Kontext liturgického roku
4. velikonoční neděle. Zmrtvýchvstalý Pán je dobrým pastýřem, který přichází dát život.
Text
* Sk 2, 42-47
Kniha skutků je svědectvím ze života rané církve. Uvedený oddíl je shrnutím toho, čím a jak obec prvních křesťanů žila a co tedy má určovat i život církve dnes: učení apoštolů, společenství, lámání chleba a modlitba. Učení apoštolů poměřuje všechny obsahy víry; společenství se týká společenství s Ježíšem Kristem a ostatními věřícími; lámání chleba je výraz pro slavení eucharistie, pro sdílení společné vděčnosti z vykoupení; pravidelné modlitby jsou něco jako dýchání, bez kterého by život byl možný jen velmi krátce.
* Ž 23
Věřící člověk má v Bohu mocného ochránce (1-4) a dobrotivého hostitele (5) po celý život až do věčnosti (6). Prameny, pastva, odpočinutí jsou obrazem mesiánských darů, tedy plnosti života v Kristově milosti. Rokle šeré smrti poukazuje na vše, co život ohrožuje. Hostina s domovským právem (5) je obrazem spásy a Boží dobroty a vztahuje se jak na bohoslužbu, tak i na věčný život. Církevní tradice uplatňovala osobu dobrého pastýře na Krista, protože v Kristu Bůh přišel hledat ovce, aby je přivedl do svého ovčince.
* 1 P 2, 19-25
Autor listu předkládá důvody k tomu, aby křesťané „žili vzorně mezi pohany“. Důvodem k překonávání těžkostí je Kristův příklad v utrpení. On nevinný trpěl za toho, kdo měl být potrestán. Tomu zejména otroci tehdy dobře rozuměli. Kristus je jako ukazatel cesty, na které jej máme následovat. Prvotní církev neviděla v Kristově smrti jen násilnou smrt, ale to, že ukřižování se uskutečnilo ke spáse světa. Velkou hodnotou je Kristovo utrpení bez protestu a beze slov. To bylo posilou pro nespravedlivě trpící křesťany a otroky.
Slova „on vynesl naše hříchy“ navazují na starozákonní oběti. Sloveso „anaferein“ znamenalo často „vynést oběť na oltář“. Kristova smrt je obětí na oltáři kříže. Není to ale pro jeho viny, ale pro naše viny.
Spása, kterou přinesl Kristus, se přirovnává k pastýři a bloudícím ovcím. Tento obraz se vyskytuje již ve Starém zákoně (Iz 43,6; Jr 23,1-4 aj.). Nový zákon používá tento obraz pro Boží lid. Obrácení je návratem ze ztracené cesty ke Kristu „pastýři a strážci duší“. Jsou užity pojmy „poimainein“ a „episkopein“.
Tento text má také svůj sociální rozměr: všichni (tedy i otroci i „svobodní“) jsou rovnoprávni před Bohem. Takový pohled s sebou nesl i další otázky sociální a právní.
* J 10, 1-10
1 "Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi,
ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič.
2 Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí.
3 Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a
vyvádí je.
4 Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním,
protože znají jeho hlas.
5 Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích
neznají."
6 Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím
chtěl říci.
7 Řekl jim tedy Ježíš znovu: "Amen, amen, pravím vám, já jsem
dveře pro ovce.
8 Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce
je neposlouchaly.
9 Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet
i vycházet a nalezne pastvu.
10 Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem
přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.
Uspořádání textu je zřetelné: obraz z veršů 1.-5. je po přeryvu ve verši 6. christologicky vyložen ve dvou odstavcích, přičemž se postupně znovu objevují jednotlivé části obrazu: verše 7-10 dveře, verše 11-15 pastýř, ve verši 16 je zvětšen horizont, který uvedly verše 1-5, verše 17-18 shrnují stěžejní christologický výklad a verše 19-21 uzavírají celou scénu.
Naše perikopa je zakončena veršem 10. Zůstává nám tak před očima Ježíš jako dveře pro ovce.
1 Úvodními slovy „amen, amen, říkám vám“ podtrhuje Ježíš to, že v následující obrazné výpovědi bude chtít vyjádřit boží skutečnost a jistotu zjevení.
Tuto řeč však začíná negativním výjimečným případem, kdy zloděj nejde dveřmi, ale jde „jinudy“. Zřejmě to má napomoci formulování normálního případu, který je pak popsán ve verších 2-4, což pak v 5. verši („Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají“) podtrhuje popsáním důvěry ovcí k jejich pastýři oproti tomu cizímu.
