Latinský název neděle Oculi znamená „oči“; pochází ze vstupní antifony z Ž 25: „Stále upírám své oči k Hospodinu“. Německá agenda má alternativní vstupní verš z Ž 34: „Oči Hospodinovy jsou obráceny k spravedlivým“. Oči jsou orgánem zraku, který nám pomáhá poznávat svět a orientovat se v něm, ale také hledat a nalézat to co potřebujeme nebo co jsme ztratili. V očích druhého člověka se také pokoušíme postřehnout něco z jeho nitra; lidské oči mluví beze slov: hoří láskou nebo srší nenávistí, klopí se dolů studem, uhýbají stranou z ostychu nebo při lži. V podání žalmisty jsou obrazem duchovního vidění: žalmista upírá své oči k Hospodinu, Hospodinovy oči jsou obráceny ke spravedlivým – člověk hledá Boha, ale i Bůh hledá člověka, komunikují spolu - i modlitba může být někdy beze slov.
J. S. Bach k dnešní neděli napsal kantátu č. 54 (Widerstehe doch der Sünde) – je to určitá výjimka, v postní době se žádná velká muzika neprovozovala a také tato kantáta je malá, jen pro jeden hlas. Ten hlas nám zpívá varování: „Nedovol, aby tě Satan oslepil (Lass dich nicht den Satan blenden); neboť ti, kdo zneuctívají Boží čest, jsou vystaveni smrtelné kletbě.“ Mezi ty vzájemné pohledy mezi Bohem a člověkem, pohledy (přinejmenším z Boží strany) plné lásky, často vstupuje někdo třetí, komu záleží na tom, abychom Boha neviděli, abychom se cítili sami, abychom ztratili směr a cíl, zabloudili a nakonec ztratili i sami sebe.
O Satana či ďábla jde i v dnešním evangeliu, ale v trochu jiném smyslu. Pán Ježíš je terčem pomluvy, že své dílo koná ve jménu ďábla; doslova ve jménu Belzebuba, „knížete démonů“. Belzebub znamená doslova „pán much“ a je to židovská posměšná zkomolenina jména jednoho pohanského boha, Baal-zibúla, „pána výšin“. Podle víry v jediného pravého Boha jsou všichni ostatní pohanští bohové, když už něco, tak převlečení démoni, kteří ve skutečnosti nepřinášejí nic jiného než rozklad a smrad; proto „pán much“, protože – jak známo – mouchy si v rozkladu a smradu libují.
Tato postava Belzebuba, „knížete démonů“, se hodí do krámu Ježíšovým protivníkům, jeruzalémským zákoníkům a farizejům. Ježíš vymítá démony, to nemůžeme popírat, ale ti démoni jsou určitě nějaké „nižší šarže“, řadoví pěšáci, nad kterými má Ježíš autoritu ve jménu démona, který má, jak se říkalo na vojně, „o pecku víc“, možná dokonce i ve jménu nějakého čtyřhvězdičkového pekelníka. Belzebub, „kníže démonů“. Kdo chce bít psa, hůl si vždycky najde a i Ježíšovo dílo pomoci druhému jde očernit jako něco zlého. V židovské náboženské tradici ostatně tato pomluva zůstala zachována – židovský Talmud Ježíše několikrát zmiňuje, ale vždy jako nějakého podezřelého černokněžníka, na kterého by si zbožný Žid měl dávat pozor.
Proti této zdánlivě neprůstřelné argumentaci se Ježíš brání jednoduchou logickou úvahou: proč by si ďábel sám ničil svoje dílo? Proč by si řezal větev pod zadkem, kálel do vlastního hnízda? Proč by zbavoval své podřízené jejich kořisti, když pro peklo je každá duše dobrá?
Mudrcové a „mluvící hlavy“ v médiích říkávají, že žijeme v tzv. postfaktické době. Máme fakta a „alternativní fakta“, máme logiku zdravého rozumu, která nám říká, že se nic nemůže rovnat svému opaku, a pak „logiku“ konspiračních teorií, ve kterých spolupracují Oni (s velkým „O“) s Nimi (s velkým „N“), i když mají ve skutečnosti zcela protichůdné zájmy. Kriticky uvažující člověk vidí, že to je naprostý nesmysl, ale i tak mají tyto teorie zástupy skalních přívrženců a hlasatelů. Na případu Pána Ježíše vidíme, že to není nic nového pod sluncem a podobné „postfaktično“ panovalo i před dvěma tisíci lety.
V Lukášově evangeliu Ježíš odpovídá relativně přátelsky, odvoláním na elementární logickou úvahu. U Matouše nasazuje silnější kalibr: přisuzovat Boží dílo ďáblu je hřích proti Duchu svatému, hřích, který nejde odpustit. Ta slova o neodpustitelném hříchu, hříchu proti Duchu svatému, vyvolala v mnoha skrupulózních křesťanech (Luthera v klášteře nevyjímaje) mnoho úzkostí, co je tím myšleno – zda něco takového nedopatřením nespáchali a nejsou na neodvratné cestě do pekla. Ve skutečnosti jde ale o to, o čem mluví Ježíš zde a čeho se dopouštějí náboženští vůdci, kteří by měli mít ve věcech jasno: přisuzovat Boží dílo ďáblu. To nejde odpustit, protože to popírá samotný princip a podstatu odpuštění.
I laskavý evangelista Lukáš nám zanechal Ježíšovu tvrdou větu: „Kdo není se mnou, je proti mně; kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.“ To by mohlo být ve zdánlivém rozporu s jiným výrokem Spasitele: „kdo není proti vám, je pro vás.“ (L 9:50). Jenže zatímco v tom druhém případě šlo o nějakého nadšence, který konal Ježíšovo dílo, i když ne pod firmou 12 Apoštolů, s.r.o., v našem textu se hází Ježíšovu dílu klacky pod nohy, a to tím nejhorším způsobem.
Jako dnešní křesťané se můžeme na novozákonní zákoníky a farizeje dívat ve spravedlivém rozhořčení, jak si něco takového vůbec mohou dovolit. Problém je ten, že sami někdy uvažujeme podobným způsobem - šmahem podobně odsoudíme cokoliv, čemu nerozumíme, co nezapadá do našich představ o Bohu, křesťanství, církvi nebo zbožnosti. Může nám to ukázat i „učitelka života“ historie: v 16. století římské papežství považovalo Reformaci za dílo ďáblovo, pro mnohé reformátory byl pro změnu papež Antikrist, rajtující na šelmě s nevěstkou babylónskou. Někdy se ale nemusíme dívat daleko do dějin: často se stačí rozhlédnout se „doma“ – ve sboru, v církvi, v ekumeně. „Čerty na zdi“ často bezhlavě střílíme od boku jako kovbojové na divokém Západě.
Přitom skutečná hodnota věcí se pozná až po ovoci, někdy až s delším časovým odstupem. Apoštol Pavel říká "Všecko zkoumejte, toho co je dobré se držte" (1Te 5:21). To je myslím pro křesťany docela použitelná taktika - nemáme se ani nechat nachytat na kdejaký nesmysl, který jde zrovna kolem, ale ani se sektářsky zapouzdřit ve světě svých vlastních představ, tradic a zvyků.