Kontext:

Božímu lidu je zaslíbeno nepředstavitelné vzkříšení z mrtvých, naplnění duchem života a uvedení do božího království. Klíčem k milosti je prožitek hloubky duchovní bídy, které vede k plnému odevzdání do Hospodinovy moci, ne však v rezignaci ale v síle naděje. Kristova oběť a zmrtvýchvstání mění apokalyptické posloupnosti. Oživující Duch Boží je nám dán jako nový život a znovuzrození již před konečným příchodem, abychom měli nový život v Kristu a žili tak oslavenou existenci božího království již teď. Každého se týká odpuštění, ospravedlnění a vzkříšení k novému životu.

 

Text:

Ex 37,1-14

Nový život i tělesné vzkříšení. Nejdůležitější je Duch životadárce. Vše na obraze sjednocení Izrele, rozptýleného jako vybělené kosti a tak „mrtvého“.

Údolí suchých kostí. Bujará píseň na melodii starého tradicionálu o „divných věcech“, jež se „dnes dějou v údolí“. Věci jsou to vskutku podivuhodné, vždyť se tu otevírá vidění o otevřených hrobech a tělesném vzkříšení z mrtvých!

Suché kosti jsou znakem duchovní i tělesné nemoci, údolí místem smrti a beznaděje. Ezechielova apokalypsa o Božím duchu naplňujícím svět (ze všech světových stran) o kostech veškerého domu izraelského, jenž zabředl a ztratil naději a přece bude z otevřených hrobů doveden do izraelské země (v.11-13) je klíčem k rozsahu vzkříšení a božího království.

Vyprávění vypadá snad až pohádkově, protože jde o skutečnost nepředstavitelnou. Ale vidění je jednoznačné – vzkříšení není žádnou spirituální konstrukcí ve smyslu téměř nezávazných intelektuálních hrátek. „Duchovní“ rozhodně nemá nic společného s gnostickou blábolivostí (oč rozsáhlejší jsou pyšné konstrukce moderních „esoteriků“, o to povrchnější a otevřenější skutečnému démonickému působení). „Duchovní“ znamená oživující naplnění svatým Duchem božím (v.14).

 

Ž 130

Žalm spojuje více symbolických motivů: volání z hlubin bezedných, tj. z údolí stínu smrti (Ž 23,4), z pocitu mravní bídy, odkud už není možné vyjít vlastní silou. Vyhlížení k jitru je hleděním z noční domény smrti k panství života, jež přivádí světlo dne. Jitro je známkou světla Božího, které je v sz představě nezávislé na slunečním tělese, ale je to ono prasvětlo, které oddělil ve stvoření Hospodin od tmy.

Jak veliké překvapení pro toho, kdo volá z hlubin smrti, etické i tělesné (zkušenost hříchu je zkušeností zmarné smrti!), o odpuštění a jediné Boží slovo, známku jeho příklonu, kdo spojuje svou naději na vysvobození s nadějí Izraele na Hospodinovo definitivní prolomení úmorného a zoufalého cyklu pozdvihání a upadání, víry a odpadnutí, na jeho vykoupení s charakterem věčnosti. Ta silná naděje má tu (Ez 37) hmatatelné kontury vítězství nad smrtí ve hmatatelném zmrtvýchvstání! Nebude to lid zastoupený jedním pokolením, kdo dojde dějinného naplnění zaslíbení, nebude to výslednice mravního pokroku, ale Boží zásah pro celý rod.

 

Ř 8,6-11

Život v božím království je život v Duchu. V tom smyslu je boží království předpřítomné v církvi, tj. mezi námi. Je to jakoby obrácený časový sled Ezechielova podobenství: Tam nejprve s rachotem povstávají tělesné ostatky a obrůstají, aby posléze stál zástup čekající na Boží vdechnutí života. Po Kristově vzkříšení je to tak, že: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten … obživí i vaše smrtelná těla pro Ducha, který ve vás přebývá.“ (v.11)

V.6 Antiteze /vedení těla (= sobectví, svévole) – vedení Ducha/ ~ /smrt – život/ je v etické rovině rozvedena seznamy neřestí a ctností, např. v Ga 5,19nn („skutky lidské svévole“) a 5,22nn („ovoce Božího Ducha“). Z Ducha jsou především láska, pokoj, věrnost a laskavost a veškeré jednání, které vede k pokoji s Bohem v Kristu (Ř 5,1) a k životu.

