Zármutek jen maličko

Autor:
Vytvořeno:

3. neděle po Velikonocích (Jubilate) 2024, J 16:16-22

Stále prožíváme dobu (po)velikonoční, kdy se vzkříšený Kristus setkával se svými učedníky a proto je to doba radosti, jak se to snaží vyjádřit i liturgie církve: vybízí nás k tomu vstupní verš bohoslužby této neděle (Jubilate, „plesejte“) i té následující (Cantate, „zpívejte“).

Jenže i v životě věřícího člověka jsou situace, kdy není příliš do plesání ani do zpěvu. Někdo prochází zkouškou, například ztráty blízkého člověka či vlastního dosud pevného a železného zdraví, dalšího doženou nějací „kostlivci ve skříni“ z minulosti nebo znovu upadne do nějakého hříchu, jiný zas třeba kvůli víře prožívá nepochopení, posměch či ještě něco horšího - třeba i od svých nejbližších, - další se třeba dostane „na mělčinu“ ve svém duchovním životě a neví jak dál; ve všech takových situacích můžeme mít pocit, že se nám Bůh vzdálil, že Krista „nevidíme“, že nás v tom Bůh nechal - možná podobný pocit, jako měli učedníci, když Kristus visel na kříži nebo ležel v hrobě a nebylo jasné co bude dál.

Dnešní evangelijní oddíl Ježíše a učedníky zachycuje ještě před těmito událostmi, při poslední večeři. Ježíš předpovídá to co bude následovat potom. Učedníci se ale příliš nechytají: co znamenají slova „jdu k Otci“ a „(ne)uvidíte mne“? Jak dlouho trvá „maličko“ (řecky mikron, takže opravdu nepatrný okamžik)? Mluví o své smrti a vzkříšení? Nebo o nanebevstoupení a druhém příchodu ve slávě? Možná by mohl mluvit o něco jasněji… Jenže, když se podíváme dále do Bible, vidíme, že učedníci nemají jasno, ani když Ježíš pojmenuje věci zcela zřetelně – když jim předpoví, že vstane z mrtvých, dohadují se o tom, co to znamená „vstát z mrtvých“ (Mk 9:10). Ježíšovi nerozumějí, ale bojí se ho zeptat (Mk 9:32, L 9:45) – aby nevypadali jako troubové? Aby jim Ježíš nevynadal?

Ze souvislosti je zjevné, že Ježíš naráží především na velikonoční události. V časovém rozmezí mezi Velkým pátkem a Velikonoční nedělí sedí učedníci na troskách svých dosavadních představ a nadějí – to, do čeho investovali – někteří – všechno co měli, je jakoby pryč; zůstali s cejchem příznivců popraveného náboženského a společenského rebela. Někteří měli k Ježíšovi i osobní vztah a ztráta bolí o to víc. Pokud jde tedy o „zármutek“, o kterém Ježíš mluví, Bible o něm přináší poměrně dost zpráv: pláče Marie Magdalena, ještě když u prázdného hrobu mluví s anděly (J 20:11), pláčou a truchlí učedníci, ještě když jim Marie přináší zprávu o zmrtvýchvstání Ježíše (Mk 16:10), pláče apoštol Petr, u kterého se zármutek mísí se studem ze selhání při zapření Ježíše (Mk 14:72); i emauzští učedníci jsou „zasmušilí“, „truchliví“, když je vzkříšený Ježíš potkává na cestě do Jeruzaléma (L 24:17).

Zcela jiná je situace, když Ježíš vystupuje k Otci do nebe a jeho vzkříšené tělo mizí zrakům učedníků. Evangelista Lukáš píše, že když se učedníci vraceli do Jeruzaléma, byli naplněni „velikou radostí“ (chara megalé, L 24:52). Možná si uvědomili, že Kristovým vzkříšením byla poražena smrt, tento „poslední“ (či jazykem dnešních frikulínů „ultimátní“) nepřítel člověka (1K 15:26) a dali Ježíšovi za pravdu, že velikonoční radost je skutečně radostí, kterou jim „nikdo nevezme“ (J 16:22). Možná už také cítili přítomnost Ducha svatého, který má (jako Utěšitel) v popisu práce vypořádat se s každým zármutkem a beznadějí, do kterých se nás pokouší polapit ďábel („duch smutku“, spiritus tristitiae – Luther).

Asi znáte tzv. evangelium prosperity, evangelikální hnutí, které svým příznivcům slibuje, že jim víra zajistí kontinuální pohodu, štěstí a úspěch ve světě vezdejším. Ježíš ale svým učedníkům žádnou takovou vizi nedává. Situaci učedníků přirovnává k procesu narození dítěte. Já sám jsem muž, takže nemám zkušenost porodu z první ruky, ale jsem přesvědčen, že je to fyzicky, emočně i po jiných stránkách náročný zážitek - zejména v dřívějších dobách často ne všichni zúčastnění přežili. Krom fyzických bolestí tuto situaci doprovází mnoho stresu a může jí předcházet strach - z toho jak to bude probíhat i jak to nakonec dopadne; je to jedna z životních situací, kterou člověk nemá úplně pod kontrolou, i když dnes medicína zvládá v různých věcech pomoci. A pak přijde ten okamžik, kdy vám poprvé dají do náruče človíčka, kterého jste přivedli na svět. Člověk asi v tomto okamžiku nepřestane cítit fyzickou bolest či únavu a vyčerpání, ale je tu najednou někdo, pro koho to stálo za to. Mohli bychom uvést i řadu žen z Bible, které vyjadřují radost z narození dítěte – třeba Sára při narození Izáka; Ráchel při narození Josefa nebo Chana při narození Samuela.

Také apoštol Pavel v listu Římanům přirovnává utrpení v tomto světě k porodním bolestem něčeho nového; v Janově Zjevení je také církev symbolizována ženou, která rodí dítě. Může se nám zdát, že někdy ono „máličko“ (mikron) je trochu delší – třeba babylonské zajetí Izraele trvalo 50 let, pronásledování křesťanů Římskou říší 300 let, protireformace (u nás) 150 let, tyranie komunistů 40 (u nás), respektive 80 (ve světě) let. Neznáme tajemství Božího času, který vyhradil zkouškám, kterými procházíme, ale čemu můžeme důvěřovat, je to, že všechny zkoušky a trápení jsou jen do času a ani ta smrt nemá poslední slovo. Věčný je jen Bůh, který je ale skrze Krista navěky spojen i s našim lidstvím; věčná je sláva vzkříšení, ve které k novému životu povstává to co nepomíjí. To je velikonoční radost, radost, kterou nám nikdo nemůže vzít (jen my sami se jí můžeme vzdát): „Kdo nás odloučí od Kristovy lásky? Soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, nahota, nebezpečí nebo meč?“ ptá se sv. Pavel dále v listu Římanům.

Znamením nezrušitelnosti tohoto Božího zaslíbení je svátost svatého křtu. Možná jste si všimli, že teď ve velikonoční době nás jako epištolní čtení už několikátou neděli doprovázejí úryvky z prvního listu Petrova; možná už jsem vám říkal že to není náhoda: apoštol si vybral jako adresáty nově pokřtěné křesťany a stará církev křtila nejčastěji o Velikonocích. Později v této epištole apoštol myslím velmi dobře shrnuje myšlenku dnešního evangelia: „Když máte podíl na Kristových utrpeních, radujte se, abyste se stejně radovali a jásali i při zjevení jeho slávy. Jste–li tupeni pro jméno Kristovo, jste blahoslavení, neboť na vás spočívá Duch slávy [a moci], Duch Boží.“ (1. Petrova 4:13-14)