodpovědnost, kterou nemůže hodit na nikoho druhého; že zodpovídáme sami za sebe, ale i jedni za druhé a za celé stvoření, které Bůh svěřil do naší správy. Proto ty „dva“ soudy – ne abychom spekulovali co je mezi smrtí a koncem světa (z pohledu Pána Boha je to stejně jedno, protože u něho žádný čas není a nehraje roli), ale abychom si uvědomili, že nemáme poslední slovo, ať už chceme nebo nechceme.
Když se tak díváme, o čem všem je Advent, dere se mi do hlavy trochu taková „kacířská“ myšlenka, jestli ono to není vlastně obráceně: jestli místo toho, aby byl Advent přípravou na Vánoce, tomu není (ve víře) spíš tak, že Vánoce (vtělení, Kristův příchod v těle a v dějinách) jsou přípravou na Advent – respektive na všechny ty „adventy“, příchody, kterými Bůh v Kristu proniká do našeho života a světa. Abych vás ale uklidnil, bez toho „vánočního“ Kristova příchodu by nebylo možné nic dalšího, bez toho že se On spojil s naší lidskou přirozeností bychom my měli dveře zavřené k účasti na jeho přirozenosti božské, jak píše sv. Petr. Vánoce nám tak připomínají, že Boží hledání a jednání vždy předchází to lidské.
To jsem připomněl i v úvaze nad oběma historickými žalmy z litrurgie dnešní neděle – Ž 24 nám připomíná přicházejícího Krále slávy, Boží jednání směrem k člověku; po něm následující Ž 25 lidskou odpověď – žalmistovo „pozdvižení duše k Bohu“, protože „nebude zahanben kdo skládá naději v tebe“ (ČEP), respektive „ti, kdo na tebe očekávají, se stydět nemusejí“ (ČSP). Zkusme (třeba i tím byť jen dočasným změněním perspektivy co je přípravou na co, zda je důležitější Advent nebo Vánoce) zařadit do svých očekávání všechny ty horizonty „čtverého Kristova příchodu“. Pak se „nebudeme muset stydět“: ani před sebou, ani před druhými, ani před Bohem.
Amen, Maranatha.