V.7-8 Není možné čerpat z vlastních sil, hledat směřování jen u sebe, protože to není život z Ducha. Míněna je v první řadě jistě etická rovina. Je snadné zvyknout si na panství hříchu a přizpůsobit se sklonům, které legitimujeme jako „přirozené“, třebaže jsou vzhledem k našim možnostem vrcholně nepřirozené. Pokřivená morálka pseudokřesťanské kultury naší tradice, která má na svědomí mnoho nešťastných osudů a příspěvků k tragédii lidstva ve 20. stol., je „proti přírodě“ právě tím, že je proti Duchu Božímu! Ani v malém běžném životě se nelze spokojit s nedůsledností a bezprávím s odkaz „takový už je život…“ Takový totiž právě není život!

V. 9 Život je hoden toho jména z moci Božího Ducha, existence duchovní a každému přístupná. Odvrácená strana je závažná: bez otevřenosti vůči duchu není člověk Kristův, nemá podíl na životě, na vzkříšené existenci. Je teologicky významné, že apoštol ve vv.9-11 hovoří o „Duchu Božím“ jedním dechem jako o „Duchu Kristově“. Kristus je reprezentantem oživujícího Ducha Božího (Ez 37).

V.10-11 Z přítomnosti Ducha Kristova máme podíl na jeho smrti a vzkříšení, podíl, který se vajdřuje naším vlastním vzkříšením k novému životu. Tak máme nový život ještě před fyziologickou smrtí a skutečnost Ducha je reálnější než skutečnost smrti, protože ji přesahuje. To je jednotlivý obraz toho, co platí pro Kristovu církev jako společenství. Důležité je, že se ospravedlnění týká každého a jednotlivě. Duch Boží je oživující a „oduševňující“ a je zdrojem naší jistoty víry (1Te 4,14; Ř 6,4) ve vykoupení a zmrtvýchvstání.

 

J 11,1-45

Text a kontext:

Vzkříšení Lazara je příběh velice působivý a v mnohém snad přímo archetypální. Jeho pravdivá interpretace je však možná jen v kontextu Evangelia a víry. Působivé je vyprávění záměrně svým zpracováním od počátku jako janovské završení Ježíšova veřejného působení a současně jako obraz jeho vlastního zmrtvýchvstání.

Předpokládá se nějaké „předjanovské“ krátké znění příběhu )podobné jiným příběhům o vzkříšení z mrtvých i v NZ), které své rozšířené vydání získalo v okruhu janovské obce. Pro zajímavost lze uvést rekonstrukci (J. Becker, Das Evangelium nach Johannes, s. 345):

1      Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. …

3      Sestry mu vzkázaly: "Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen." … …

17   Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. … …

38   … Byla to jeskyně a na ní ležel kámen.

39   Ježíš řekl: "Zvedněte ten kámen!" …

41   Zvedli tedy kámen. …

43   … (a on) zvolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!"

44   Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář měl zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: "Rozvažte ho a nechte odejít!"

Z evangelistova vlastního materiálu pak vyplývají jeho teologické důrazy, zvláště v rozhovoru Ježíše s Martou. Narozdíl od jiných zázračných vyprávění zde objasnění teologického významu předchází skutek, snad proto, že přítomni nebyli protivníci ale věřící. Tak je zde též možné diskutovat vnitřní otázku janovské obce po chápání vzkříšení mrtvých či osoby Ježíšovy (Felix Porsch, Johannesevangelium, s. 118).

