Ve třetí instituci se Kalvín poprvé zmiňuje o manželství ve výkladu druhého přikázání – neučiníš si obrazu - protože modloslužba je v Písmu běžně označována za smilstvo. Vysvětluje tento obraz tím, že podobně jako manželství, je naše přijetí do lůna církve založeno na vzájemné důvěře. Manželství je zde tedy užito jako cosi člověku hluboce vlastního, na čem jde demonstrovat duchovní principy. Již zde můžeme říci, že reformované bohosloví pracuje s manželstvím jako s daností, jako s čímsi od člověka neodmyslitelným.
Větší samota
Podle zákona stvoření, jak Kalvín uvádí u přikázání sedmého, nebyl člověk stvořen k životu o samotě, ale aby užíval pomoci jemu rovné. Od pádu je pak nutnost takového způsobu životu zvýšena.
Zastavme se u potenciálu této výpovědi, který Kalvín rozvíjí až později a nepřímo: Dalo by se říci, že po pádu je člověk ještě více sám, než byl dříve. Reformované bohosloví v explicitních vyjádřeních přechází ihned k negativům, k „jak ne“. Nepřeslechněme kvůli tomu následující: V tvrdošíjnosti, se kterou trvá na manželství jako v podstatě na jediném správném trvalém módu existence, můžeme vytušit zpola neuvědomělou obranu něčeho, co bylo reformátorům drahé: V poněkud neurotickém 16. století se mnoha reformátorům osobně stala manželská intimita nově objeveným prostorem úlevy od strachu.
U Kalvína nejspíše slyšíme ohlas Augustinova popisu rajského stavu jako posse non pecare, stavu, ve kterém člověk mohl nehřešit. To si po pádu lze stěží představit. A proto, rajský stav je jaksi mlhavý. Člověk je stvořen jako pohlavní a společenský. V ráji má člověk možnost… - kdo ví vlastně jakou. Jak známe člověka po pádu, manželství je prostě už nutnost. (Přitom Kalvín užívá velmi exkluzivního jazyka: „Každý způsob soužití odlišný od manželství je v Božích očích prokletý.“)
Problém vůle
Manželství je tak založeno na přirozenosti i na chtíči, kterému je člověk vydán po pádu. Člověk je přirozeně pohlavní a společenský. To je dobré stvoření. Nyní ovšem nad svým pudem nevládne. Víme, že sexualita je od Boha, ale známe ji už jen ve formě, kdy neslouží nám, ale my sloužíme jí.
Jako vždy u Kalvína, nejde o originální koncept. Vybaví se nám ty pasáže z Obce Boží, ve kterých Augustin s rozpaky budící otevřeností popisuje, jak erekce přichází v okamžicích, kdy to není vhodné, např. při obecních událostech a naopak nepřichází, když by to bylo třeba. A ze stejného díla poněkud záhadný popis rajského stavu, kdy by Adam s Evou zplodili potomka po „vzájemné rozumné dohodě“. Kalvín naštěstí do takových detailů nezachází.
Zdůrazněme, že vůbec nezazní dichotomie duše a těla či hmotného a nehmotného, kterou bychom ještě zaslechli u církevních Otců. (Ovšem i u nich je nakonec sexuální žádostivost jen jakýmsi svorníkem problémů duše.) Kalvín, přebíraje ústřední Augustinovu myšlenku, problém již zcela přesouvá do oblasti vůle. Tedy: Sexualita je dobrá, šptné je, že nad ní nevládneme – a ani nemůžeme vládnout; ona vládne nám a je čímsi nepojmenovatelným, jak by také šlo přeložit jednu z kalvínových vět.
Akrasia
Proto v Druhé helvetské konfesi zazní jako vsuvka titul samotné této přednášky: Incontinentiæ medicina – lék nezdrženlivosti. Samotná incontinentia je latinským ekvivalentem řeckého ἀκρασία.Tento poblém řecké filosofické rozpravy zvedá nejprve Platon v Protagovi, kde zazní otázka: „Když někdo ví, jaké by bylo správné jednání, proč udělá něco jiného“ Sokrates na to prohlásí, že problém vlastně neexistuje. Nikdo nejedná dobrovolně špatně, celý problém je v nedostatečném poznání, člověk vždy dělá, co považuje za nejlepší. Aristoteles už připouští akrasii jako důsledek slabé vůle. Ale nepovažuje ji za nectnost ale spíše za nezdar jednat podle poznání – asi jako když nestihneme vlak, i když víme, v kolik jede. Nevadí, pojede další. Jednou nevyšlo, vyjde příště.
Nabídka, již nelze odmítnout
V reformované rozpravě, vycházející z popření svobody vůle, si člověk od akrasie sám pomoci nemůže. Je nemocen, musí přijít pomoc z vnějšku, musí přijít lék. Incontinentiæ medicina. I když je domítnuta svátostná podstata manželství, funguje manželství v reformovaném bohosloví podobně jako svátosti. Protože je víra člověka slabá, neobejde se bez svátostí. A to tak, že jsou naprosto nutné. A když už jsou, je to moc dobře a radujeme se z nich. Nebo církev: Víra by bez ní neobstála. Proto je nutná a mimo ni není spásy. A když už je, je to matka, která nás chová na svých prsou. Z danosti se vždy v druhém kroku stává radost. Incontinentiæ medicina je prostě sladká medicína.
