Mi 3,5-12
Varování proti falešným prorokům a kněžím je zároveň výzvou k pokání. (I v církvi leckdy platí, že „ryba smrdí od hlavy“.) Hospodinu nejvíc vadí bezpráví a nepřímost, stejně jako jakýkoliv oportunismus a úplatnost náboženských vůdců. Jistota, že „Hospodin je uprostřed nás“ (sr také Joz 3 nebo např. Ex 34,9!) se může stát falešným spoléháním, že „na nás nepřijde nic zlého“. Je vůbec Hospodin ten, který by nám to garantoval?
Joz 3,7-17
„Poznáte, že uprostřed vás je živý Bůh.“ – to je motto příběhu o přechodu Jordánu, ve kterém hrají významnou roli kněží nesoucí schránu smlouvy. Jde o zlomovou událost (přechodový rituál), která je koncem putování do zaslíbené země a uvedením do nové epochy dějin Božího lidu. Zajímavým detailem je, že tento přechod absolvují všichni, pro vstup do zaslíbené země nejsou stanoveny žádné podmínky, nikdo není zanechán ve „starém“, ani není nikoho, kdo by nebyl vpuštěn do „nového“.
Žalm 107,1-7.33-37
je vděčnou písní těch, kteří byli vykoupeni. Žalmista je vyzývá k tomu, aby svědčili o Hospodinově dobrotě a jeho věčném milosrdenství, které ukazuje na čtyřech příkladech (tak jako si svůj lid shromáždil ze čtyř světových stran) situací, do kterých se dostali, a Hospodin je vytrhl/zachránil/vyvedl z tísně. Závěrečná část žalmu mluví o tom, že Hospodin může změnit i nezměnitelné věci, otočit je vzhůru nohama, připomíná to Mariin Magnificat a podobné texty.
Žalm 43
je jeden z chrámových žalmů, který by se (teoreticky) mohl modlit Ježíš v situaci dnešního úryvku z evangelia – je v sevření nepřítele, ti, proti kterým se ohrazoval, se na něj nachystali, byli záludní a podlí. Ježíšova duše se také rmoutí (pláče nad Jeruzalémem, souží se v Getsemane). Žalmistovou posilou je také Boží blízkost, která je však pro něj spojená s chrámovou bohoslužbou.
1Te 2,9-13
Možná nás překvapí, že Pavel, který nepovažuje před Bohem za podstatné nic jiného než jeho milost, před lidmi přece připomíná svou věrohodnost, která je však ve službě evangeliu. (Naše věrohodnost je důležitá právě v této souvislosti.) V souvislosti s dnešní Ježíšovou řečí je zvláštní Pavlovo přirovnání o „otcovském“ napomínání. Přínosná je jistě zmínka o důstojnosti, kterou jsme dostali, stejně jako povolání do slávy Božího království. Kdo ví o těchto věcech (tedy i o své hodnotě), nemá obvykle potřebu povyšovat se nad druhé lidi. Boží slovo vydané nám a našim ústům je křehké, a není samozřejmostí, že je lidé přijmou jako Slovo Boží. (V katolickém kostele v Pržně lidé odpovídají na homilii slovy „Pán Bůh zaplať za Slovo Boží!“ – je to na jednu stranu velmi hluboké, mohou však nastat komické situace…) Boží Slovo se projevuje v člověku i tehdy, kdy to není vidět, pracuje na naší proměně, a tak poslední slovo naštěstí nikdy nemá farář, ale Duch svatý.
Mt 23,1-12
Ježíš a farizeové
Farizeové byli zbožní Židé. Ježíš si jich vážil, protože brali Zákon vážně. Byl s nimi v trvalém rozhovoru. Farizeové byli zřejmě (podobně jako Ježíš) zklamaní z toho, že většina národa byla nábožensky mnohem vlažnější. Byli to navíc rozumní lidé (nebyli fanatici jako např. eséni, kteří v sobotu zakazovali pochovat nemocné dítě, podat nemocnému dítěti lék apod.). Jejich problém byl v tom, že byli uzavření jinému pohledu, než jaký byl ten jejich, proto se s Ježíšem střetli.
Ježíš zřejmě nemluví o všech
farizeích, ale jen o těch, kteří byli zároveň zákoníky i soudci. „Ne všichni
farizeové byli zákoníky, a ne všichni zákoníci byli z řad farizeů
(farizeové byli „laickou skupinou“ observantních židů usilujících o důsledné
zachování nejen psaného, ale i ústně předávaného Mojžíšova zákona)“. (A.
