-Gn 22, 1-14: Příběh o obětování Izáka vypráví o tom, jakou zkouškou může být setkání s Boží vůlí. V tom je určitá podobnost s motivem evangelia - přijetí učedníků Kristových je výzvou, na niž je zvláště v některých obdobích dějin těžké odpovědět. Poslušnost Bohu je nejen v příslibu evangelia pro tento týden, ale i tomto příběhu, odměněna překvapivými věcmi a činy. Abraham je ve svém nejtěžším boji sám, bez opory a rady jiných. Tak tomu bývá často i u nás. Abraham věří, že Bůh nezruší dané slovo tímto rozkazem. Pravá víra se pozná, až když všechny ostatní opory selžou. Na závěr však Abraham rozpoznává, že Hospodin je jiný, než krutí bohové jiných národů.
-Jr 28, 5-9: Falešný prorok Chenanjáš narozdíl od pravého proroka Jeremjáše předpovídá Božímu lidu brzký návrat ze zajetí a navrácení chrámových předmětů. V naší pasáži promlouvá Jeremjáš. Byl by rád, kdyby Chenanjášovo proroctví bylo pravé, i když se tolik lišilo od Jeremjášova. Jeden z nich ale evidentně pravdu nemá. Žádný z proroků pak nemá nic, čím by se mohl prokázat jako pravý, jen své povolání a to, že se předpovídané věci vskutku stanou. (V tom se dotýkáme otázkám, které vzbuzuje evangelium pro tuto neděli). Jeremjáš pouze upozorňuje na tradici proroků, kteří předpovídali soud a nemýlili se. Hospodin má mnoho důvodů mluvit proti zpronevěřilému lidu. Definitvním měřítkem je pouze to, co se skutečně stane (v tomto případě za dva roky, které předpovídal Chenanjáš).
-Ž 13: Žalozpěv s typickými opakovanými dotazy - “dlouho ještě?” Ty se opakují čtyřikrát, jakoby se zpěvák rozhlížel do světových stran, kde se Hospodin ukryl. Následuje prosba o milost, dále výraz víry a důvěry a hymnické zakončení.
-Ž 89,1-4.15-18: Vybraná pasáž ze žalmu je oslavná, opěvá Boží milosrdenství a jeho moc a věrnost (Izraeli a Davidovi). Pro žalmistu to nejsou jevy přechodné. Jsou založeny v nebesích, ve věčném Bohu, a tak je chce opěvat věčně.
- Řím 6,12-23: Pasáž z epištoly rozvíjí představu dvou možných pánů nad člověkem - hříchu nebo Boha. Hřích oplácí svým “zaměstnancům” smrtí, Bůh obdarovává životem věčným, životem ve společenství s milujícím Otcem. Člověk sám volí, ke kterému pánu se přikloní.
- Mt 10,40-42 O důstojnosti
učedníků:
Pasáž o důstojnosti učedníků je součástí 10. kapitoly Matouše, která je celá zaměřena na požadavky učednictví. Tato její část je zaostřena na ty, kdo posly evangelia přijímají a jsou k nim pohostinní. To je důležité jednak konkrétně, jako příklad určitého jednání, ale také obecně, v tom, co to říká o důležitosti celého poselství. Pohostinnost k učedníkům se zde jeví jako gesto souhlasu, ba podpory celé jejich mise.
v. 40 - Věnuje se přijetí poslů, Ježíše a Boha Otce. Paralely k tomuto výroku nacházíme jak v Janovi (13,20), tak v synopticích, kde je ovšem v kontextu Ježíšova výroku o přijetí dětí. Obrazná zástupnost v přijímání evokuje také podobenství O posledním soudu z Mt 25,40. Verš odhaluje blízkost vztahu mezi učedníky a samotným Kristem a také mezi Kristem a Otcem. Sloveso “přijímat” znamená nejen přijetí pod vastní střechu, ale přijetí v hlubším smyslu, přijetí zvěsti Ježíše Krista, zprávy o Boží milosti. Ježíš se v tomto verši ukazuje opět jako prostředník mazi lidmi (kterými verš začíná) a Bohem Otcem (kterým verš končí).
v.41 - Je paralelou k
předchozímu verši, zabývá se přijetím proroka a spravedlivého. O Hospodinových
prorocích se mluví na četných místech ve Starém zákoně. Zde se myslí proroci
křesťanští. Obrat “protože je to prorok” doslovně “protože nese jméno proroka” znamená, že není
potřeba bližší identifikace, než že je daná osoba poslem Kristovým. Přijmout
takovou osobu znamená postavit se do pozice toho, kdo je připraven přijmout
stejná obdarování jako prorok, spravedlivý, učedník. Jako kontrapunkt k tomuto slovu máme v Mt
10,14-15 slova o nepřijetí potřebných a následném
soudu.
v.42 - Tento verš je nezávislý na
předchozích ve své formě, ač používá podobné výrazy. Je ujištěním o odměně za
službu prokázanou učedníkům (a to obecně - nejen Dvanácti). Číše studené vody je
symbolem pro uspokojení základní potřeby v suchém klimatu Palestiny. Pitná voda
byla ovšem mnohem vzácnější a považovanější než je tomu u nás dnes. Takový
stupeň stupeň pohostinnosti je považovaný za minimum (“třebas jen číší...”)
Společné téma najdeme opět v Mt 25, tentokrát ve verši 35. Závěrečná teze je
zesílena slovy “amen, pravím vám” a dvojitým záporem v češtině nezřetelným -
“nepřijde o svou odměnu”. Jde o toho, kdo bude nejen pasivním příjemcem zvěsti,
ale svým jednáním umožní i její další šíření.
Homiletické
podněty:
Matouš se neobrací jen k Dvanácti učedníkům,
ale ke všem, k celé Církvi všech dob. Kristus přemosťuje vzdálenost mezi Bohem a
člověkem, a tak přijetí učedníků Kristových symbolizuje přijetí samotného Boha.
Stačilo by nám v dnešní době k tomu, abychom se rozhodli , zda poskytnout někomu
základní potřeby, že je daný člověk aktivní křesťan? Je pro nás v době sekt a
roztodivných náboženských hnutí tento apel těžší nebo stejně náročný jako byl
pro tehdejšího posluchače? Co všechno může znamenat
přijetí?
Pohostinnost je v mnoha kulrurách nepsaným mravním zákonem - proč takový mrav či zákon u nás není nebo vymizel? Evangelium musí být stále zvěstováno, i v dobách útlaku a nepochopení. A když jsou zvěstovatelé evangelia tak důležití, nezůstane bez odměny ani ten, kdo se jich zastává. (Aktualita: 27.6. slavíme Den politických vězňů České republiky a 55. výročí popravy dr. Milady Horákové).
Umíme nejen dávat, ale i přijímat? Jedna věc je umět se
postavit za myšlenku, umět posloužit, druhá věc, pro mnohé těžší, je umět
přijímat, když chce někdo posloužit nám.
Starokatolická kolekta:
Bože, ty jsi stvořil nebe i zemi.
Chválíme tě a děkujeme ti,
že jsi se k nám přiblížil v Ježíši, svém Synu.
Osvoboď nás od všeho, co nás tísní,
daruj nám odvahu vidět věci a události tvýma očima
a poznávat tvé milosrdenství a dobrotu.
Prosíme tě o to skrze našeho Pána, Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým žije a působí na věky věků.