Slavnost seslání Ducha svatého A

Autor:
Publikováno:

Texty: Nu 11,24-30; Žalm 104,24-34.35b; Sk 2,1-21 (nebo 1 Kor 12,3b-13); Jan 20,19-23 (nebo Jan 7,37-39)

Nu 11,24-30
 

Boží lid na cestě pouští do zaslíbené země rychle ztrácí dějinnou paměť. Naříkají a blouzní o „hrncích masa“ v Egyptě. Mojžíš jako jediný chápal, rozuměl, 70 starších lidu na tom bylo zřejmě tak, jako zbytek lidu (i faráři se někdy lidem příliš přizpůsobují, být jiný a svědčit o Jiném může být těžké), Mojžíš to nesl sám (druhá poloha). Hospodin chce nechat člověka zakusit, jaké to je, když se uprostřed pouště přecpe masem tak, že už ho nebude moci ani vidět – zřejmě chce, aby si člověk prožil, že i s plným žaludkem není naplněný, že mu něco schází. Mojžíš zapochybuje: jak/kde chce sehnat Hospodin tolik masa? Má smysl kvůli těm lidem porazit všechen dobytek a vylovit všechny ryby (600 000 bylo jen pěšáků, o ženách, dětech a starcích nemluvě)? Hospodinova ruka však není krátká na spasení (Iz 59,1), není krátká na to, aby zařídil, aby se lidé přecpali masem (Hospodin může naopak víc, než si dovedeme představit). Nejdřív se však děje něco jiného: Hospodin sestoupí v oblaku, a promluví k Mojžíšovi. Odebral mu Ducha (který je tedy na rozdávání, není třeba s ním šetřit, člověk jím buď je naplněn nebo není, není to kvantitativní záležitost) a dal jej těm 70 starším. Duch na nich spočinul a oni prorokovali („pak už nikdy“, asi až do letnic). Jozue se to snaží regulovat (!), ale Mojžíš říká: kéž by Duch svatý sestoupil na všechny lidi, kéž by všichni lidi byli proroci!

 

Žalm 104,24-34.35b

Žalm je obdivem krásy a plurality Božího stvoření (včetně livjátána). Vyjadřuje naději, že Hospodin dá svému stvoření v pravý čas pokrm (Ježíš se stane v pravý čas pokrmem pro život věčný!). Boží věci (Boží Duch) jsou na rozdávání („rozdáváš a oni si berou“). Zatímco člověk po „odejmutí“ lidského ducha hyne, Boží Duch znovu tvoří (neresuscituje). Dalšími motivy jsou Hospodinova moc (jako i v Nu) a vděčnost Hospodinu.

 

Sk 2,1-21

Předpokladem seslání (vylití) Ducha bylo shromáždění. Hukot a jazyky jsou jen průvodním jevem. Podstatné je, že Duch naplňuje a dává promlouvat. Nicméně symbolický význam plamenů je hluboký: Ohnivé jazyky jsou symbolem přijetí a posvěcení našeho sebedarování (oběť) Bohu. Tyto plameny nespalují, nýbrž posvěcují a proměňují učedníka i celé společenství v ikonu Trojice (C.V. Pospíšil).

Naplňuje se zaslíbení z Joel 3,1-5: Všichni byli naplněni. Lidé okolo užasli (ne pro průvodní jevy, ale) proto, že slyšeli apoštoly mluvit svou vlastní řečí (protože tito lidé, kteří naslouchali, byli naplněni Duchem, protože naplněni byli všichni). Duch tedy dává schopnost nejen něco dávat, ale i přijímat. Otázka „Což nejsou všichni z Galileje?“ nemíří asi jen k tomu, že jsou učedníci z jedné oblasti (měli by tedy mluvit jen jednou řečí), ale možná jde i o údiv: jak je možné, že něco tak mimořádného se děje zrovna s těmi, kdo pocházejí z takové … (oblasti)? (Co odtamtud může vzejít dobrého? sr Jan 1,46)

Učedníci svědčí o velikých skutcích Božích, což je spásné (fenomén rozpomínání se na Boží skutky a připomínání Hospodinu, aby se rozpomenul, zkr je víc než anamnesis a to je víc než památka, jde o zpřítomnění, o to, že se nám Boží skutky znovu a znovu stávají skutečností, že poznáváme ve svém životě Boží skutky, sr eucharistická theologie limské liturgie). Připomínat si velké Boží skutky osvobozuje od malosti a strachu. Učedníci zřejmě mluvili i o skutku Božího sebezjevení v Kristu a o své životní zkušenosti s Ježíšem.