Scarano)
V čem byla však ta „těžká a neúnosná břemena“? Šlo o oněch 613 příkazů halachy? Zřejmě o víc – podle nich se měli Židé postit jedenkrát do roka, zatímco farizeové se postili stokrát (dvakrát do týdne). A v čem tkví Ježíšova výtka, že se těchto břemen jich nechtěli dotknout ani prstem?
Z dostupné literatury o dobovém pozadí NZ se mi nepodařilo zjistit, jaký život obvykle vedli farizeové – jaký byl jejich životní styl. Proto se jen ptám: Dařilo dodržovat všech 613 přikázání? Sdíleli stejný boj o přežití a každodenní práci jako jejich současníci? (Napadá mě určitá souvislost „dokonalého“ života s jeho vzdáleností od světa a jeho problémů – přičemž jsem dalek negativního posuzování těch, jejichž životní styl je vytržen z „tohoto světa“, mám za to, že jde o motivaci – zda je to proto, že se jimi nechci zašpinit, nebo z jiného důvodu.)
Snad jde o to, že když se člověku stane život přesným dodržováním příkazů, stane se mu břemenem, které lze jen stěží unést, nebo jen s podporou. Farizeové však žádnou podporu tehdejším věřícím neposkytovali. Nepomáhali solidaritou v odpuštění a lásce – a to člověk, který žije s velkými nároky (vysoce položenou laťkou) potřebuje.
Schází nám trpělivost
K širšímu dobovému kontextu patří fakt, že celá novozákonní doba, resp. tehdejší židovská spiritualita byla orientovaná na příchod Mesiáše (a to především politicky pojatého – sr např. Zachariášův chvalozpěv, Lk 1,74). Lidi nemohli vydržet déle čekat toho, kterého předpověděli proroci. Zatímco saduceové s ním vůbec nepočítali, jiné skupiny/spirituality ho chtěly přivolat: Farizeové dokonalým plněním zákona (premisa o tom, že splní-li jednoho dne všichni Židé všechna přikázání, Mesiáš přijde), eséni niternou zbožností (ponořením do prožitku Boží blízkosti), zéloti zradikalizováním, vyhrocením situace (aby už Mesiáš nemohl nepřijít). Chtěli tedy donutit Boha, aby zasáhl. Všem scházela abrahamovská trpělivost. Cesta lásky, kterou Ježíš nabízel (primát Božího milosrdenství, Boží království, které se přibližuje), se zdála neúnosně dlouhou.
Napětí se stupňuje - nachystali se na něj
Dalším důvodem ke střetu Ježíše s farizeji bylo zřejmě to, že nad Ježíšovým učením zástupy žasly – učil je ne jako pouhý učitel, ale jako ten, který má moc. Farizeové to viděli a cítili, asi tomu nerozuměli, a možná proto je to (o to víc) rozčilovalo. Situace se začala vyostřovat po očištění chrámu (21,15nn). V několika následujících podobenstvích (texty minulých nedělí) slyšeli farizeové zřetelné narážky. Proto se již několikrát pokusili Ježíše svými otázkami nachytat, aby mohli říct, že se buď v zákoně moc nevyzná a nebo že zákon nebere dost vážně, a aby pak mohli odmítnout nároky, se kterými vystupoval (21,23nn 22,15nn 22,34nn).
Ježíš jim však ukázal, že má ve vykládání zákona převahu. O plnění zákona uvažoval „úplně jinak“: zákon nemá být obtíží, má pomáhat ke správnému životu; člověk se má vydat Bohu cele (tj. zákon nezrušil, naopak jej vyostřil). Z kázání na hoře je jasné, že ve směřování ke svatosti a k čistotě je Ježíš náročný. Nikde však neříká, že člověk nesmí neudělat chybu (není nemilosrdný). Motivací „farizejské zbožnosti“ či zbožnosti orientované na výkon bývá obava udělat chybu/strach z trestu a snaha zalíbit se Bohu. Ježíš vysvětloval svým učením (podobenství) i citáty ze SZ (neočekávanými), že i s tehdejší theologií a zbožností bylo možné žít správný a požehnaný život před Boží tváří. Zajímavé je, že mnohé dokázal obrátit pozitivně – např. tzv. zlaté pravidlo je pozitivní formulací zákona. Podobně i Boží soud vyjadřuje Ježíš podobenstvím o hřivnách, které máme rozmnožovat (chybou toho špatného služebníka byl jeho špatný postoj a to, že se bál).
Nejužším kontextem oddílu je poslední verš předchozí kapitoly, kterým vlastně skončil rozhovor Ježíše a farizeů v Mt evangeliu: „Od toho dne se ho již nikdo neodvážil tázat.“ Farizeové pochopili, že se jim nepodaří Ježíše žádnými otázkami vyřídit tak, aby ho se ho mohli zbavit podle práva a v míru.
