Pravoslavný teolog Anastasios Kallis (Münster) považuje tento príbeh za centrální
výpoved víry a základ krestanské teologie Zjevení. Buh se skrývá, aby se mohl
zjevit. Ohen je analogický k zárícímu oblaku, jenž halí zjevení Hospodinovo na
jiných místech, a je znakem Hospodinovy slávy (šekina), jež se zrdcalí v jasu svetla
zjevení (viz Promenení Páne aj.).
Hospodin se krome autority ze samotné situace identifikuje Mojžíšovi jako buh otce
a praotcu. Tato identifikace zastupuje boží jméno, jehož význam je ukrytý v
tetragramu. 1. prevod Jsem, který jsem (ten Jsoucí, pramen existence) vyznacuje
bezpodmínecnou Boží prítomnost. Soucasne však dynamicky „který se stává“ (nikoli
statický deus), tj. tvorí a jedná; 2. prevod Budu, který budu (ten, jenž tu bude, vytrvá,
má budoucnost) je eschatologický a ukazuje na konecný Boží zásah na obnovu
Izraele.
Prívlastek Chorébu „Boží hora“ uže být intrapolací z pozdejší tradice, oznacující tak
toto místo práve kvuli události zjevení. „Choréb“ (dnes Džebel musa) muže být
jménem hory, zatímco pozdejší tradice zná „Sínaj“, patrne název pohorí.
Ker vykládali Kralictí jako církev, která neshorí v pokušení, protože Buh je
uprostred.
V. 8 – mléko a med jsou stálou charakteristikou zaslíbené zeme jako symboly
mesiášského veku.
Jr 15,15-21
V kontextu prorockého slova o božím hnevu a tvrdém trestu za nevernost božího
lidu v Jeruzaléme a Judsku je sám prorok naplnen bolestí nad bezútešností (vv. 10-
14!), v níž se lid ocitl vlastní vinou. Zoufá si nad svým údelem proroka zlých zpráv.
Hospodin k jeho nárku nemlcí a v úchvatném dialogu prorokovy duvery v boží
slovo, odhodlání splnit jeho vuli a soucasne údesu z ní je završením Hospodinovo
zaslíbení blízkosti a vysvobození.
Nést Boží pravdu není vždy jednoduché a snadné. Její nositel vždy nejak prichází „s
kuží na trh“. Nesmí podlehnout pokušení zjednodušit si svuj údel bud tím, že by
místo Slova božího zvestoval se zadostiucninením odsouzení, anebo se naopak dal
do služeb pripodobnování a prihlazování zvesti podle dobových zvyklostí a merítek.
Boží pravda není ani diktující totalitou, ani sama nepodléhá diktátu vetšinového
presvedcení. Jsou situace (jako v Jr 15), kdy je Buh dokonce v absolutní menšine.
V. 10 – boží povolání je mnohdy nevdecné a nepopulární, nese s sebou i pohanu.
V. 11 – zaslíbení patrne v liturgické formulaci .
V. 15 – oslovení všemohoucího s žádostí (= duverou v její vyslyšení) o podporu
(povolání je tíživé, viz. v. 10).
V. 16 – prijetí božího slova v pokore = jako pokrm (vnitrní „nasycení“ božím slovem)
V. 17 – prorok je svým údelem oddelen od spolecnosti, osamocen, je mu otevren boží
úhel pohledu a nemuže vstoupit do roviny bezstarostnosti.
V. 18 – nejsilnejší místo dialogu: boží slovo je natolik tíživé, situace tolik vypjatá ci
bezvýchodná, že vede proroka k výcitce, jako by Buh sám jej opustil a (coby potok,
jenž vyschl) a prestal inspirovat.
V. 19 – na výtky odpovídá Buh novým zaslíbením. Vernost a obrácení jsou hodnoty,
díky nimž se Hospodin k proroku i lidu prizná. Ale soucasne vyžaduje pevnost a
neochvejnost v prorockém poverení. Nositel zvesti, v níž promlouvá Buh sám, nesmí
podlehnout lidským tlakum a merítkum.
Ž 105,1-6.23-26.45c
Vv. 1-6 – výzva lidu k oslave, díkuvzdání a vzývání Hospodina (charakterizuje celý
Ž 105) v jeho jménu, jak je Izrael poveren mezi jinými národy a pospolitostmi. Prvek
anamnézy Hospodinových spásných cinu je konstitutivní jak v soudobé tak v
soucasné (krestanské) liturgii. Boží jméno v komplexním významu tohoto pojmu je
obsahem zjevení. Jím se honosit znamená stavet se pod znamení, zástavu boží jako ti,
kdo mají na zjevení úcast. Tento signifikacní a identifikacní prvek patrí též k liturgii a
je (má být) spojen s cistou radostí.