Je zajímavé, s jakou nevolí se reformované bohosloví pouští do otázky panenství/panictví, které jejich patristické zdroje hodnotí tak vysoko. Dokonce se dosti křiklavě pomíjí Pavlovo eschatologické pojetí manželství jako ústupku. Jak v instituci, tak v helvetice se sice volky nevolky uznává, že „panenství má svoji cenu“, ale překotně se hned skáče k tomu, že jde o obdarování pro nemnohé a jak se hojně zdůrazňuje, dočasné! Přístup Písma svatého se do tohoto pojetí ještě vejde. Ale jako bychom zde četli jakýsi protipól sv. Pavla, podobně jako je jím sv. Jakub v otázce víry a skutků, aniž by Pavla rušil. Příznačně, z .1 Korintským 7, 6n, které zní: „To ovšem říkám jako ústupek, ne jako příkaz. Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak.“, cituje Kalvín pouze ono: „každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak“.
Se sladkou medicínou se to má v ref. bohosloví zhruba podle onoho Bismarkova výroku: „Hřích je stavět se těžkým milosti Boží.“ Pokud jde o ty, kteří nemají řídce udělovaný celibátní dar a přece nevyhledají manželství, dostává se Kalvín do vývrtky:
„Ať mi nikdo neříká, že (v té věci) může dělat, co chce. Bůh chraň! Ti, kteří odmítají lék, bohem poskytovaný, zbytečně a opovážlivě se pokouší potlačovat své přirozené pocity a bojovat s nimi.“
Z další kalvínovy argumentace pak plyne, že už ono Pavlovo „pálení“, totiž potlačovaná touha, je hřích – protože touhu, zřízením Božím, potlačovat netřeba. Manželství v Kalvínově pojetí funguje zhruba jako ona nabídka, kterou nelze odmítnout, jak ji známe z Ježíšova podobenství O hostině.
Tři hlavní redukcionistické teorie
Tolik by snad stačilo, abychom ukázali ref. bohosloví v otázce manželství jako výrazně redukcionistické. Citlivější čtenář, který by v ústředních článcích hledal slova jako vztah, porozumění, naslouchání, láska – nebo snad naivně „děti“ – bude hledat marně. To vše přichází až ve druhém sledu nebo je zmíněno na jiných místech, které se manželství netýkají, jak jsme demonstrovali na první zmínce o manželství v Instituci.
Ref. bohosloví dle mého soudu náleží ke třem hlavním redukcionistickým pozicím v pohledu na manželství a sexulitu vůbec; ke třem revolučním pozicím:
Patristika problematizuje antický bezproblémový náhled na sexualitu jako na něco, s čím může člověk vůlí svobodně manipulovat. Dalo by se říci, že pro naši západní kulturu objevuje problém podvědomí mimo kontroly vůle. Sexualita se stává souhrnným výrazem pro vášně těla, které nad člověkem vládnou – proto se vysoce hodnotí panenství.
Reformaci se toto téma hodí jako dokreslení nesvobody vůle: O panenství v podstatě nemá smysl se pokoušet, je to marný boj. Bůh dává manželství (ač nesvátostné, jako prostředek milosti svátosti však přece stále dost podobné). Je to dobrý dort a kdo ho odmítá, uráží hostitele. Dichotomie duše a těla, hmotného a nehmotného, mizí z rozpravy.
Freudiánství a jeho postmoderní děti pak nakonec obracejí strany patristické rovnice. V té se v sexualitě nejvýrazněji projevuje hříšný stav člověka. V postmoderně z potlačené sexuality naopak vniká postmoderně pojaté pokřivení přirozenosti: Duševní nemoc, individuální i kolektivní agrese; dokonce stará kardinální neřest lakota a pod.
Každé z těchto pojetí bere člověka v základu jako sexuální monstrum, které je třeba buď:
-
přivázat na řetěz (patristika)
-
pustit do výběhu (kalvinismus)
-
pustit do lesa (freudiánství)
Otázka je, zda nad, řekněme, Augustinskou, Kalvínskou či Freudovskou redukcí máme jen mávnout rukou jako nad slepými uličkami. Anebo zda nám tyto hyperbolické přístupy neodhalují křiklavým způsobem něco nám natolik vlastního a silného, že bychom tomu při střízlivějším líčení nevěnovali dostatečnou pozornost.
Přitom ani jeden těch směrů západního myšlení není dichotomický. Mluví se o žádostivosti, ale jak ve starověku, tak v renesanci, tak v postmoderně se tím myslí i touha po moci, po slávě, lakota. Myslí se na i způsob řeči: Freud i Kalvín si shodně všímají dvojsmylnosti v řeči atd.
Každý z těchto tří vyhrocených proudů sdílí něco s předchozím a v něčem je s ním v rozporu:
-
V patristice a freudovství je to všeobjímajícnost libida, která v kalvinismu chybí.
-
Kalvinismus a freudiánství se děsí důsledků potlačené sexuality – pro patristiku je to ideál.
-
Patristika a kalvinismus vidí sexulitu jako výraz duchovního stavu člověka, freudiánství vidí duchovní svět člověka jako obraz jeho sexuality.
Závěr
Ve svém redukcionistickém pojetí je ref. theologie manželství pevnou součástí západního myšlení, ve kterém, na rozdíl od východu i pohanské antiky, není sexualita volní záležitostí ale dvojznačnou silou, kterou je třeba si uvědomovat a mít před ní respekt.
Důsledky
Jistá obhroublost hlavní ref. teze snad umožňuje až naivní jemnost, se kterou se mluví o „ostatních“ aspektech manželství: „Manželství totiž bylo ustanoveno samým Pánem Bohem, který mu velmi štědře požehnal a chtěl, aby muž a žena k sobě navzájem nerozlučně lnuli a aby spolu žili v největší lásce a svornosti.“ Tak zní původní znění odstavce o manželství z helvetiky, do nějž slova o „léku nezdrženlivosti“ byla vsunuta až konečnou edicí. To je příznančné.