Možnost rozumět tomuto negativnímu úvodu otevírá srovnání s Ezechielem 34. kapitolou. Zde jde prorok vyslaný Bohem na soud s „pastýři Izraele“, kteří zradili svůj úřad: „pasou sami sebe“ (v.2.a 8.) a nestarají se o stádo, a tak se ovce „stávají potravou polní zvěři a zůstávají rozptýleny“ (v.5.). Bůh pak zvěstuje svůj soud nad takovými pastýři (v.10.): „Chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce“. „Sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat“ (v.11.). „Budu je pást na dobré pastvě“ (v.14.). „Sám budu pást své ovce.“ (v.15.). „Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, který je bude pást, Davida, svého služebníka. Ten je bude pást a ten bude jejich pastýřem.“ (v.23). „Budete mými ovcemi, ovcemi které já pasu, vy lidé, a já vám budu Bohem“ (v.31.).
Toto proroctví je Božím příslibem, že on sám bude pastýřem Izraele a jeden davidovec jako jediný pastýř. Přesně tak, jak je v J 10. kapitole Ježíš označen jako dobrý pastýř. Jeho „amen, amen, pravím vám“ zní obdobně jako Hospodinovo „Jakože jsem živ“ (Ez 34,8); a tak, jak Ježíš svým jednáním se svými ovcemi je zajedno s Bohem (J 10,30), tak je to v Ez 34, 11.15 Bůh sám, kdo své ovce přijímá a pase je. Rozdíl, který v Ez 34 je mezi Bohem a jím dosazeným králem z rodu Davidova, je v Ježíši překonán. On je jak Mesiáš (v. 24n), ale je jím jako od Otce vyslaný Syn, ve kterém Otec koná své dílo (v.38).
Vidíme-li, že Ježíšova řeč o pastýřovi v J 10 je obrazem Ez 34, vysvětluje se tím onen začátek s obrazem zloděje a lupiče. Vezmeme-li vážně rovněž to, že řeč o pastýři následuje bezprostředně po J 9,39-41, pak není těžké si domyslet, že se jedná o farizee, s kterými Ježíš vede polemiku. On sám je pravý pastýř; ovce patří jemu, a on se o ně stará a nasazuje svůj život pro ně. Farizeové oproti tomu vstupují do ovčince jako cizí proto, aby ovce uloupili a zahubili. V tom se ukazuje zároveň akutní situace janovských obcí vzhledem k vůči nim nepřátelské synagoze, kterou vedli rabíni farizejské školy v době po roce 70 po Kr. Tito rabíni ze synagogy vyhodili každého, kdo se přiznal ke Kristu (srov. 9,34). Tím se vysvětluje textová souvislost Jan 9. a 10. kapitoly a tím polemická ostrost, kterou je text o pastýři uveden.
2-5 Formálně jsou verše 1-5 čistě obraznou řečí; teprve v následujícím výkladu (od verše 7.) začíná Ježíšovo „já“ a jeho dary spásy učedníkům. Celý obraz je převzat z konkrétního života pastýřů té doby. Na dvoře, který je obehnán plotem nebo zdí, jsou přes noc shromážděny ovce více majitelů. U dveří hlídkuje strážný. Zná všechny majitele a ráno do tohoto ovčince pouští také pastýře, o kterém se zde vypráví. Jeho ovce znají jeho hlas, a on volá každou, která mu patří, jejím jménem. Všechny vyvádí dveřmi ven, ubírá se v čele celého stáda a vede jej na pastvu. Oproti tomu za cizím ovce nejdou, naopak: utíkají od něj pryč, neboť jeho hlas jim není důvěrně známým.
6 Tato obrazná řeč obsahuje to, co Ježíš řekl farizeům v 9, 39-41: oni jsou „slepí vůdce slepých“, kteří sami nepřijdou do království Božího a jiným vejít brání (Mt 23,13.15). Přesto nerozumí v tomto obrazu ukrytému smyslu, a to ne pro svou malou inteligenci, ale z důvodu hlubšího neporozumění, které blokuje nevěřícímu přístup k tomu, co je víra. A tak reagují na tuto obraznou řeč, která je věřícím zřetelná, jako slepí (9,39).