Vv. 23-26 Spásným cinem božím je i uvedení Izraele do cizí zeme (Gn 10), kde se
prítomností božího lidu manifestuje Hospodinova vule. Boží požehnání se projevilo
v rozhojnení národa v tvrdých egyptských podmínkách, prestání útlaku a vyslání
Mojžíše. Liturgické zprítomnení techto záchranných událostí je výrazem nadeje a
touhy po stejném zaslíbení v prítomnosti.
Tato varianta žalmu koresponduje s 1. ctením z Ex 3
Ž 26,1-8
K vyznení žalmu je vhodné vnímat i látku vv. 9-12. Kontext je navozen Ž 25 s reakcí
na falešné obvinení. Prosba o právo je prosbou o milosrdenství Boží a prekonává
možnost bohorovného sebevyvýšení. Vernost pravde Boží je ctností, nikoli zásluhou.
S jiným vnitrním postojem by se nemohlo jednat o život spravedlnosti.
Kontext Ž 24 se projevuje v oznacení chrámu jako místa, kde prebývá Hospodinova
sláva. Vyjádrení touhy po prebývání u oltáre znamená touhu po úcasti na
bohoslužbe – díkuvzdání, které se „v dané souvislosti stává vyznáním, že Hospodin
je spravedlivý ve všem, co koná, i v soudech“ (výklad k CEP (1975), sv. 9 str. 116).
Tato varianta žalmu koresponduje s 1. ctením z Jr 15.
R 12,9-21 (Obrácení v lásce)
Apoštolovy volne razené rady se vztahují ke dvema pólum: k lásce k bližnímu
uskutecnované predevším uvnitr spolecenství obce a k lásce vuci neprátelum
smerující vne obce. Bez uplatnení takového dvojího postoje by se obce prvních staletí
nemohly v nekrestanském prostredí udržet.
Pavlovy požadavky mají paralely v dalších apoštolských listech. Trojí koreny jeho
napomenutí spocívají ve Starém zákone, v rane rabínském židovském mudrosloví a
v Ježíšove tradici. Vždy jsou to interpretace Boží vule na základe Desatera. Je to
poucení o ceste spravedlnosti (Mt 21,32). Rozhodne však tu nejde jen o exeplární
výcet tradicních a jen v zásade platných krestanských pravidel soužití. Neprátelský
postoj okolní spolecnosti vuci krestanským skupinám byl v ríši zrejmý a vlna
pronásledování byla na obzoru.
Vv. 9-13 se týkají vztahu uvnitr obce. Predznamenáním celku je napomenutí v. 9a.
Láska boží a Kristova je základem života víry. V. 9b kokretizuje cestu krestana jako
postoj aktivní bratrské lásky k bližnímu (v. 10). Praxi protikladnou v. 10b
(napomenutí rozvádí R14) kritizuje NZ v Jk 2,1nn. Ježíšova prítomnost promenuje
vztahy, které platily mezi Židy a pohany. Výzva v. 11 ríká, že obec nepotrebuje elán a
ducha prvních svedku jen v pocátcích své existence, mírí na tendence k setrvacnosti
v duchovním živote. Toho se týká rada v. 12, která pripomíná Kristovu prítomnost
v modlitbe. Vedle duichovních povinností jsou i praktické: péce o potrebné v obci
(jsou „svatí“ skrze posvecující obet Ježíšovu), pohostinnost urcená cestujícím
misionárum.
Druhá skupina napomenutí (14-21) obsahuje predevším povinnosti obce navenek.
Výzva k lásce k neprátelum je plne v Ježíšove tradici (napr. Mt 5,44) a
predznamenává skupinu. Ve vyhrocené forme ústí ve svolávání dobra (žehnání) na
ty, kterí pusobí zlo! Tento postoj je pravým príkladem zmeny smýšlení, kdy se
krestané již nepripodobnují merítkum tohoto sveta. Volání k soucitu s druhými platí
jak uvnitr obce, tak obecne. Krestanská obec není uzavrená do sebe. V príklonu
k trpícím a poníženým se ukazuje spojení obce s ukrižovaným a vzkríšeným Kristem.
V. 16 má formu mudroslovného napomenutí k životní pokore, které vyloženo
z kontextu radí spoléhat na Krista a jeho vedení. Odmítá praxi ostrých loktu v obci.
V. 18 (zal. na Mt 5,9) ukazuje, že pres vyhrocenost požadavku není význam odtržen
od reality („pokud na vás záleží“) a jde predevším o vuli a svedomí.