To, že farizeům chyběla láska hledající porozumění, se ukázalo právě i na tom, jak se vypořádali s Ježíšem.
Nepřidáš ani neubereš
Když Ježíš mluví o dovršení zákona a proroků (5,17-20) a říká, že nepomine jediná čárka ze zákona, dokud se všechno nestane (Mt 5,18), natahuje pomyslnou tětivu mezi eschatonem a slovem z Dt 13,1: „Všechno, co vám přikazuji, budete bedlivě dodržovat. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš.“ Ve zmíněném oddílu naráží na saduceje, kteří „ubírali“ (z Písma uznávali jen Pentateuch); problém farizeů byl v tom, že „přidávali“.
Poznámky k textu
Farizeové za Mojžíšovou katedrou doslova zasedli. Zajímavé je, že učitel a katedra zní podobně. Čiňte a zachovávejte je zdůrazněné. Mezi vv 7/8 je zlom, v českém textu nenaznačený. Je to podobné, jako „Já však pravím vám“ (Mt 5,22.28 ad.), „Ne tak bude/je mezi vámi“ (Mt 20,26). Pak je třikrát struktura stejná: neříkejte si/nedávejte si říkat – jediný je… „Největší bude služebníkem“ (mezi vámi, ale vlastně to platí i tak, že ten největší, Kristus, se stal služebníkem – Ř 15,8 Sk 3,13 Fp 2,7 ad.) V12 má par v Lk 14,11; podle překladů se dá vykládat různě: v navázání na evang. oddíl předchozí neděle a jeho výklad i na Pavlův výrok z 1. čtení (1Te 2,12) preferuji význam do češtiny překládaný slovy pokora a skromnost.
Mojžíš je největší osobností SZ. Podle Dt 34,10 (čtení min. neděle) už nikdy v Izraeli nepovstal prorok jako Mojžíš, kterému by se dal Hospodin poznat tváří v tvář. Ilustrativní je příběh o „novém desateru“ (Ex 34), kde se tematizuje Mojžíšův blízký kontakt s Hospodinem, resp. účinky Boží blízkosti (pozitivní - záře), podobně jako v Ex 33 (sláva Hospodinovy přítomnosti). Při proměnění na hoře debatuje Ježíšem právě s Mojžíšem (a Eliášem). V Matoušově teologii je Kristus nový Mojžíš – zákonodárce, přinášející závazné Boží slovo.
Modlitební řemínky (krabičky z kůže s úryvky z Písma) jsou připomínkou toho, jak nám je Bůh blízko (sr Dt 6,8), modré a bílé třásně (které nosil i Ježíš, sr 9,20 14,36) jsou připomínkou Hospodinových přikázání (Nu 15,37-39) a znamením vyvolení („jste královské kněžstvo“, sr Ex 19,6). Ježíš se strefuje do neupřímnosti farizeů a jejich snahy o to, aby se aby se ukázali před lidmi, resp. do jejich touhy vypadat lépe.
Matoušovu teologii, že Kristus je Učitel v pravém
slova smyslu, nový Mojžíš – zákonodárce, přinášející závazné Boží slovo. Nikdo
jiný si v křesťanském společenství nesmí nárokovat toto postavení
Spíš otázka než poznámka: Jak chápat Ježíšovu výzvu k činění a zachovávání všeho, co farizeové říkají, s tím, že jsou to těžká a neúnosná (!) břemena, příp. s další kritikou jejich norem? Mají učedníci přijmout jejich učení potud, pokud věrně předává psaný Mojžíšův zákon – ne však (ústně tradované) přidané dodatky a aplikace?
Homiletické podněty:
Zevnitř a zvenku
Jak modlitba, tak cokoliv „zbožného“ záleží na úmyslu, proč to člověk dělá (když dva lidé dělají totéž, není to totéž). Vidíme však do svědomí druhých? Vede nás dnešní evangelium k tomu, abychom kritizovali tehdejší židy, nebo nás vede k pokání? Pokání se může stát radostnou věcí, událostí – proměnou.
Ač jsou důležitější věci vnitřní, stojí za úvahu, jak působíme navenek. Jak vypadáme dnes jako církev (Církev jsme my.)? Umíme např. povzbudit?
