Gn 2, 18-24
Cesta Evy a Adama od společného původu přes oddělení, roztržku dojde skrze lásku k nalezení se navzájem, a k opětovnému učinění jedním (tělem). Podivuhodný obraz dějin spásy, dění mezi Bohem a člověkem.
Žd 2, 5-12 - Ž 8
Skrze Syna jsme pojmenováni bratry a sestrami a adoptováni do Boží rodiny.
Mk 10, 2-16
v.2
Marek nám hned od začátku naznačuje, že se jedná o zdánlivou a zástupnou otázku. Jejich cílem je (podle něj) konfrontovat Ježíše se zákonem v jedné sporné otázce.
Namísto odpovědi Ježíš reaguje protiotázkou na zákon.
vv. 3-4
Odpověď tazatelů odkazuje na Dt 24,1-4 (viz!). Problém je v tom, že je zde podmínka pro rozvod stanovena dosti libovolně z pohledu manžela ("pakliže na ní /ženě/ shledá něco odporného" - třeba to, že připálila oběd, dodává ironicky německý komentář). Opatření je nerovnovážné vůči ženě, zřejmě šlo o ochranu před trestem za smilstvo v případech, kdy byla žena zapuzena svým mužem.
Není ovšem vůbec jasné, zda měl první muž vyživovací povinnost vůči ženě i po jejím propuštění, resp. po smrti druhého partnera; zda i druhý vztah byl manželstvím.
Rozvod a opětovné uzavření manželství byly pro nejasnosti deuteronomistického textu skutečně předmětem diskuse v židovstvu Ježíšovy doby. Škola rabína Šamaje relaitvně široce povolovala rozvod manželovi, Hillelova škola naopak pouze v extrémních případech. Ježíš tu jde vlastně ještě dál. Jeho kategorické požadavky napadají jednak patriarchální myšlení (radikálněji dále u Matouše: 5, 28).
Farizeové se ptají na hranice jednání - co je dovoleno, kam až je možno zajít, za jakých podmínek zrušit manželství. Ptáme-li se takto, už jsme se vlastně vnitřně rozhodli: Co by člověk mohl v rámci možného z věci vytěžit? - tím je manželství již roztrženo.
Tuto logiku Ježíš nepřijímá, pokládá místo toho otázku po zákonu - ,co je Boží záměr' s námi, (nikoliv: ,na co mám v rámci zákona nárok' - to je mocenské uvažování).
vv. 5-9
Zacíleně "na tvrdost vašich srdcí", nikoliv kvůli tvrdosti vašich srdcí (jak píše nejasně ČEP), - nejde o Zákonodárcovu rezignaci, nýbrž o soud nad těmi, kteří opatření zneužívali. Je to svědectví o vaší zatvrzelosti, trvající žaloba na sklerózu vašeho srdce. Zdalipak i současná evangelická církevní praxe není spíš svědectvím o zabedněnosti našich osobnostních center, než přirozeným rozvolňováním poměrů ,kvůli' lidské slabosti? Lze si pustit Ježíšovu výzvu k větší partnerské vydanosti a výhradnímu vztahu víc na tělo, než to děláme?
V osudu Syna se ukáže, že Otcova milost a obdarování už od počátku provází celé jeho stvoření; už ,od počátku' všeho Bůh zamýšlel naplnění (třeba: toho krásného v našich vtazích, manželstvích) a konečnou obnovu (i těch bolestivých věcí, toho, co je potřeba společně nést, nebo spíš namáhavě přenášet) všech věcí. Stvořená skutečnost není neutrálním a mrtvým světem věcí a daností. Nenechme se redukovat na fyziologické funkce a nacpat do vzorců chování! Že jsme byli stvořeni jako ženy a muži, je dar plný tajemství, který má duchovní rozměr, tj. může nás vést k Bohu skrze sdílené a spolunesené společenství, zakoušení rozdílnosti i jednoty.