Lidé inteligentní se ptali: Co to má znamenat? Blbec si nedovede připustit, že by druhý mohl prožívat víc než on (neuznávám to, co necítím a neznám). Následuje první část Petrova kázání. Argument „Vždyť je teprve devět hodin ráno!“ by dnes asi neuspěl. Petr se snaží doložit, že nejde o něco, co by bylo mimo veškeré souřadnice, ale o naplnění Písma (je to mimořádná věc, ale slíbená Bohem): „Sešlu svého Ducha na všechny lidi.“ Služebníci Hospodinovi budou (konečně, sr Nu) naplněni Duchem svatým a budou prorokovat. Jedná se o eschatologickou událost s apokalyptickými znameními. Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen (sr 1Kor 12,3b). Jestliže uprostřed apokalyptických hrůz vyznáváš Boha jako toho, kdo je nad tím, byl jsi z nich vytržen (jinou metaforou: už jsi přešel ze smrti do života).

Na pozadí židovských letnic je příběh o předání Zákona na Sinaji (předání desek Zákona je spojeno se zemětřesením a ohněm). Duch svatý je nový, duchovní zákon. Není napsán na kamenné desky, ale desky lidských srdcí. Není to vnější, ale vnitřní zákon (sr Jer 31,33  Ez 36,26).

 

1 Kor 12,3b-13

I vyznání víry je věc Ducha svatého, je to věc vnitřní, člověk je k vyznání puzen Duchem, ve víře nejde o splnění kritérií ortodoxie nebo o vnější uznání skutečnosti či pravd víry. K tomu, abychom přijali Ježíše jako Pána, nás vede opět Bůh sám. Tento Pavlův text je dobrým komentářem ke čtení ze Sk i můstkem k evangeliu. Bůh (který je všecko ve všem), působí všecko ve všech. Vyjmenovaných 9 darů (působení) Ducha dosvědčuje, že Ježíš žije, že jeho příběh není uzavřenou kapitolou. Mnohost (pluralita, rozmanitost) nevede k rozdělení, ale k jednotě a společnému prospěchu. Výčet darů vrcholí v navázání na Pavlovské téma Kristova těla: Všichni jsme jedno tělo, spojil nás Ježíš. Nejde jen o anatomii Kristova těla (církev jako chobotnice?) a spojení s Ježíšem, ale i o sv. Ducha: Jedním duchem jsme byli pokřtěni v jedno tělo, napojeni týmž Duchem. Duch nenaplňuje jen individuum, ale i Církev jako tělo. Působí záměrně tak rozmanitě, abychom vzájemně potřebovali jedni druhé.
 

Jan 20,19-23
 

Čtení z evangelia nás vrací do neděle vzkříšení, která je u Jana naplněna událostmi až k prasknutí. Můžeme zde vnímat napětí s druhou tradicí termínu letnic, jak ji najdeme ve Sk. (Avšak i u Lukáše najdeme podobný rozpor u nanebevstoupení – Lk sám na konci svého evangelia píše o tom, co na začátku Sk umísťuje až do 40. dne po vzkříšení.) Ježíš dává učedníkům Ducha v den svého vzkříšení. Dar Ducha je plodem Ježíšovy smrti a vzkříšení (až tím Ježíš otevřel učedníkům mysl, aby rozuměli Písmu). Letnice zpřítomňují velikonoce, zpřítomňují je v srdcích apoštolů. Ježíšova smrt (odumírání starého – strach, uzavřenost, hřích atd.) a vzkříšení (pokoj, radost, odpuštění, otevřenost vůči druhým, odvaha k přijetí Ježíšova poslání).

Ježíš ukazuje učedníkům ruce a bok. Asi to není povzbudivý pohled, o estetice nemluvě. Učedníci vidí Vzkříšeného, a přitom jako by hleděli na kříž, vidí Ježíšovo vítězství a zároveň vidí lidskou (i Boží!) křehkost a slabost, ve které je síla. Krev a voda, která vyšla z Ježíšova boku po jeho smrti, je znamením nového, věčného života.