Osvoboď nás od farizejské zbožnosti
Zaujala mě Ježíšova výzva: „Čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte.“ Pokušení donatismu (nebo v odlehčené formě: naše problémy s nevěrohodností svědků evangelia, resp. s nekongruencí jejich osobnosti) je stále aktuální i v ČCE. Je v něm také skryté farizejství: Když ukáže svědek evangelia svou slabost (nebo když selže), bývá to důvodem pro bohapusté moralizování, ale i pro odmítání nároků, které s sebou nese zvěst, kterou vyřizuje.
„Farizeem“ (v negativním slova smyslu) je dnes nejen moralista, ale i každý, kdo místo cesty pokání chce Boha k čemukoliv přimět, kdo nečeká na milost (kdo nežije s výhledem k odpuštění). Jak často (nevědomě) předpokládáme, že Boží milost nepotřebujeme? Lidí, kteří se před Pánem Bohem stydí, je málo. (J. Heller)
„Bůh na nic nezapomněl a nic nepodcenil. Proč tedy nevěříme, že nás má bezpodmínečně rád, a proč si chceme Boží přízeň teprve zasloužit? Proč si přidáváme další přikázání?“ (V. Vacek) Proč má v církvi stále velkou hodnotu výkon člověka a míra jeho „obětování se“? Jakým právem si vůbec troufáme hodnotit život člověka (moje pastorační zkušenost z pohřbů)?
Tituly
Problém není v titulech samotných, ale v tom, jak je vnímají ti, kdo se jimi nechávají oslovovat, a jak ti, kdo je používají (což se může lišit). Mistr je dnes v běžném úzu označení spojené s kompetencí a zodpovědností, druhořadě s oceněním schopností. Být učedníkem m/Mistra, resp. u/Učitele je skvělé – můžeme se hodně naučit.
Starost o potíž s těmito termíny v římskokatolické církvi ponechme jejím učitelům (nejen evangelíkům doporučuji v tomto bodě komentáře katolického faráře V. Vacka, např. v aktuálním Katolickém týdeníku). Ptejme se především sami sebe, jaké jsou naše vnitřní postoje, jak se vnímáme ve svých rolích, zda jsme „poučující církví“ (viz materiál synodu ČCE o „Budování sboru“), jak v tomto svou církev reprezentujeme navenek, ať jako faráři či kdokoli jiný.
Ježíšova korekce „Vy všichni jste bratři“ není umenšením – mít postavení sester a bratří Kristových je „terno“, stejně jako dcer a synů Božích – rodinný statut se nedá zrušit (přátele si vybíráme). Podle svědectví Písma nás Bůh nikdy nevydědí, nikdy se nás nezřekne (Žd 13,5 Dt 31,8 Joz 1,5).
Dokonce i to přátelství (které z naší zkušenosti není nezrušitelné, ale zároveň není automatické) nám Bůh v Kristu nabízí. Buď ho přijmeme a rozvíjíme, nebo nám to připadá nereálné, „příliš“, tzn., že ho odmítáme.
„K přátelství patří porozumění. V povolání ke svatosti jde o to, abychom Bohu porozuměli, abychom si srovnali krok s Kristem.“ (V. Vacek)
Máme se ponižovat?
Že se nemáme povyšovat, je pro nás známá věc. (V Ježíšově době by nikdo neřekl, že je víc než Mojžíš; když se někdo dnes považuje za Boha, máme ho za blázna.) Ale jak často prožíváme ve svých vztazích něco jiného než rovnost? A jak je to s našimi vnitřními postoji vůči lidem nám nesympatickým apod. – neshlížíme na ně „spatra“?
Jedním extrémem je to, že se člověk povyšuje, ale druhým (častým) je to, že člověk své (důstojné) postavení nepřijímá. To, že jsme všichni bratři, neruší naše role v rodině a společnosti, ty jsou pro nás darem, byl by nesmysl vyžadovat poslušnost nebo se povyšovat. Jde o to, čím máme druhým/čím nám má druhý sloužit – kdekdo nám může říct pravdu – i dítě.
Domnívám se, že překlad slovem „ponižovat se“ je zavádějící – sotva nám naskočí slova jako pokora a skromnost, spíš si představíme nedobrovolné ponížení nebo nedostatek sebeúcty. Díky Ježíši můžeme dobrovolně přijmout postavení učedníka (který má skvělého Mistra), můžeme být „učící se církví“ – aby vyniklo, jak veliký (velkorysý, zajímavý, atp.) je Kristus.
Starokatolická kolekta:
Bože, náš Otče,
dáváš nám jako dar své
slovo,
které nás vede cestou
života.
Dej, ať v nás působí,
a pomoz nám konat to, o čem
mluvíme.
Prosíme tě o to skrze našeho
Pána Ježíše Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem
svatým
žije a působí na věky věků.