Texty
Texty byly vzaty z feriálního ekumenického lekcionáře na sobotu před 1. neděli adventní roku CHomilie
(M: - Marta Sedláčková, T. = Tomáš Drobík)
M: zvláštní evangelium. Přemýšlela jsem, zda je vůbec vhodné k našemu setkání a k tomuto 20letému výročí
T: no evangelium… spíš apokalypsa?!
M: tak to by ti asi mělo být blízké, ne? Vzhledem k tomu, kde jsi vyrostl…
T: jo, tento text jsem v dětství slýchával z bible velmi často.
M: každý jsme někde vyrostl. Víš, pro mě Kristův příchod není primárně spojen s takto děsivými obrazy. Představuji si ho jako poklidnou večeři na břehu jezera.
T: mně se zase vždy líbilo, že to jako bude vážné, že o něco půjde, že se budou lámat ledy a pod někým se propadnou.
M: ono ale stále v životě o něco jde a hodně toho přece je vážné…
Jen nevím, zda chci tento text ohýbat k těm našim 20 letům… Možná to prostě nejde.
T: Možná. Mě ale zaujalo, že zde u Matouše, jsou to učedníci, kteří přicházejí k Ježíši a ukazují mu ty nádherné veliké kameny, z kterých je postaven chrám. I to, čím je vyzdoben.
A pro mě je Jeruzalémský chrám místem, kde se přece uctíval Hospodin. Tam šlo o hodně, o víru, o správně konanou službu… a ne samoúčelnou, ale spásonosnou.
Proč mu to chtěli ukazovat?
M: Nevím. Ale celá ta scéna začíná tím, že Ježíš z toho chrámu vychází. Opouští ho. Nechává ho za sebou. Ale učedníci ho zadrží, chtějí, aby zůstal, chtějí, aby se kochal.
T: zase jste se kochal pane doktore…
M: kochej se Ježíši tím, co zde vidíš. Je to jak přijít z domácké modlitebny do gotické katedrály…
Možná vnímali chrám jako místo, kde lze přečkat bouře tohoto světa. Autor toho textu už viděl, že ty bouře jsou silné. Že jde o život. A že nebude kámen na kameni.
T: možná tak řada lidí vnímá církev doteď, hrad, který je jako noemova archa proveze těmi průšvihy, všemi jejich průšvihy, taková berlička…
Prof. Říčan toto často používal. Jednou i přijel na naše setkání…
M: jistota ale v chrámu není. Ty kameny mají smysl. Ale ne samy v sobě. To si musíme připomínat. A to, že Ježíš říká, že nezůstane kámen na kameni, už k tomu vyjadřuje svůj postoj. Už to svým slovem boří. Jistota v chrámu není.
T: takže přece jen nějaká spojitost s 20lety výročí práce nad liturgií?
Že jako snaha umisťovat kameny bohoslužby na správné místo je odsouzena k nezdaru?
M: Nemyslím přímo k nezdaru. Připomíná mi to povídku od Kurta Martiho - Budoucnost domů. Tam kostel, ta budova kostela, promlouvá: Nás je zapotřebí, jen dokud On tu není. Při svém příchodu nás všechny smete jediným pohybem ruky ze všech kopců, ale já si vlastně nepřeji jinou smrt než tuto.
T: že by se liturgická snaha měla nejvíc těšit na to, že už nebude potřeba? Že všechno upatlané, nedomyšlené a horkou jehlou spíchnité už skončí, že se tedy nebudeme muset stydět za to, jak ty bohoslužby vypadají?
M: a nebylo by to nakonec v pořádku? Vždyť liturgie přece je věc předposlední. Možná že Ježíš svým destrukčním postojem narušuje i naše snahy o správně slouženou liturgii. Abychom se nebrali zas tak vážně.
T: Ještě k tomu příchodu Krista. Napadají mě slova anamnetické aklamace.
M: Ty si ta cizí slova neodpustíš ani v kázání…
T: Spíš rubriky, nadpisy. Jsou za tím slova:
"Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste".
Takto zní v liturgii. I dnes, po anamnézi zazní.
Slova o příchodu Páně - se ozývají i v dnešním textu evangelia.
Přemýšlím o nich, kdykoli toto říkám. Příchod kam? A kdy? I teď? I sem?
Tedy i doprostřed slavení večeře Páně? Kdy se chléb stává tělem Krista. Kdy se slavící společenství stává tělem Krista. Nebo ne?
