Znáte výraz „profesionální syn/vnuk“? Jedná se o člověka, který je potomkem slavné osobnosti (často tvůrčího umělce – malíře, spisovatele, skladatele) a nemá jiný zdroj obživy než to, co přímo nebo nepřímo zajistil jeho předek: fyzické majetky, ale i příjmy z autorských práv a tantiém, pozornost bulváru a pozvánky do médií nebo na společenské akce; zkrátka a dobře člověk, který sám nevytváří žádné hodnoty a žije, lidově řečeno, ze slávy jiných. V přeneseném smyslu bychom tak mohli mluvit i o celých skupinách lidí jako jsou třeba národy nebo obyvatelé nějakého města: chlubí se tím, jací byli jejich předkové kabrňáci, což často kontrastuje s jejich současnou každodenní realitou. Takový parazitismus na slávě minulosti kritizoval třeba český básník Jan Neruda ve svých Zpěvech pátečních: „Jen dál! Čas nový nové chce mít činy, / den nový vzešel k nové práci nám, / jeť sláva otcův krásný šperk pro syny — / však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám!“
Jako takoví „profesionální potomci“ a paraziti na slávě minulosti se chovají Ježíšovi protivníci z dnešního evangelia: jsou to Židé, dokonce „nejžidovštější“ Židé jací mohou být – Judejci z Jeruzaléma, kteří bydlí ve svatém městě kde stojí chrám Hospodinův, to znamená pár metrů od zdroje náboženské a národní identity. V modlitbě každý den Bohu připomínají své praotce Abrahama, Izáka a Jákoba a s despektem se dívají na okolní národy. Zvláště jim leží v žaludku Samařané – po nuceném odchodu elit do babylonského zajetí část zbylých Izraelců „zvlčila“: pomíchali se s původními obyvateli, nepřijali všechny náboženské důrazy Judejců a dokonce si postavili i konkurenční chrám, aby nemuseli chodit do Jeruzaléma. Odpadlík, odrodilec, míšenec, polopohan – to si pravověrný jeruzalémský Žid představí, když se řekne Samaritán: trochu jako slovo „cikán“ pro lháře nebo člověka žijícího neřádným životním stylem. Je to dobrá nadávka a v evangelijním konfliktu přistane i na Ježíšově hlavě: „jsi Samařan a máš démona“.
Ježíš je, pravda, Galilejec a ne Samařan, dokonce i s předky v Judsku (Betlém), ale to by bylo v očích jeruzalémských Judejců jen o málo lepší. Evangelista Jan dokonce jeho posluchače označuje jako „židy, kteří v něho uvěřili“, to znamená, že je něčím zaujal, v něčem mu dávali za pravdu. Jenže Ježíšova řeč je čím dál radikálnější a jeho nároky vyšší; dynamitem, který zažehl konflikt, byl Ježíšův výrok „pravda vás osvobodí“ (J 8:32). To popíchlo jejich národní hrdost: jsou přece potomci Abrahamovi a dědicové zaslíbení! S tím že „nikomu neotročili“ to úplně pravda nebyla, každou chvíli je někdo dobyl, ale aspoň si zachovali víru v Hospodina, na rozdíl od jiných porobených národů, kteří pokorně přijali bohy svých dobyvatelů. Jsou z dobrého rodu a mají slavnou minulost, takže je žádný přivandrovalec nebude poučovat svými novotami.
Pro Ježíše však být něčím synem znamená jednat jako otec, ne jenom mít jeho krev a neustále se na to odvolávat. Když konfrontuje jeruzalémské Judejce s Abrahamovým příběhem, jsou to příslovečné „nebe a dudy“ - „Abraham takto nejednal“ (J 8:40).
