Iza 56,1.6-8
Důležité zaslíbení
o chrámu, jako „domu modlitby pro všechny národy“.
Zajímavé je pozadí textu: proselyté (kteří drží den odpočinku, tj. drží smlouvu - což je zřejmě Izajášova kritika Izraele) dostávají čestnější místo (v.5) a „jméno věčné, které nebude vymýceno“.
Paradoxně tento text je důrazem na zákon spíše v argumentační linii farizeů (bazírují na předpisech o jídle), resp. židokřesťanů (nejen sobota, ale i obřízka). Klíčovým pojmem však není sobota - zákon, ale smlouva. Co znamená být jí věrný?
Ježíši vadí pokrytectví, přes které pronikají na stezky Zákona (a křesťanské etiky) vedlejší motivy (třeba když to, co by měl dávat svým blízkým - čas, podporu, projevované city, pravdivost – nahrazuje duchovním sebevzděláváním či „modlitbou“ nebo sociálními aktivitami).
V obou příkladech z Mt
15 (nečisté jídlo, obětní dar) Ježíš
ukazuje, že musíme opustit říši mrtvých věcí
ve prospěch říše lidí a vztahů. V té
první dáváme přednost liteře, vnější
podobě, majetku, prázným úkonům, v té
druhé našim bližním, kterým věcmi sloužíme.
Ž 67
Hospodin žehná Izraeli (ač to v dějinách znamená různé věci, neodpovídá to představě o snadném blahobytu, spíš o nepřerušené nitce zaslíbení), tím se činí známým ostatním národům.
Touha po požehnání, vyzpíváná žalmistou, se mění v touhu po jakési bohoslužbě národů – jeden jazyk a jedna kulturní identita je příliš málo pro vyjádření Boží plnosti. Hospodinovo požehnání nezadržitelně přerůstá geografické hranice zaslíbené země a zdi modliteben, překračuje církevní řády a ustanovení Tóry - v Ježíšově osobě - , až nakonec dojde i k Syrofeničance a posléze i k nám.
Řím 11,1-2a.29-32
Pavel nesdílí substituční
představy ve vztahu křesťané – židé. Mluví
však otevřeně o nepřátelství, rozporech; konflikt
s židovským mainstreamem způsobil, uspíšil
otevření církve misii mezi Řeky (došli jste
slitování pro jejich neposlušnost). Pavel (židy sám
mnohokrát pronásledovaný) ukazuje, jak je možné
odpouštět: i „neposlušnost“ je nástrojem Božím,
je dočasná, je jako A před B, které jistě přijde, a
znamená Boží slitování.
Co Pavel neříká, ale s časovým odstupem to člověka prostě musí napadnout: dějinná zkušenost se může snadno opakovat, v jiných barvách. Nebo se to už stalo?
Mt 15, (10-20).21-28
Oba texty (10-20 a 21-28) spolu stojí
v určitém kontrastu, antitezi. Je zamýšlená
- Matouš vzal Markovskou látku ze 7. kapitoly a zesílil
konflikt s farizeji. Nesouhlas farizeů vyvolá nejistotu u
učedníků.
Ježíš reaguje ostře: Nechte je: slepí vedou slepé. Obvykle vede slepého vidoucí (je to věc důvěry) – farizejové však sami nevidouce chtějí vést (a nebýt přitom vedeni – není to otazník nad představou o faráři, který vše zvládá sám, který se nezpovídá, nemodlí?). A mají důvěru lidí vedených, je to jako začarovaný kruh, špatně to skončí, „spadnou do jámy“.
Po hluchém setkání s muži z Jeruzaléma odchází Ježíš na sever a setkává se s kenaánskou ženou. Mt zachovává místo od Mk, ale mění označení ženy (Mk: Syrofeničanka). Kenaán znamená pro všechny, kdo znají Písma, opozici vůči Božímu lidu, špatnou stezku (když si někdo v SZ začne s kenaánskou ženou, tak je z toho vždycky průšvih).
A kenaánka volá: Kyrie eleison, Synu Davidův, Mesiáši, čekaný králi od Hospodina. Což jsou dost cizí a vzácná slova v kenaánských ústech. Prosí za svou dceru, někde ji nechala a vyběhla za Ježíšem. Docela zoufalý podnik.
A Ježíš mlčí.
Učedníci (kteří předtím chtěli, aby to nějak slovně urovnal s farizeji): zbav se jí, něco s ní udělej. Křičí, je to nepříjemné. Je v tom napětí – i kolem Božího lidu je mnoho utrpení, ten křik se těžko snáší (když máme hodně starostí se sebou a se svým společenstvím).
Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Nepříjemná věta z Ježíšových úst. Tohle skutečně řekl? Proč tedy chodil „až“ do okolí Týru a Sidónu – musel podobné setkání očekávat? Je pro něj snadné uzdravit? Proč to neučiní v lidsky tak pochopitelné chvíli? A především: byl Ježíš skutečně nositelem evangelia, které má univerzální rozměr?
Evangelium nás instinktivně postaví do pozice hlubokého soucitu se ženou. Přesně toho chce Matouš dosáhnout. Jde mu o spory v prvotních sborech, kde byli křesťané z pohanů právě kvůli stavěni na druhé místo, vytěsňováni. Ta žena je podle zákona zdrojem nečistoty.
Ježíš mluví o poslání, nikoli o nadřazenosti. Jeho úkol je hluboce zakořeněn v tradici Božího lidu – jinde než v rámci dějin spásy skrze Izraele jej nemůže dokončit. Ježíš je žid. Jeho životní cesta je činit skutky lásky a přesto nebýt přijat – židy.
Otázkou v pozadí je, kde jsou ty ztracené ovce Izraele, když slepí vedou slepé a je jim v tom dobře.
Žena se nenechá odbýt, je to dobrá máma a dobrá věřící. Klaní se Ježíši a znovu Kyrie!
Nesluší se, není to správný postup, děti mají přednost před štěnaty. Neřekne psi – zjemní to, Ježíš nenadává, ale vysvětluje (odmítá substituční teorii, mimochodem: vzít a hodit jinému) - ale všichni Matoušovi posluchači vědí, jak se pohanům spílá.
Žena: pro pejsky stačí drobky, nejprve děti, pak oni, vždyť to tak chodí (a v dějinách Božího lidu chodilo, zvláště se ženami kenaánskými a moábskými, s Rachab, s Rut, nakonec má Ježíš od Matouše obě v rodokmenu). I drobek z chleba života je život pro mne a mou dceru. Stačí to, co zbylo (co druzí, farizeové a ti jejich, už nechtějí).
Síla je nejen v pokoře. Pokora kenaánky snad zahanbí žido-křesťany ve sborech. Ovšem chléb nemá být ukraden, je to stále onen židovský krajíc, do kterého koušeme (a nad kterým pronášíme modlitbu strukturálně velmi podobnou té, kterou říkají židé nad velikonočním stolem).
Ježíš odmítne oddělit své poslání od cesty Izraele. I když se někteří z židů později oddělí od něj. Tento chléb je jeho tělo. Chléb se láme a židovské drobečky jsou – díky Bohu - i pro nás. Křesťane, friss oder stirb.