Obsah vv. 15-17 o neodplácení zlého zná analogicky již soudobá židovská literatura.
Krestané jsou skrze Krista v míru s Bohem, proto mají být znamením míru i navenek
mezi lidmi. Nároky na pomstu jsou pokušením dáblovým. Není to vec krestanu,
nebot to náleží Bohu a jeho soudu a spravedlnosti. Svým postojem mají krestané
odvrátit zlovolníky od jejich skutku. V soudobé židovské literature byl vzorem
jednání, které dobrým prekonává zlé, Josef ve vztahu ke svým bratrím. Apoštolské
napomínání klade za vzor Ježíše.
Mt 16,21-28 (utrpení Syna cloveka, nepochopení Petrovo, následování Ježíše)
Narozd. od Mk nenapojuje Mt predpoved na predchozí látku pomocí „a“, ale
vztahuje ji „od té doby“po celý následující cas. Oddíl je rámován výrazem „Syn
cloveka“ (vv. 13 a 28), který je obsahove urcen ve v. 27 poukazem na soud (pred
nímž stanou i ucedníci) a odmenu za vernost pravých ucedníku. Výslovne jmenovaní
jsou ucedníci – nnejde o verejné zvestování. Sloveso „ukazovat“ namísto
markovského „ucit“ je nápadné – vztahuje se k odhalování božských tajemství.
Výraz „tretího dne“ pochází zrejme z formulací obce v liturgii ci vyznání víry.
Petrovo „bud toho uchránen“ zní v orig. emotivne jako „Buh uchovej!“ apod.
„Kámen úrazu“ (Iz 8,14n) je hra se jménem apoštola (petra skandalu). Obrazná rec
spojuje v. 18 a v. 23 – Ježíš sám je skálou – základem (kamenem úhelným) a soucasne
(pro mnohé) kamenem úrazu.
Na Petrovi se ukazuje i ambivalentní charakter obce – vyvolené, obdarené milostí a
poznáním, vedené k Božímu království, a prece ohrožené pokušením odporu a tak i
soudem, což se ukazuje predevším v odpírání teologie ci praxe kríže. Petr zde opet
stojí jako zástupce všech ucedníku a co platí pro nej, platí pro všechny a pro krest.
obec.
Vv. 24-28 jsou témer doslovnou paralelou Mk (8,39-9,1) s rozdílem, že jde o poucení
ucedníkum, ne zástupu. K následování se u Mt rozhoduje jen ucedník a práve tím je
oddelen od zástupu (u Mk je to, kdo je poslušen a kdo ne, viditelné pozdeji). Mt zde
mluví o „nalezení“ (namísto „zachránení“) života (v. 25), nebot má na mysli patrne
úžas nad skutecností plného života v pricházejícím království. K tomu odkazuje i
futuru ve v. 26 (proti Mk prézentu). K tomu se váže uvození v. 27 predložkou
„nebot“ (v CEP chybí, Kral. prekládá „zajisté“, takto NBK); výzva se zakládá práve
na príchodui Syna cloveka k soudu. Protože jde o slova jen k ucedníkum, chybí
varování pred zaprením tech, kdo Syna cloveka zapreli na zemi (Mk 8,38), jež je jinak
prítomno v Mt 10,33. Odplata podle jednání cloveka je naznacena castým sz citátem
(Ž 62,13, Pr 24,12); Mt má tu na mysli odmenu verných (ucedníku) a proto uvádí
„jednání“ namísto „skutky“. Tak je život ve víre nahlížen jako jednota nedelitelná
na jednotlivé ciny (srv. 3,8 a 7,16-18).
Stávají-li se Mk „svatí andelé“ v redakci Mt (vv. 27 a 28) „jeho andelé“ a „Boží
království“ „jeho královstvím“, ukazuje to na ponenáhlou zmenu Ježíšovy role
rozhodujícího svedka božího soudu v roli soudce a pána božího království. Není
jisté, zda tyto události ocekává Mt ješte pred pozemskou smrtí posledního ucedníka.
Spíše rozumí slovu o „neokusení smrti“ tak, že Kristuv následovník smí zemrít ve
vedomí prekonané smrti a vlastního zmrtvýchvstání.
Starokatolická kolekta:
Bože života a naděje,
jsi větší než naše srdce a naše chápání.
Nacházíš lidi v hlubinách jejich úzkosti a na pokraji
možností,
abys jim dal naději a sílu.
Tvá láska se zjevila v Ježíši trpícím, zrazeném a opuštěném.
Dej nám schopnost vložit se bez výhrad do tvých rukou,
aby v nestálostech života
byla naše srdce zakotvena tam, kde je trvalá radost.
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije v našem středu nyní a navěky.