Ježíš mluví o pohlavní rozlišenosti jako o tom, co bude v Bohu naplněno a tím i zrušeno ("v nebi jsou lidé jako andělé, nežení se ani nevdávají"). Jednota páru je eschatologická: "Nejsou již dva, ale jeden"; ale kolik napětí v tom jednom můžou ti dva ještě dnes zažívat
vv. 10-12
Marek tu říká opak toho, co čteme u Matouše 5,32: ne muž, který ženu propouští, ale žena sama, která se znovu vdá, cizoloží. Mt 19,9 dodává: "kromě případů smilstva", čímž výrok zlidš»uje.
Druhá polovina verše 12 je v židovském prostředí zcela nemyslitelná; žena nemá právo propustit svého muže. Odráží se tu helenistický vliv na novozákonní obce, rozvod se mohl odehrát oboustranně. (Jos. Flavius píše: "Muži je totiž u nás povoleno, aby to činil; ale ženě, když je také rozvedena, ne, aby se znovu vdala bez svolení svého bývalého muže" (Starožitnosti 15, 259); mimochodem: znovu patriarchální nerovnováha; žena jako majetek - Ježíš to vyrovnává, muž je dokonce na 1. místě! (tedy jazyk bez patriarchálního nánosu))
vv. 13-16
Za odporem učedníků proti přinášení dětí zřejmě stojí proti-magické pohnutky - proč vyhledávají rodiče pro své děti dotyk, když tyto nemohou věřit ani se rozhodovat?
Zabraňování maličkých a ne-mocných (Mk 3,20) a jejich oddělování od spásy dokáže Ježíše namíchnout. Jeho výpověď se ale paradoxně nezastává rodičů, kteří děti přinesly, ale dětí samých. Těm, kteří k Ježíši přišli jako slepí k houslím, patří království.
"Kdo nepřijme království Boží jako dítě" podle mne neodkazuje na domnělou čistotu dětské duše, ale nejspíše na přijetí samo, resp. na bezprostřednost tohoto přijetí. Na nedostatek odstupu, natáhnutí zcela nové atmosféry Na to, že jsme ke Kristu přineseni jako nemluvňata víry; posléze objati a požehnáni.
V jednání rodičů jako by byli děti jen předměty. Ježíš je naopak bere vážně, jako subjekty. Ob- a při-jímá je, vzkládá ruce a žehná: komunikuje mimoslovně.
Homiletické nápady
(N. č. 1: nekázat. Využívat raději pastoračně.)
Tématické kázání, spíše SZ text. Líbilo by se mi využít feministických témat. Třeba formou literárně zpracované hádky evy s adamem (kdo byl první a kdo druhý; Bůh mi tě dal, tak tě mohu propustit; já myslel, že to je vnuknutí od Boha, a on životní omyl (už pátý); ,mužský' Bůh zákazů a povolení). Volněji kombinovat s texty - kdy jindy kázat feminismus než tady?
Trochu proti vyznění textu; už to, že zazní v evangeliu, je pro některé lidi ze sboru pěkná kláda - a já spíš stojím na jejich straně:
V evangeliu jde o zneužívání rozvodu proti Božímu určení.
Rozvod může být znamením pokání, ve kterém se dva lidé vyznávají z toho, že se jim nepodařilo žít z daru, který jim Bůh dal, - a může tedy osvobozovat k novému Božímu milosrdenství.
Naopak může prodlužování takového vnitřně dávno rozděleného vztahu vést k zamlčování těchto vin, k tomu, že si je nepřipustíme. Ale taková úvaha stojí až kdesi daleko za dobou, po kterou člověk se pokouší o stále nový přístup k tomu druhému a ke svým dětem.
-jb-
Starokatolická kolekta:
Bože, náš stvořiteli,
tys nám lidem svěřil své stvoření,
ne proto, abychom je ovládali a vykořisťovali,
nýbrž abychom je uchovávali.
Daruj nám pochopení a moudrost
a učiň nás vděčnými za tvoje bohaté dary.
O to prosíme tebe,
Otce našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a život tvoří na věky.