Viděno lidskýma očima, Ježíš by mohl být v dnešním evangeliu na vrcholu své kariéry. Oslovil pět tisíc posluchačů, dokonce pět tisíc možná jen mužů, ženy a děti nepočítaje. Je to fascinující už z toho důvodu, že v předchozí kapitole uzdravil v Jeruzalémě nějakého invalidu, ale smůla byla, že ten den byla sobota, takže se z pohledu židovských vůdců dopustil ilegálního skutku. Ale Galilea není Jeruzalém, tady je mezi svými, popularita léčitele mu vybudovala tisícihlavou základnu příznivců a obdivovatelů. Zázrak rozmnožení chlebů z dnešního evangelia to ještě umocnil, stejně tak i vyprávění, které následuje po dnešním textu, ve kterém chodí Ježíš po vodě. Ježíš najednou vypadá jako novodobá celebrita, kterou pronásledují davy fanoušků a reportérů, oslavují ho jako proroka a dokonce možného pretendenta královského trůnu. Každý politický marketér by si v takovém okamžiku spokojeně zamnul ruce – kdyby Ježíš v tomto okamžiku založil politickou stranu, jistě by v Galileji vyhrál volby.
Pak ale následuje (to už je dál v evangeliu, v 6. kapitole Jana) to co bychom dnes nazvali „PR katastrofa“ – davům, které se za ním táhnou, vyčte, že nepřemýšlejí nad tím, zda jeho zázraky nemají nějaký hlubší důvod a smysl, že populisticky hledají volební guláš nebo koblížek zdarma, ale Ježíšovo učení nebo dokonce skutečné tajemství jeho osoby je vůbec nezajímá. Když o sobě začne mluvit jako o chlebu života, který člověk potřebuje k životu věčnému, začnou se i skalní fandové ptát, jestli už tohle není trochu přes čáru: možná je Ježíš nějaký novodobý Mojžíš, ale ten si takhle nevyskakoval, netvrdil že sestoupil z nebe. Ukazuje se odvrácená stránka lokálního patriotismu: každý ví, kdo Ježíš je, znají Josefa i Marii, i jejich barák v Nazaretu, takže jaképak „sestoupil z nebe“. A vrcholem je pak kategorický požadavek jezení jeho těla a pití jeho krve – evangelista Jan ještě schválně pro „tělo“ použije výraz sarx, což znamená doslova „maso“ – zbláznil se? Vyzývá nás k nějakému lidožroutství? K pití krve, které by se zbožný Žid ani nedotkl? A tak se tisícihlavý fanklub postupně ztenčuje, až se zase smrskne na hlouček dvanácti dobrodruhů, kteří „do toho šli“ s Ježíšem už na počátku jeho veřejné činnosti. A nakonec i z nich je jeden „ďábel“ - Jidáš, který se zklamal v tom, že Ježíš nenaplnil jeho vlastní představy, v jejichž zajetí žil, a tak ho, cynicky řečeno, hodil přes palubu.
Náš biblický text není přímo (nebo jen a pouze) o svátosti Večeře Páně; když Ježíš o sobě mluví jako o „chlebu života“, říká, že je pro člověka životně důležitý v jakékoliv své podobě – v podobě hlasu z evangelia, které nás zve ke spáse, v podobě společenství víry v církvi, která je také jeho „tělem“, i v bližním člověku, ve kterém k nám přichází nenápadně a „incognito“. Přítomnost jeho těla a krve v nejsvětější svátosti církve je ale v mnoha směrech jedinečná a nezastupitelná pro duchovní život jednotlivého křesťana i celého společenství sboru nebo církve. Zároveň je svým způsobem šokující, že Boží Syn spojil svou přítomnost uprostřed svého lidu s něčím tak hmatatelným, s tím co člověk přichází do kontaktu tak bezprostředně jako je jídlo – když Bible říká, že Bůh je duch, nepostižitelný žádnou lidskou podobou či myšlenkou, nekonečně vzdálený od svého stvoření. Možná proto se zdá zklamaným učedníkům, že je to „tvrdá řeč“: člověk se vzpírá přijmout tento paradox křesťanské víry. Ostatně i samotné vtělení Božího Syna v životním příběhu Ježíše Nazaretského bylo podobně nepřijatelné – věčný a nekonečný Bůh že by byl přítomen v křehkém lidském těle obyčejného člověka. Různé kacířské skupiny se to pokoušely nějak otupit, „zharmonizovat“: Kristus byl buď Bůh, který si jen hrál na člověka (dokétisté, monofyzité) nebo dokonce jen člověk, který si hrál na Boha (ariáni, ebionité); stejně tak „tvrdou řeč“ o svátosti byla snaha otupit spekulacemi o „duchovní“ nebo „symbolické“ přítomnosti nebo o tom že chleba někam zmizí a místo něj je tam něco co tak jenom vypadá.
Křesťanská víra je, že Kristus je pravý Bůh i pravý člověk bez nějakého umenšení jednoho nebo druhého; stejně tak v chlebu a vínu pravé tělo a krev Pána Ježíše prostě JE přítomno (jak to i vyznáváme v liturgii), ne jenom „jako“. Možná znáte příběh (často malovaný i na obrazech) jak Martin Luther diskutuje se švýcarským reformátorem Zwinglim, který Kristovu skutečnou přítomnost popíral, a vyrývá před ním do stolu latinské slovíčko est, což znamená „je“ – toto JE moje tělo.
Kristus říká: chléb, který dávám, je mé tělo za život světa. I ve slovech ustanovení svátosti u sv. Pavla nebo v jiných evangeliích slyšíme o „těle, které se za vás vydává“ a „krvi, která se vylévá na odpuštění hříchů“. To že ve svátosti oltářní přijímáme tělo a krev Krista „za nás“, jistě znamená, že v něm přijímáme plody Kristova utrpení na kříži, tedy odpuštění našich hříchů. To je důležitá stránka svátosti Večeře Páně, ale ne jediná. Ukřižovaný Kristus je také vzkříšený Kristus; večeře Páně je také stolování se zmrtvýchvstalým Pánem Ježíšem, jak to čteme i v evangeliích například o emauzských učednících – ti poznali Pána v „lámání chleba“ a „hořelo jim srdce“, jejich stolování s Ježíšem bylo radostným okamžikem, žádná bolestínská tryzna, kterou někdy slavení Večeře Páně v některých sborech připomíná. Kristus nám ve svátosti nejen uzdravuje zranění způsobená hříchem, ale buduje nás také pro věčný život, že nás připodobňuje svému vzkříšenému tělu – proto první křesťané večeři Páně často nazývali „farmakos athanasin“ – „lék nesmrtelnosti“. A konečně, svátost Večeře Páně je také spojena s budoucí věčnou hostinou v Božím království; „hostinou Beránkovou“; Beránka, který byl zabit, ale který zvítězil nad smrtí, peklem a ďáblem, toto který „nové činí všecko“.