Kája přede mnou mluvil o modlitbě osobní, která patří do oblasti, jak se dnes říká, spirituality jedince. Člověk ale není jen jednotlivec, je „živočich pospolitý“, jak píše filosof Aristoteles, a také k obrazu Božímu byl stvořen hned ve více exemplářích (jako chlapi a ženské). Ani křesťanům není určeno být ve víře nezávislými solitéry, duchovními „singly“, nýbrž existuje církev, ve které se jako mnohé údy jednoho těla plahočíme do Božího království společně. Proto v církvi existuje vedle modlitby osobní také modlitba společná, a protože když něco lidé dělají společně, je dobré, aby se dopředu domluvili, jak to budou dělat; jinak by vznikl zmatek. Společná modlitba má tedy nějakou formu, zpravidla v rámci nějaké bohoslužby, takže můžeme mluvit o modlitbě liturgické, čili bohoslužebné (leiturgia, z čehož pochází i slovo liturgie, znamená doslova „dílo lidu“).
V křesťanství se již hned zpočátku vyvinuly dvě základní podoby bohoslužby – jednak společné shromáždění „prvního dne po sobotě“ se čtením Písma, kázáním a „lámáním chleba“ (Večeří Páně), z toho vznikly dnešní nedělní bohoslužby, v našem prostředí bohužel většinou bez „lámání chleba“, jednak se podle židovského zvyku i první křesťané scházeli ke společným modlitbám v určité hodiny, z čehož vznikla tzv. modlitba denních dob. Já se dnes budu věnovat té druhé podobě, i když (anebo možná právě proto, že) v našem prostředí není tak obvyklá – to neznamená, že by do naší tradice nepatřila.
Jak už jsem řekl, první křesťané se spolu s ostatními Židy scházeli ke společným modlitbám v určité hodiny (odtud také název „modlitba hodin“ nebo „hodinky“), má se za to, že to byly doby, kdy se v jeruzalémském chrámu konaly různé oběti a jiné obřady, účastníci modliteb se tak mohli k dění v chrámu alespoň „dálkově“ připojit. Tento zvyk si křesťané podrželi, i když chrám padl a židovství se vydalo jinou cestou. Společná modlitba se stala významnou součástí života různých komunit, např. komunit poustevníků, ze kterých později vznikly první kláštery. Kláštery tvořily významná centra duchovního života a společnou modlitbu kultivovaly do forem, které známe dnes. Zároveň se však ve středověké církvi začala prohlubovat propast mezi duchovenstvem a lidem, a z původní modlitby celé obce se stala výlučná mnišská záležitost. Později byla tato modlitba předepsána i pro ostatní duchovní, a jelikož farář žijící v zapadlé vesnici většinou nemohl navštěvovat společenství, které se „hodinky“ modlilo, vyřešilo se to opět osvědčenou metodou „vzdáleného přístupu“ – farář dostal do ruky knihu, ve které byly hodinky obsaženy, aby se mohl připojit alespoň v duchu, a tak vznikl breviář.
Reformace (zejména česká a lutherská) se pokusila společnou modlitbu obce obnovit, alespoň v redukované podobě. Jednota bratrská držela ranní a večerní modlitbu a s podobnou ideou při'9ael i Martin Luther. Myšlenka se ale příliš neujala – v měšťanském prostředí a v době začínajícího kapitalismu se lidé začali více orientovat na praktický život a na společné provozování „duchovna“ jednoduše přestávali mít čas. Ranní bohoslužby vymizely, večerní se konaly jen občas, jejich podoba se stala volnější a mnohde degenerovaly do podoby, kterou známe jako „hudební nešpory“ – koncerty v kostele s občasným duchovním slovem. Hlad po společné modlitbě, který vznikl postupně začaly zaplňovat modlitební skupinky pietistů a podobné aktivity. Teprve ve 20. století, kdy se začala vědecky zkoumat nejstarší křesťanská minulost, došlo k oživení zájmu o modlitbu hodin (jakožto modlitbu obce) mezi katolíky i evangelíky.