7-9 Podobně jako když v synoptických evangeliích Ježíš vzápětí své podobenství vyloží (srov. Mk 4,13 nn), stejně i zde v obraze o pastýři a ovcích. Opakuje své „amen, amen“. V principu to má podobný postup: Ježíš sám je zjevitel, který sám dává život věčný těm, kteří jej s vírou slyší. Ve výkladu jsou objasněny jednotlivé aspekty, které v rovině obrazu samého jsou rozdílné, ale v rovině významu toho obrazu patří dohromady. Dveře, kterými přichází pastýř (oproti zloději), označují samotného Ježíše (v.7). Stejně tak je i pastýřem (v.8). „Já jsem“ (stejně jako v 6,35 a 8,12) je Boží jméno, ve kterém Ježíš jako Syn Otce mluví a jedná. Jako takový je dveřmi: jen skrze něj existuje přístup k věčné spáse (v.9 srov. s Ž 118,20- toto místo je v židovství vykládáno mesiášsky). Zde zní řeč raně křesťanského křtu: přiznání se k Ježíšovi jako k Pánu, otevírá cestu ke spáse (srov. Ř 10,9n); pouze toto jméno zaručuje spásu (Sk 4,12). Ono „vcházení“ je myšleno tak, jako když Ježíš v synoptických evangeliích mluví o příchodu „božího království“ (Mk 10,15 srov. s J 3,5). Pouze skrze jedny úzké dveře lze vejít (Mt 7,13). Dar spásy, který člověk obdrží při vejití, je „život“ (Mk 9,43.45.47; Mt 19,17). Podobně i obraz o pastvině, ke které vede pastýř své ovce (srov. Ž 23,2; 79,13; Mi 7,14): je to věčný život, život v plnosti, který mají mít ti, ke kterým je vyslán Ježíš od Otce.
A kdo jsou „všichni, kdo přišli před Ježíšem“? Přísně vzato, by to museli být všichni starozákonní prostředkovatelé spásy, takže by celé dějiny vystoupení Bohem poslaných mužů od Mojžíše atd. byly dějinami falešných proroků. Tak to ale nemůže být chápáno. Janův Ježíš sice mluví s jistou distancí o Mojžíšovi, jako autoritě „židů“; přesto se k ní odvolává (srov. 7,19); může ukazovat Mojžíše jako svědka obžaloby proti nim (5,45-47). A o prorocích Starého zákona se v Janově evangeliu mluví jen v 8,52n, není to však polemické. Rozumět tomu lze opět jen na základě Ez 34: odsouzení falešných pastýřů je zobecněně Janem převzato; zloději a lupiči tvoří kontrast k Ježíšovi, který je jediným pravým pastýřem. „Všichni, kteří přišli přede mnou“ znamená: neexistuje bez výjimky žádný jiný než Otcem vyslaný Syn, který má řádný přístup ke stádu božího lidu. Tato Ježíšova jedinečnost je důvodem k tomu, že celý obraz jedněch dveří (v. 7) přechází do obrazu jednoho pastýře, který jediný má pravý přístup ke svým ovcím (v. 8) a dává jim věčný život (v.10).
Homiletické podněty
Není náš duchovní život někdy vlamováním se do otevřených dveří? Ve strachu o svou vlastní spásu se dobýváme k Pánu Bohu a dveře jsou přitom otevřeny.
Kdo jsou dnes zloději a lupiči ve stádu Božího lidu, kteří zabíjejí a ničí?
Pod jakými záminkami se chtějí vloudit do ovčince? Představy o svobodě a blahobytu, šťastné budoucnosti apod. a přitom chtějí z oveček dostat co nejvíc.
Cílem není mít ovečky pěkně schované, ale vyvést je na pastvu. Utvořit jim dveře, aby dnes a denně vycházeli ven se najíst. Také by se to dalo řešit přinášením jídla do ohrady, možná by ovce rychleji přibývaly na váze a dřív by je bylo možno porazit. Zde ale pastýř přináší život ovcím. Cílem není dobrý oběd pastýře, ale hojný život ovcím.
Ohraničení oddílu pouze do verše 10. může mít ještě jeden smysl: Ježíš je dveřmi, kterými v jeho jménu přicházejí pastýři církve: pouze ti, kteří přijdou skrze něj, jsou církvi k prospěchu.
Co je to potravou, za kterou ovce vycházejí z ovčince?
Starokatolická
kolekta:
Bože,
pastýři svého lidu,
tys
nezanechal svého Syna Ježíše napospas smrti,
ale
probudil jsi ho k životu bez konce.
On
nás všechny nazývá jménem
a
volá nás ke svobodě.
Dej,
abychom slyšeli jeho hlas
a
následovali ho na cestách našeho života.
Skrze
něho tě chválíme v Duchu svatém
dnes
a navěky.