Proč by jinak tyto snahy o častou večeři Páně budily tak silné emoce? A proč by pro mnohé byly tyto kameny kameny úrazu?
M: Máš dojem, že kámen úrazu, silné emoce budí v liturgické obnově to, že Kristus přichází? Nejsou ty silné emoce prostě jen věci lidské, příliš lidské, kdy prostě je těžké překonat zvyk nebo to, co mám za to, že je správné? Je mi nepříjemné předpokládat, že někdo se bouří proti liturgii, protože odmítá přicházejícího Krista… to mi přijde troufalé. Ale kdo ví, Boží blízkost je jako spalující oheň… tedy někdy i nepříjemná…
T: Ještě mě napadl obraz nebe. Nebude nakonec celé nebe o trvale sloužené liturgii kolem božího trůnu? Co si tam ti aliturgičtí křesťané a křesťanky počnou? Aby to pro ně nebylo spíš peklem…
M: Co by v tomto kontextu znamenala věta: "Dejte si pozor, neděste se. To všechno musí nastat, ale to ještě není konec." No radši nedomýšlet…
Ale vztáhnuto k liturgii, jako že zatím ještě není konec liturgické práci?
T: Ano, nikdy přece není konec. Snaha o správnou víru, z které roste správný život. Taková snaha nikdy nekončí. A jak věříš je vidět na tom, jak se modlíš. A dokud víra a modlitba bude v životech křesťanů a křesťanek přítomna, vždy bude oprávněným předmětem reflexe a práce liturgů a teologů.
M: Což zní jako mírné moralizování. V dnes čtené apokalypse ale žádný moralizmus není. Zde není uvedeno, kdo je ten dobrý a kdo správně věří. To evangelium říká něco o těch, kteří poslechnou a vytrvají.
T: Ano, ono "Hypomeinas", vytrvat.
Díval jsem se, že to slovo je v novém zákoně ještě třikrát.
V Ř 12,12 je toto vytrvání dáno do souvislosti s modlitbou.
V 1K 13,7 právě do souvislosti s láskou.
V Žd 12,2 je v souvislosti s Kristem, který strpěl kříž.
Modlitba, láska, strpět kříž. Nezní to jako program do budoucna? Takový statement liturgického úsilí?
M: Zní to dobře, takový minimální základ. Pro mě je důležité, že se věci mohou měnit. Mám radost, že něco objevíme, že něco poznáváme. Že máme dojem, že jsme k něčemu došli.
Ale říkám si, co s tím v situaci, kdy se člověk nemá ani vracet do domu, aby zachránil holý život? Děsí mě, že zůstanu na jednom místě, i když to bude všechno potřeba jinak. Že když bude třeba tišit hlad, budu lpět na správném pořadí slov.
T: Vytrvat, ale nezabetonovat?
Vytrvat, ale nevlastnit?
Vytrvat, ale modlit se, milovat a trpět kříž.
M: Třeba. Protože vytrvalost by někdo mohl vnímat tak, že se něčeho chytne a bude to pořád prosazovat. A já bych ráda občas všechny ty kamenty takhle vzala, vyhodila do vzduchu, počkala, jak spadnou a podívala se na to, co nového mi to přinese.
T: Nemám se ale děsit toho, že bohoslužbu zítra začneš vysláním a požehnáním, že ne…
M: snesl bys to?
T: není to daleko od řady kreací kolegů a kolegyň, které jsem už zažil…
M: se připrav. Svět se zásadně mění. Musíme být pružní. Být na cestě. Nevím, zda je v tom nějaký jiný záchytný netřesoucí se bod, než sám Ježíš. Vše ostatní je předposlední. Ty hrůzy, i to kamení.
Relativizuje to ty naše pokusy.
T: já bych ale zase rád měl nějaké ty jistoty.
M: nebudou. Jistoty nejsou a nebudou. Budou dezinformátoři. Nenávist. Spustošení. Žádná cesta zpět. Zůstaň na střeše, na poli, nekoj a pros, ať neutíkáš v sobotu nebo v zimě.
T: ale vytrvej, protože je na koho čekat. Vytrvej, protože záchrana přichází zepředu. K tobě. Vytrvej, modli se a pracuj, miluj a toleruj, snes obtíže a kříž.
M: Potřebuješ končit kázání angažovaným tweetem?
T: třeba. Nebo anamnetickou aklamací. A nebo požehnáním.
Kanzelsegen:
M: Pokoj Boží, který převyšuje každý rozum,
T: uchovej vaše srdce a smysly v Ježíši Kristu. Amen.