Milí přátelé v Kristu,
příběh o uzdravení, který jsme slyšeli z dnešního evangelia, máme zachován u všech tří tzv. synoptiků (prvních tří evangelistů) – oproti vyslechnuté verzi podle sv. Matouše přidávají Marek a Lukáš jeden zajímavý detail – čtyři přátelé, kteří nesli ochrnutého, se s nosítky nemohli proklestit davem kolem Ježíše, ale poradili si jinak – rozebrali střechu domu, ve kterém se Ježíš zdržoval, a nešťastníka mu spustili přímo před nos horem. Ten příběh mám spojen se dvěma osobními vzpomínkami. První je obrázek z jedné dětské Bible (kterou k nám za „totáče“ nějak propašovali ze Západu) jak Ježíš stojí před spuštěnými nosítky a rozebraným stropem koukají čtyři zvědavé hlavy a čekají co se bude dít. Druhá je příhoda z mého studia v semináři – jednou v noci na nás zabouchali z blízké hospody, že se náš spolužák z nešťastné lásky opil tak, že není schopen odejít po svých. Kamaráda jsme také nesli čtyři (já jsem nesl pravou nohu) a ti, co ho nesli na druhé straně, ho nějak upustili, takže se jim vysmekl a zlomil si ještě zub. Domů se tedy musel ještě vrátit přes zubařskou pohotovost. Obojí spojuje neschopnost dotyčného pomoci si sám a aktivní zapojení kamarádů, i když s různou mírou šikovnosti a vynalézavosti.
Když evangelisté popisují stav nemocného, používají řecké slovo paralytikos, ze kterého pochází i naše slovo „paralýza“ – původně neschopnost hýbat končetinami, ale obecněji neschopnost přimět se k nějakému jednání. Jsou lidé fyzicky paralyzovaní nemocí, ale i paralyzovaní duševně, třeba strachem, traumatem nebo pocitem bezvýchodnosti situace. Paralyzováni mohou být jednotlivci, ale i celé skupiny lidí; paralyzován (neschopen přimět se k nějakému jednání) může být třeba i církevní sbor nebo celá církev. Křesťanský pohled na člověka ještě vidí i duchovní paralýzu – paralýzu hříchem a vinou, odcizením od Boha. Pro naše dnešní vnímání jsou to rozdílné věci (i když třeba známe psychosomatické nemoci), ale bibličtí autoři a čtenáři vidí vše propojeno – nemoc a hřích, uzdravení a odpuštění (např. Ž 103:3 – [Hospodin] odpouští všechny tvé viny, on uzdravuje všechny tvé nemoci.)
Někdy je toto vidění až příliš mechanické – Jobovi přátelé nebo Ježíšovi učedníci, když vidí slepého od narození, se automaticky ptají „co provedl, že se mu to stalo?“ i když může jít o zkoušku nebo Boží jednání které si neumíme vysvětlit – Lutherovými slovy: které spadá do sféry „Boží skrytosti“ (Deus absconditus). Na druhé straně i z pastorační praxe známe případy, kdy neodpuštěný hřích, nevyznaná vina nebo nesmířené odcizení páchají paseku nejen v samotné duchovní oblasti, ale „propisují“ se i do psychiky, sociálních vztahů a někdy i do fyzické kondice člověka. Proto když Ježíš mluví u ochrnutého o „odpuštění hříchů“, může to na nás působit dojmem nabídky, kterou si ochrnutý nebo jeho přátelé „neobjednali“, ale Ježíšovým posluchačům a čtenářům evangelistů to smysl dávalo. Ježíš nabízí mnohem radikálnější uzdravení než jen obnovení pohybu končetin – „radikální“ je z lat. slova radix, „kořen“, tedy uzdravení u samého kořene věci.
Různí filosofové, teologové a jiní myslitelé mluví o tom, že v naší společnosti je určitý deficit, nedostatek až úplné chybění odpuštění – neumíme přiznat vinu a nechat si odpustit od Boha (případně očekáváme, že Pán Bůh odpouští tak nějak „automaticky“, aniž bychom se tím zabývali), neumíme si ani vzájemně odpouštět v mezilidských vztazích. A přitom je odpuštění jediným možným způsobem, jak se vyrovnat s tím, že minulost nejde změnit – je tu sice i druhá možnost, pomsta, ale ta nás akorát zavede do bludného kruhu, kdy to, co „nejde změnit“ akorát zvětšujeme a nafukujeme. Odpuštění nás z toho osvobozuje.