Struktura a verše:

Vv.1-16 – expozice zázraku

Vzkaz sester „ten, koho máš rád, je nemocen“ je nepřímou ale jasnou výzvou k pomoci (v.3). Posluchač očekává, že Ježíš hned pospíší do Betánie pomoci příteli v nouzi ale je hned konfrontován s teologickou výpovědí o nemoci, která je k oslavení Boha a Syna Božího a Ježíš záměrně zdrží odchod, aby Lazar nemoci podlehl. Přesto jsme ujištěni o jeho lásce k Lazarově rodině (v.4-6). Jan sleduje celkový význam, původ a smysl života, nikoli jen život ve smyslu biologickém.

Poslední smysl je člověku skryt, ale Ježíš zná Boží vůli, a proto se odvažuje proti radám učedníků k návratu do Judska (vv.8-9). Výrok vv.9-10 podobný podobenství ukazuje k tomu, že ještě nenadešel čas Ježíšovy tmy smrti, která tedy v Judeji nenastane. Učedníkům pak vyjeví, že Lazar již zemřel, ale oni obraznou řeč nechápou a Ježíš jim neobvykle podává vysvětlení. Mají skrze zázrak uvěřit (vv.10-15). Vedle oslavení Božího a Božího Syna tak mají zázraky ještě další účinek v možnosti dojít na jejich základě víry. Proto chce Ježíš přivést učedníky k zázraku většímu než uzdravení z nemoci, proto nechal Lazara zemřít (v.6).

Vv. 17-27 – výklad před událostí: „Ježíš, vzkříšení a život“.

Cesta, kterou Ježíš o dva dny pozdržel, trvala sama tři dny. Lazar leží čtvrtý den v hrobě, duše, která dle židovského podání tři dny po smrti hledá tělo zemřelého, je pryč. Zmínka o nezadržitelném rozkladu zesiluje konec jakékoli naděje.

Posluchač opět očekává, že Ježíš teď začne jednat a přistoupí rovnou k hrobu. Místo toho následuje teologický rozhovor s Martou. Jejich setkání začíná hořkou výčitkou (ale víme, že Ježíš by tak jako tak nestihl dorazit před Lazarovým skonem – v.17 a v.6). Ale vv. 21-22 lze číst jako starokřesťanské vyznání víry – Ježíšovi patří spása a uzdravení a ještě mnohé jiné. V. 23. nás vrací k předvelikonoční Martě, která Ježíšovo slovo vnímá jako odkaz ke vzkříšení na konci věků – veličině víry, ale vzdálené až nereálné. Ježíšova odpověď ji vrací k víře aktuální, plně reálné a plně přítomné. Výrok „já jsem vzkříšení a život“ je vrcholem rozhovoru a centrální zvěstí Janova evangelia. Jeho provolání vv. 25b-26 užívá slova „žít“ a „zemřít“ ve dvojím významu:

 

Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.	pozemská, tělesná smrt věčný, trvalý život
A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.	tělesný život v pomíjivém světě nad věřícím nemá moc ontická smrt

(Felix Porsch, Johannesevangelium, s. 123)

 

Pozornost se od apokalyptických věcí přesouvá k přítomnosti. Ne až v nějaký poslední den, ale teď a tady se rozhoduje o věčném životě a sice v aktu víry každého člověka, jenž potkává Ježíše, a příběh z Ježíšova života platí také pro čas po jeho oslavení, pokud je Kristova obec místem, kde lze potkat vzkříšeného Pána nad životem a smrtí; „zmrtvýchvstání“ se tu odehrává ve víře vždy znovu (Porsch, tamtéž). Janovské křesťanské vyznání pokračuje spolu s Martou: křesťan nevyznává Krista jako úchvatného divotvorce ani, že vzkříšení přijde v poslední den, ale: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ To, co v Mt 16,16 vyslovuje Petr, protože mu to „zjevil nebeský Otec“, zní na tomto místě z úst ženy.

