V 25. kapitole Matoušova evangelia čteme tři velká podobenství – o družičkách (to uslyšíme příští týden, na závěr církevního roku), o hřivnách a dnes o ovcích a kozlech na Posledním soudu. Když se nad nimi zamýšlím, napadlo mne, že pod zorným úhlem Kristova příchodu vlastně soustřeďují naši pozornost na ony tři základní pilíře křesťanského života, jak o nich mluví sv. Pavel, ony tři „podstatné věci“ – na víru, naději a lásku. Příběh družiček můžeme vidět jako varování před nedostatkem víry, neslavný konec opatrovatele hřivny jako příběh ztráty odvahy z nedostatku naděje, a osud „kozlů“ po levici nás seznamuje s tím, jak je před Boží tváří ohodnocena chybějící láska.
V evangeliu čteme, že jsou lidé před králem (který tu zastupuje Pána Boha) souzeni podle svých skutků („co jste učinili/neučinili...“) To by nás mohlo uvádět do rozpaků, když podle evangelické víry vyznáváme ospravedlnění pouhou vírou. To navíc potvrzují i jiná místa v evangeliu, např. J 3:18 („Kdo v [Božího Syna] věří, není souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen...“). I evangelická víra však učí, že živá víra se projevuje na tom, jak člověk žije a jak se chová, zejména ke svým bližním; skutky nás sice před Bohem neospravedlní, ale mají jiného adresáta. Už jsem tu několikrát připomněl Lutherův výrok, že „Bůh naše dobré skutky nepotřebuje, ale náš bližní ano“ a že to, co jsme zdarma dostali, máme ve stejném duchu posílat dál (jak jsme nedávno viděli na podobenství o nemilosrdném služebníkovi).
Víra má proměnit naši perspektivu jak se díváme na druhého člověka - jako na toho, koho Bůh stvořil ke svému obrazu, jako na toho, za kterého Kristus prolil svoji krev, jako na toho jehož tělo je také chrámem Ducha svatého. Ono Boží „incognito“ není jen nějaký dokétistický převlek, jako když se v různých pověstech králové převlékali za žebráky, aby zjistili, jaká je nálada mezi poddanými - je to skutečný způsob Boží přítomnosti v našem světě „v protikladu“ (sub contrario), jak říkají reformátoři; v bezmoci, utrpení a potřebě.
Někteří v podobenství vidí řešení otázky jak je to se spásou těch, kteří (bez vlastní viny) o Kristu nikdy neslyšeli; neměli šanci ho potkat ve zvěstovaném evangeliu, tak ho (nevědomky) potkávají v potřebném člověku. Výraz „všechny národy“ (panta ta ethné) tak vztahují především na pohanské národy. To dává smysl, pokud má i za těchto okolností platit, že Bůh je spravedlivý. Láska se nám představuje jako univerzální cesta do společenství s Bohem – před Synem člověka stojí všechny národy, Izrael i pohané. I člověk, který nikdy nepotkal Krista na cestě víry, v Bibli, v modlitbě nebo v chlebu a vínu svaté Večeře, bude souzen podle toho, jak se k němu zachoval při setkání s jeho nejmenšími bratry a sestrami.
Není to však omluva pro nevíru z úmyslu nebo nedbalosti. Před tím nás varuje i dnešní epištolní text: podle apoštola přijde „v ohnivém plameni“ trest na ty, „kdo neuznávají Boha a nepřijímají evangelium našeho Pána Ježíše.“ Bůh může mít tisíce různých cest k člověku, ale opačným směrem vede cesta pouze jedna - skrze víru v Krista. Můžeme sice říci: „já jsem slušný člověk, nikoho jsem nezabil, neokradl, ...“ a to nabízet Bohu jako zboží obchodnímu partnerovi. Můžeme dokonce tu a tam i něco přihodit – třeba nějaký příspěvek na Diakonii nebo Charitu nebo x dalších věcí, které k nám natahují dlaň zvláště v předvánoční době – a říct Pánu Bohu: „hele, ještě bonus jsem ti k tomu přidal, tak si to vem a nech mě být (minimálně do doby než umřu).“ Ale Bůh nemá zájem o naše „zboží“. Má zájem o nás, se vším všudy. Takovým odevzdáním sebe sama „se vším všudy“ v důvěře Bohu je právě víra, která má vést k proměně v nového člověka - nás samotných i našich vztahů k druhým.
Ježíšovo podobenství i apoštolova slova o soudu můžeme vidět jako varování. V pozdním středověku obraz Krista jako soudce, jako toho krále z podobenství mezi ovcemi a kozly, vzbuzoval hrůzu; nikdo si nebyl jistý jestli by na jeho soudu obstál. I Luther se bál – jako mnich dělal kde co, aby byl v Božích očích „dost dobrej“. Jak s tím kontrastuje touha prvních křesťanů po Kristově příchodu: Maranatha, přijď, Pane Ježíši! Pavel píše, že křesťané uvítají Pána ve slávě „s obdivem“, ne se strachem. Bát by se měli ti druzí, ti co svým bližním způsobují „pronásledování a soužení“. Mít místo na straně „oveček“ však předpokládá znát hlas svého Pastýře a nechat se jím vést – nejlépe nasloucháním evangeliu ve víře, která žije nadějí a láskou. To, jestli se při slavném příchodu Páně rozplynu láskou nebo podělám strachy, záleží na tom jak to mám nastaveno už zde a nyní. Pokud věřím Kristovu evangeliu a nechávám jím řídit svůj život, mám v zásadě „do nebe sbaleno“ a můžu klidně podle Lutherova komentáře sázet stromy v sadu (milovat se se svou ženou nebo dělat x dalších věcí), aniž bych se musel bát, že mne Pán „nachytá“ nepřipraveného. Nebo jinak, slovy pravoslavného světce Simeona Nového Teologa: „pro ty, kteří chodí vždy ve světle, nikdy nepřijde Den Páně, protože oni už jsou s Bohem a v Bohu“.