Můžeme zde vnímat atmosféru strachu učedníků, na který Ježíš odpovídá „Pokoj vám!“. Tak jako v řeči na rozloučenou, i zde Ježíš používá ve vztahu s učedníky analogii svého vztahu s Otcem: „Jako Otec poslal mě, posílám já vás.“ – má to stejnou důležitost, Ježíšovo poslání je třeba vzít vážně. Přijmout Ducha svatého úzce souvisí s odpuštěním. Zabarikádované dveře se otvírají.

Ježíš dává Ducha učedníkům tak jako Stvořitel Adamovi (slovem a vdechnutím) – jedná se o nové stvoření!

Jan 7,37-39

Kdo věří ve mne, bude mít na rozdávání. Krásné zaslíbení o proudech živé vody (sr Iz 58,11 a Jan 4,14, evt. Ez 47) doporučuji k rozjímání. Duch nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven (Dar Ducha je plodem Ježíšovy smrti a vzkříšení, Ježíšovou smrtí nastává konečné vylití Ducha.).

 

Homiletické podněty:

Kdo žízní, ať pije. Pít umí každý, ale máme touhu? Jedno čínské přísloví říká: Můžeme koně zavést ke studni, ale nemůžeme mu poručit, aby pil. Většina lidí umí pít tekutinu, ale co když je někdo po mrtvici a nemůže pít? Pro Židy je voda vzácná, opravdu životadárná, obraz pramenité vody je pro ně silný. Dostaneš tolik životadárné vody, že budeš mít i pro druhé, a to je stěžejní (velké osobnosti nepracují jen pro sebe, ale právě i pro druhé).

 

Duch svatý je to největší obdarování, jaké člověk může dostat. „Duch vás uvede do veškeré pravdy.“ Je tedy důležité, abychom pili, abychom z Ducha Božího čerpali. Můžeme pít - to základní je to, co řekl Kristus. Pak můžeme naslouchat, kudy a skrz co k nám Duch Boží hovoří, naslouchat dobrým lidem a naslouchat Duchu Božímu v nás. Ale ten duch není vtíravý, můžeme ho umlčet, proto je o něm řeč jako o holubici – mírná, plachá,

když dupnete, tak odlítne. Není to šelma, nemáme před Ním strach, ale není to holub, který by vrkal.

 

Kdo by nechtěl být dobrým tesařem, hudebníkem, natož se nechat obdarovat dary Božími? Porci Ducha Božího, základní dary Boží jsme dostali při narození, při křtu (hlavním darem Ducha je schopnost mít rád). Porozumět Duchu Božímu nelze během kázání, ani za celé bohoslužby. Duch Boží nám je nabízen. V nějaké míře, nakolik se otvíráme, je nám dáván postupně. Jen ten dar mít však nestačí. (Když někdo dostane auto, ještě to neznamená, že bude dobrým řidičem. Umělci mají obdarování od Boha, talent, ale musí s ním umět pracovat. Je důležité naučit se se svým obdarováním žít.  (Václav Vacek)

 

Mlčení se stalo slovem. Strach se proměnil v odvážené svědectví o Bohu, chlad se proměnil v horlivost. Nový Duch, nové srdce, nový jazyk. Nestvořená Boží sláva, sláva Otce a Syna, Duch svatý, je vítězná Moc.

Je mnoho způsobů prožívání Boha a vypovídání o Něm. Je mnoho kultur, a právě skrze jejich pluralitu můžeme vnímat univerzalitu spásy. Letnice se mohou stát trvalým způsobem naší existence. (C.V. Pospíšil)

 

 

Starokatolická kolekta:

Bože a Otče našeho Pána Ježíše Krista,
ty povoláváš svůj lid ze všech národů
a sjednocuješ ho v Duchu svatém.
Dej, ať tvá církev zůstane věrná tvému poslání,
aby byla kvasem lidstva,
které chceš v Kristu obnovit
a přetvořit na jednu rodinu.
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista,
který v jednotě s Duchem svatým
s tebou žije a působí na věky.

Písně, které se budou zpívat v Pržně: 675, 366, 368, 613, 367

Sanctus: 157.1

Agnus: 331.1