Vv. 28-44 – Vzkříšení Lazara

Ježíšovo rozhorlení a vzrušení platí setkání s mocí smrti stejně jako bezmocnosti, zoufalství a nevíře přítomných. Možná je dokonce naznačena jeho konfrontace  s vlastní smrtí. Lazarovo vzkíšení lze vnímat jako v předjímce přinesené podobenství o zmrtvýchvstání Ježíšově.

Dramatické a naturalistické detaily slouží k podtržení moci zázraku. Děkovná modlitba je pro přítomné znamením jednoty Ježíše s Otcem. Ježíš nemusí prosit, neboť má plnomoc oživovat (J 5,20n). Zmíněna jsou tu pohřební plátna, která pak hrají významnou roli při zmrtvýchvstání Ježíšově.

V. 45 Uzavírá zlomově ukončené vprávění a je již přechodem jiné látce skrze rozdílné reakce. Poznámka o tom, že „mnozí ze Židů“ uvěřili, je pozoruhodná. Je možné ji vnímat také jako odraz konkrétní tématiky povelikonoční janovské obce?

 

Podněty

 

Hlubina smrti, zmaru, hříchu – stav oddálení od Hospodina, místo zoufalství a beznaděje, není poslední „štací“ a nepatří poslední moci. Přesto je moc smrti veliká!

Existuje vzkříšení v poslední den: mrtví budou zavoláni, aby vstali, vrátili se do stavu umožňujícího život a budou oživeni stvořitelským Duchem.

Aby mohl Hospodin slyčet volání „de profundis“, musí někdo volat. Aby někdo volal, musí vědět, že pomoc potřebuje, musí si být vědom své nouze. A musí mít naději.

Boží odpověď na volání o pomoc předčí všechna očekávání.

Boží Duch je dechem života. Život přináší Ježíš, vybavený a zplnomocněný, aby v naprosté jednotě s Otcem zemřel, podstoupil zápas se smrtí a vstal z mrtvých.

Být Kristův znamená účinně a aktivně svůj život otevírat jeho Duchu, vyznávat nedostatek a přijmout odpuštění a ospravedlnění. Setrvat v ospravedlněné existenci neznamená jen být si vědom spirituální abstrakce jako nějaké „pravdy víry“ ve smyslu poučky, ale žít pravdu a mohutnosti (ctnosti).

Život v Kristu také tvoří společenství. Církev má být místem, kde dochází k setkání s Pánem. Kde dochází k opětovnému zmrtvýchvstání s ním – ve víře a ve svátostech.

-smr-

DUCCIO di Buoninsegna
(asi 1255, Siena, +1319, Siena)

Vzkříšení Lazara
1308-11
Tempera na dřevě, 43,5 x 46 cm
Kimbell Art Museum, Forth Worth

Z cyklu hlavního oltáře v katedrále v Sieně, zadní predela.

Starokatolická kolekta

Bože, náš Otče

zbavuješ nás tíhy hříchů

a otvíráš před námi novou budoucnost.

Tvůj syn Ježíš z lásky k nám trpěl a zemřel

a skrze něho nám ve křtu dáváš

nový, věčný život, který je silnější než smrt.

Dej, ať na sobě poznáváme moc jeho smrti a vzkříšení

a vydáváme o něm věrohodné svědectví.

Prosíme tě o to skrze něho,

našeho Pána a bratra Ježíše Krista,

který s tebou a Duchem svatým

žije a působí na věky věků.

 

nebo:

Náš nebeský Otče,

tvůj syn se z lásky ke světu vydal na smrt.

Dej, ať zůstáváme v jeho lásce a umíme z ní žít.

Skrze našeho Pána, Ježíše Krista,

který s tebou a Duchem svatým

žije a působí na věky věků.

 

postcommunio:

Veliký Bože, ty nám dáváš

ve slavení eucharistie společenství s tebou

a mezi námi navzájem.

Dej, ať jsme živými údy těla tvého syna,

který se s námi sjednotil v této hostině,

Kristus, náš Pán.