Jak jednal Abraham? V očích Židů je ten, jehož odkaz je nutno pietně uchovávat, ale když se podíváme na jeho životní příběh, zjistíme, že každou chvíli čelil nějaké nové životní situaci, na kterou neměl manuál od svých předků; žádné standardní operační postupy, žádné „recepty našich babiček“. Když se mu zjevil Bůh a řekl mu: „tak, starý pane, zvedni zadek a pojď do země, kterou jsi nikdy neviděl,“ nemohl se ptát, co by udělal Noé, Náchor nebo Terach či jiný z jeho předků. Minulost mu neposkytla žádné vodítko, to mu poskytuje pouze budoucnost; pouze Boží zaslíbení. Nebo nervy drásající příběh o obětování Izáka: Bůh po něm žádá lidsky neúnosnou věc – zabití vlastního jediného dítěte – která je navíc v rozporu s Božím vlastním tvrzením, že Abrahamových potomků bude jako hvězd na nebi. Ale Abraham opět vykročí a jde, aniž by měl nějaký mustr jak situace dopadne; má pouze důvěru, že „Bůh najde beránka k oběti“, že si nějak poradí, ať to dopadne tak či onak. Abraham byl v mnoha věcech velký improvizátor (ne všechny improvizace dopadly optimálně – viz např. to jak vydával svou ženu za svou sestru nebo si udělal Izmaela se služkou). My můžeme uvést i paralelu z našich vlastních dějin: vychvalujeme reformační tradice a plédujeme za jejich zachovávání, ale i reformátoři byli v situacích, které pro ně byly nové, kde byli nuceni improvizovat bez standardních postupů a receptů. Víra Judejců je „historická“, svázaná s minulostí a jejím „rodinným stříbrem“, s rodokmeny a zděděnými rituály, není otevřená přítomnosti, kterou potkává v Ježíšovi, tím méně budoucnosti Božích zaslíbení, ve které věřil Abraham.
Skřípajících rozdílů mezi Abrahamem na jedné straně a Ježíšovými současníky na druhé bychom mohli najít i více: Abraham u svého stolu hostil cizince, Judejci se jich štítili a vyhýbali se jim; Abraham věřil v Boží milosrdenství i pro tak zkažené lidi, jako byli obyvatelé Sodomy, jeruzalémští kněží a zákoníci proklínali každého kdo „nezapadal do škatulky“ včetně již zmíněných Samaritánů.
V dnešním evangeliu Ježíš shrnuje vyústění Abrahamova života jako muže víry poněkud hádankovým výrokem: „Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.“ Fyzicky a časově by to nebylo možné: podle biblického vyprávění je dělí asi dva tisíce let, proto ten ironický posměch protivníků „Není ti ani padesát, a už pamatuješ Abrahama?“ Ježíš ale o ničem takovém nemluví, říká že Abraham se radoval, když „spatřil [jeho] den“. Může to být narážka na židovskou víru, že praotcové budou mít účast na mesiášském věku, že příchod Mesiáše bude spojen s jejich vzkříšením nebo že měli zvláštní milost vidět věk Mesiáše v budoucnosti. Abraham se však mohl s Kristem setkat určitým způsobem i v některých situacích svého života: například v beránkovi, který je obětován na oltáři místo jeho dítěte. Toto Boží řešení bylo jistě zdrojem Abrahamovy nefalšované radosti. Nebo ve třech mužích v Mamré, ve kterých církevní otcové spatřovali starozákonní zjevení svaté Trojice. Nebo v setkání se záhadným veleknězem Melchisedechem (Gn 14:18), který je, jak říká list Židům „bez otce a bez matky“ (Žd 7:2) a není tedy součástí historie, ale bodem, kde se dějiny setkávají s věčností. Proto Ježíš používá v odpovědi Judejcům šokující přítomný čas: „dřív než byl Abraham, já jsem“ – Bůh není svázán časem, ale je ve věčné přítomnosti – což nevyhnutelně vede k obvinění z rouhání a snaze Ježíše kamenovat.
Když srovnáme křesťanství s jinými náboženstvími, vidíme, že křesťanství není souborem abstraktních pouček – je svázáno s dějinami, s velkým příběhem lidstva. Jsou to však dějiny spásy, dějiny, do kterých se prolomil Bůh svým vtělením, kde se, jak bylo řečeno výše, čas a věčnost setkaly pro záchranu člověka. Proto se i na tento příběh zpětně ohlížíme. Má své důležité místo dokonce i v liturgii, říkáme tomu „anamnéze“, jejíž součástí jsou třeba i slova ustanovení svátostí. Toto ohlížení však není nějakou nostalgií; neohlížíme se na to jak jednali naši předkové, ale na to jak jednal Bůh. Tím se totiž příběh Božích lidí stává i naším příběhem, naší přítomností, která nám dává naději do budoucna. A to je podstata a smysl Velikonoc, které jsou před námi.