Dost ale povídání o historii, podívejme se jak taková typická modlitba hodin vlastně vypadá.
Celodenní sestava původně zahrnovala ranní chvály (laudy), primu v 6 hodin, tercii v 9 hodin, sextu v poledne, nónu v 15 hodin, večerní chvály (nešpory) a modlitbu před spaním (kompletář). Sestavu někdy doplňovaly „jitřní“ (matutina), ke kterým se vstávalo ještě za hluboké noci. Dnes bývá systém poněkud zjednodušen, např. v současném katolickém breviáři jsou „malé hodinky“ mezi laudami a nešporami nahrazeny jedinou Modlitbou během dne.
Každá z modliteb může mít dvojí formu – buď čtenou nebo zpívanou. My si ukážeme formu zpívanou, s hudbou založenou na západní tradici gregoriánského chorálu, neb kdo zpívá, modlí se dvakrát, jak pravil sv. Augustin.
Páteří všech „hodinek“ jsou od nepaměti samozřejmě žalmy. Zpívají se nebo recitují shromážděním rozděleným na dvě poloviny, které se střídají po každém verši – jedna polovina zpívá a druhá naslouchá a naopak. Každý žalm má tzv. antifonu – citaci z žalmu samého nebo jiného biblického místa, která nějak shrnuje jeho obsah. Antifonu zpívají všichni, na začátku a na konci každého žalmu.
Žalmy jsou biblická poezie, která ale není napsaná jako klasické rýmy typu „láska – páska“ ale v podobě tzv. paralelismů
– básní se tím, že se tatáž myšlenka vyjádří dvakrát (někdy třikrát)
různým způsobem (např. v Ž 51:4 „moji nepravost smyj ze mne dokonale, *
očisť mě od mého hříchu!“). Každý verš se tak dělí na dva (někdy tři)
poloverše. Tomu odpovídá také zvláštní hudební forma, které říkáme psalmodie
– oba dva (někdy oba tři) poloverše mají recitační tón, což je taková
hudební „žvýkačka“, která se podle délky textu prodlužuje nebo
zkracuje, a kadenci, hudební koncovku, která je u každého z poloveršů
jiná (aby se kontrast vyjádřil i hudebně).
Výhodou takovéto hudby je, že ji můžeme tvarovat podle předem daného textu (natahujeme a smršťujeme „žvýkačku“ podle potřeby) a tak na textu (především biblickém) nemusíme nic měnit – na rozdíl od klasické písně se slokami, do kterých text musíme nějak „nasekat“ a tak se na něm dopustit jistého násilí (tento přístup např. zvolili autoři žalmů v Evangelickém zpěvníku).
„Hodinky“ však netvoří jen žalmy. Další zpívanou formou je např. hymnus, což je klasická duchovní píseň se slokami (mnoho takových hymnů máme i v evangelickém zpěvníku – třeba EZ 289, 295 nebo 368). Hymnus se může zpívat společně, nebo také, podobně jako žalmy, střídavě po jednotlivých slokách. Jiné formy jsou jakési „dialogy“ mezi shromážděním a tím kdo modlitbě předsedá, nějakým sólistou nebo skupinou předzpěváků. Dialog (rozhovor) je v bohoslužbě velmi nosný prvek – podtrhuje důležitou myšlenku, že víra je vztah Boha a člověka a vztah se uvádí, jak známo, v život právě rozhovorem. A jindy se shromáždění připojuje k předzpěvákům nějakou ustálenou odpovědí (latinsky responsum) – odtud různé responsoriální formy, například krátké responsorium, kterým shromáždění odpovídá na vyslechnutý úryvek Písma svatého.
Pokud vás problematika blíže zajímá, pořady a ukázky Dení modlitby vycházely r. 2005 v časopise Český bratr, případně jsou dostupny on-line na adrese http://www.coena.cz/breviar/.