Příběh dnešního evangelia končí větou: „Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.“
Ježíš zjevil svou slávu – a jeho učedníci v něj uvěřili. Pokud si vybavíte čtení ze Starého Zákona, z Ex 33, možná vás napadne: Co by za to dal Mojžíš? Ten chtěl taky vidět Boží slávu, chtěl pohlédnout Bohu do tváře, ale Pán Bůh mu ukázal (jenom) záda, kdepak nějaké koukání face to face, to by smrtelník nedal. Možná chtěl Mojžíš také „uvěřit“ nebo přinejmenším posílit víru; svoji nebo svého společenství, které vyváděl z egyptského otroctví do zaslíbené země. Na druhé straně, Ježíše se o zjevení jeho slávy nikdo neprosil, i ta Mariina žádost o vyřešení situace s nedostatkem vína (pokud to vůbec byla žádost a ne jenom všetečný kritický komentář) má čistě praktický a konkrétní cíl – aby bylo co pít. A na první pohled to „zjevení slávy“ působí trochu lacině – vyčarování vína z vody: trochu jako kouzelnický trik, i když dost dobrý; něco, co by získalo spíš ohromené diváky než oddané učedníky. Nepodcenil evangelista Jan naši inteligenci? Nebo je za tím něco hlubšího?
Začněme tím příběhem ze Starého Zákona. Exodus, cesta do zaslíbené země, zažívá první vážnou krizi. Mojžíš odešel něco kutit na Boží horu (my víme, že tam s Hospodinem finišují Desatero přikázání), dlouho se nevrací a lid začíná být netrpělivý; chtějí jít dál a chtějí i boha, který by je vedl, nejlépe takového, na jakého si mohou sáhnout a v případě potřeby s ním i manipulovat. Mojžíšův bratr Áron jim poskytne duchovní hotfix, záplatu, v podobě zlatého telete a Mojžíš, který se trmácí s deskami Desatera zpátky do tábora, najde Boží lid už uprostřed modlářství, pijatyk a orgií na počest bůžka ze žlutého kovu. Izraelci tento průšvih dostanou – obrazně i doslovně – dost tvrdě „sežrat“ a Mojžíšovi dává dost práce ukecat Pána Boha, aby to se svým lidem nevzdával a znovu to s ním zkusil. Mojžíš již Hospodina přemluvil k tomu aby Izraelce nejen nevyhladil, ale aby šel i dál uprostřed něj; ví, že pouhá vzpomínka na slavnou akci u Rudého moře kdysi v minulosti nestačí. Pán Bůh je svolný, a tak Mojžíš dál testuje, kam až se dá zajít: rád by viděl i Boží slávu.
Musíme si uvědomit, že už z Hospodina vytáhl kde co, včetně posvátného Božího jména; v tehdejším náboženském myšlení „znát něčí jméno“ znamenalo mít na něj „páku“ (nebo, jak by řekli politici, „mít číslo na jeho mobil“), usnadnit si duchovní manipulaci. Rád by ale víc: chtěl by vidět Boha takového jaký doopravdy je, pohlédnout do Boží tváře (opět v biblickém myšlení „tvář“ zastupuje něčí osobu nebo podstatu – podle tváře běžně rozišujeme „kdo je kdo“). Tuhle prosbu mu ale Bůh splnit nemůže – konečný a hříšný člověk nesnese přímou konfrontaci s nekonečným a svatým Bohem. Ale Hospodin nabídne kompromis: Mojžíš se může schovat do škvíry ve skále a až Pán Bůh odkryje svou ruku, může vidět alespoň jeho záda. My víme, že Bůh je duch a „tvář“, „ruka“ a „záda“ jsou míněny obrazně, „záda“ jsou obrazem Boží „druhé strany“. I tak Mojžíš viděl dost, aby to na něm nechalo následky: když pak sestupoval z hory, jeho vlastní tvář zářila Boží slávou, což na Izraelce udělalo nepochybný dojem.
Ten obraz Božích „zad“, Boží „druhé strany“ použil Martin Luther ve svém slavném rozlišení mezi teologií kříže a teologií slávy. Mojžíšova touha, aby se Pán Bůh předvedl v „plné parádě“, nejlépe s doprovodnými světelnými a zvukovými efekty, aby ukázal kdo je na světě p/Pánem, přešla v různé podobě do křesťanství a občas se drží i nás. Byli bychom rádi, aby se Bůh ve světě projevoval tak, aby bylo snadné v něj uvěřit, aby si zjednal respekt a vyřešil každý problém. Problém je v tom, že tady do těch představ, jak by měl Bůh fungovat, dost často promítáme své vlastní představy, jak bychom ty věci řešili na Božím místě. Kritici křesťanství často říkají, že náboženská představa Boha je často jen donekonečna nafouknutá představa o ideálním člověku. A Luther by jim kupodivu dal za pravdu: v případě toho co nazývá „teologií slávy“: mluvení o takto vykonstruovaném Bohu, který má oslnit a udělat dojem. Jenže Bůh se ve světě zjevil úplně jinak: přijal na sebe lidské tělo, nejprve v bezmocném dítěti a poté v potulném kazateli, kterého budou napadat a poplivou ho, rozbijí mu obličej i tělo důtkami a nakonec ho přitlučou na kříž. Ano, Boží moc se v tomto světě ukazuje v této bezmoci, a by Bůh „zahanbil moudré a silné“, jak říká sv. Pavel, aby se vysmál všem pokusům o vykonstruovanou „teologii slávy“, kde člověk pod nálepkou boha nafukuje své vlastní ego. A to je „teologie kříže“, Bůh zjevující se v protikladu, zachraňující svět „bláznovskou zvěstí“.
Touto optikou se můžeme podívat i na dnešní evangelijní text. Ježíš na svatbu nepřijde jako „hvězda večera“, ale jako obyčejný host, v zástupu příbuzných a známých. Možná bychom podobně jako Marie také netrpělivě dloubali do Ježíše s tím, kdy je vhodná doba zasáhnout; na rozdíl od Árona, který „vyměkl“ a vzal věci do svých rukou, však Marie situaci svěřuje do rukou Ježíšových („cokoliv vám řekne, učiňte“). Správce se nedozví, kdo zajistil dobré víno – pochválí ženicha a ne Ježíše, uvěří v něj jen jeho učedníci a ne nějaké ohromené davy – možná byla většina svatebčanů už tak „pod párou“, že by nějaké kejkle se štoudvemi ani nepostřehli.
Evangelista Jan Ježíšovy zázraky nazývá „znameními“; u něj není žádný „zázrak pro zázrak“, ale vždy má hlubší smysl, vždy ukazuje i na nějakou duchovní pravdu. Ježíš mluví o „své hodině“ – když čteme evangelium dále, víme že toto slovo používá pro okamžik své oběti a smrti. Svatba se koná „třetí den“ – třetího dne vstal z mrtvých. „Zbořte tento chrám, a já ho ve třech dnech znovu postavím,“ zní v evangeliu jen o pár veršů dál. Kamenné nádoby, určené pro povinnosti a příkazy staré zbožnosti – předpisy o rituálním mytí – se stávají nositeli nové zbožnosti – radosti a vděčnosti, které Ježíšova „hodina“ a „třetí den“ přinášejí.