„Víra tvá tě uzdravila“. Tuto větu jako křesťané známe z řady evangelijních příběhů o uzdravení. Pronikla také do světské oblasti v souvislosti s tzv. placebo efektem: pacient je přesvědčen, že bere účinný lék, a přitom dostane sice neškodnou, ale neúčinnou atrapu - ale i tak se jeho zdraví zlepší, na základě mobilizace sil touhou po zdraví v kombinaci s důvěrou v (fakticky nefunkční) preparát. Tohoto efektu se snaží využít různé techniky „pozitivního myšlení“ a svou kariéru na ní vybudovala i sekta honosící se názvem „Křesťanská věda“. A kritici křesťanství se snažili uvedeného mechanismu využít k „přirozenému“ vysvětlení Ježíšových zázraků – prý se dotyční vlastně uzdravili sami, tím že – podobně jako pacienti s placebem – věřili, že k tomu dojde.
V našem evangelijním oddíle však nemáme přítomného „pacienta“. Ten leží doma v horečkách a místo něj je tu jeho otec - významný muž z vyšších kruhů, snad dvořan u krále Heroda. V církevní tradici se uvažovalo, zda to nebyl někdo blízký Ježíšovi nebo jeho učedníkům – například Herodův správce Chuza, jehož manželka Jana patřila k ženám, které učedníky podporovaly. Evangelium o tom ale nic neříká.
Ježíš tedy prosícího otce vyslechne. Neopomine kritický komentář k závislosti víry na zázracích, ale nakonec pomůže, i když jinak než otec předpokládal - „nesestoupí“ dolů do města (protože Kafarnaum bylo až na břehu jezera), nejde do domu kde leží syn, jen otci řekne: „Jdi, tvůj syn žije.“ A otec jde a když přichází domů, služebníci mu zvěstují radostnou zprávu, že syn je zdráv. A že se uzdravil přesně v tom okamžiku, kdy Ježíš poslal otce domů.
M. Luther poznamenává, že evangelista v souvislosti s otcem třikrát použil slovo „uvěřil“ a podobně si my můžeme všimnout tří důležitých okolností příběhu.
Ježíš uzdravuje „na dálku“ syna, který (ať už kvůli vzdálenosti nebo svému stavu) ani nemohl slyšet, co Ježíš říká, natož s tím nějak „psychosomaticky“ pracovat. Je to Ježíšovo slovo, nikoliv pacientova víra (ať už v duchovním nebo světském smyslu), co přináší záchranu. Trochu nevážně bychom mohli říci, že chlapec je uzdraven „na víru svého otce“, podobně jako křtíme miminka „na víru rodičů“. Bez Ježíšova slova je víra k ničemu, jak také píše Luther. Je to také Ježíšovo slovo a nikoliv naše víra, co přináší milost v jejích různých podobách včetně jeho vlastní přítomnosti ve Večeři Páně (i když ji samozřejmě na naší straně musíme přijmout s vírou). V církvi se vyskytla (a dodnes často vyskytuje) hereze zvaná donatismus (podle severoafrického biskupa Donáta, s jehož stoupenci se přel sv. Augustin), která tvrdí, že působení Boží milosti závisí na „lidském faktoru“, na nějakých lidských kvalitách – například na mravní bezúhonosti, na síle víry, na úmyslu něco konat nebo nekonat apod. Na ničem takovém však Boží milost není závislá – jen na Ježíšově slovu a zaslíbení. To nás může povzbudit, že Boží jednání je spolehlivé a nemění se s tím, jak naše víra může kolísat.
Ježíš pomáhá, ale ne tak jak si otec představoval. Otec si myslel, že Ježíš půjde k němu domů a tam syna uzdraví - možná proto, že slyšel, že to tak „chodí“, možná proto, aby to měl i tak trochu „pod kontrolou“, být při tom, sáhnout si na to. Proto ta kritická Ježíšova poznámka že pro otce (jakožto Žida) víra bez zázraků nefunguje. Kdybychom šli v evangeliu o pár veršů výše, přečetli bychom si, že ti „méněcenní“ Samařané, kterými zbožní Židé opovrhovali, uvěřili čistě Ježíšovu slovu, bez nějakých zázraků. Boha často prosíme o pomoc, ale někdy se mu snažíme i „poradit“, jak by to měl udělat. Možná si vzpomenete ze Starého zákona na takového „experta“ – vojevůdce Námána, který onemocněl leprou, ale chtěl proroku Elizeovi radit, jak má mávat rukama ke svatyni a v jakých řekách se má očistit. Nakonec mu ale muselo stačit jen prorokovo slovo a voda z Jordánu.
Stejně tak i otec z evangelijního příběhu musí vyjít bez čehokoliv v ruce, „vyzbrojen“ jen vírou v Ježíšovo slovo; podobně jako těch deset malomocných z jiného evangelia, kteří se uzdravili až na cestě ke kněžím.
Otec ale „jde do toho“ a skutečně na cestu vyrazí. Víra může být na začátku slabá a myslet si, že se neobejde bez „berliček“, ale její vlastností je, že může růst a různá pomocná zařízení nepotřebuje. Otcova víra vyrostla v kontaktu s Ježíšem. To může být i pro nás tajemstvím růstu naší víry - přítomnost Ježíše, komunikace s ním (v modlitbě, naslouchání Jeho slovu, ve společenství církve a v jejích svátostech).