Zákoníci v evangeliu (formálně správně) říkají, že odpouštět hříchy může jen Bůh – Ježíš to nepopírá, ale naopak zázrakem uzdravení ukazuje, že s touto božskou autoritou jedná. Slovo odpuštění však k ochrnutému promlouvá lidskými ústy, ne nějakou duchovní telepatií. A zajímavá je reakce zástupu, který chválí Boha, „že dal takovou (pravo)moc (exúsian) lidem.“ Možná tím primárně mysleli to fyzické uzdravení. Je to ale možné vztáhnout i na pravomoc odpouštět hříchy; připomínáme to vžycky u osobního rozhřešení, když se odvoláváme na Ježíšova slova „cokoliv rozvážete …“ a „komu hříchy odpustíte …“
V pozvánce jsem připomínal příběh pietistů, kteří vystoupili v Berlíně roku 1697 proti zpovědnicím v evangelických kostelích (Berliner Beichtstuhlstreit). Jejich argumenty byly podobné argumentům těch evangelijních zákoníků – hříchy může stejně odpouštět jen Bůh, takže nějaké „lidské ceremonie“ kolem toho jsou jen prázdný formalismus. Stačí si to s Pánem Bohem vyřídit potichu v modlitbě, nebo své duchovní boje sdílet neformálně na „skupince“ (tehdy se tomu říkalo collegia pietatis, odtud název pietisté) s bratry a sestrami. Akce pietistů byla „úspěšná“ – braniborský zeměpán příští rok soukromou zpověď zrušil, v následujících desetiletích vymizela z celé evangelické církve a dnes si s ní moc nevíme rady.
Je pravda, že i faráři, kněží a pastoři jsou lidé omylní, s omezeným poznáním a lidské srdce skutečně dokonale zná jen Bůh sám; mnozí lidé jsou uzavření a ostýchaví (a nemusí to být jen z pokrytectví, aby vypadali lepší než jsou) zatímco jiní na sebe poví i to co neví. Proto je naším primárním „zpovědníkem“ sám Pán Bůh a osobní zpověď jinému člověku se nabízí jako možnost, kde člověk může probrat co ho ve vztahu k Bohu nejvíce trápí a není povinnen hříchy formálně vypočítávat. „Zakletí“ celého procesu v hranicích krajiny vlastní duše, bez zpětné vazby zvenčí, však hrozí nebezpečím, že se začneme orientovat podle vlastních pocitů a pocity jsou trochu vratká základna – jsou nestálé, často se mění podle nálady člověka, podle jeho životní situace; lze s nimi také snadno manipulovat. Četl jsem nedávno článek v jednom teologickém časopise, kde se psalo, že proces pokání a odpuštění (či jedním slovem smíření) je vlastně setkání dvou příběhů, či lépe řečeno dvou verzí téhož příběhu – v našem případě verze Boží a naší; tento rozhovor (či konfrontace) slouží k tomu, abychom si „srovnali noty“ a dále jeli už jen podle jedné mapy. Proto je důležité i něco mimo nás, abychom jenom „nešlapali vodu“ v našich pocitech, ale měli možnost se chytit i něčeho pevnějšího.
I Martin Luther v tomto má celkem jasno: „Dobře vím a vyznávám, že jen Bůh odpouští hříchy. Musím však také vědět toto, podle čeho mohu poznat, že jsou mi hříchy odpuštěny, neboli jaký je prostředek, jímž jsou mi hříchy odpuštěny. Písmo svaté mě a všechny křesťany učí, že chci-li, aby mi byly odpuštěny hříchy, nesmím si sednout do kouta a říkat: Bože můj, odpusť mi mé hříchy; a pak čekat, až přijde anděl z nebe a řekne mi: Tvé hříchy jsou odpuštěny. […] Bůh chce hříchy odpouštět. Ale jak? Ne jinak, jak je zde psáno, že takovou moc dal lidem. [...] Neboť i když to říkají lidé, není to jejich slovo, ale Boží. Proto byste mu měli pevně věřit a nepohrdat jím.“
Ježíš tedy (na rozdíl od pietistů) ví, že duchovní život a růst ve víře (a zvláště tak důležitá věc jako ujištění o odpuštění) nemůže stát na pouhých vnitřních pocitech, potřebují pomoc zvenčí, opřenou o něco nezávislého na tom, jak si člověk zrovna vede - o Jeho mocné slovo, které k nám přichází v evangeliu, ale i v řadě vnějších znamení, která nám odkázal: voda ve křtu, jídlo ve Večeři Páně nebo přítomnost druhého člověka a jeho gesto při rozhřešení jsou „jen“ obyčejné věci, ale ve spojení s Božím slovem nás staví na Kristovu skálu - bez ohledu na to, zda nám v duši hřmí „Hosanna!“ nebo se cítíme totálně pod psa.