Vyprávění o vzkříšení Lazara nás nemá fascinovat či zaměstnávat otázkami biologického charakteru. Jde spíše o znázornění J. slov "já jsem vzkříšení a život" z předchozího rozhovoru s Martou, o dosvědčení moci J. slova.
I tento mocný J. čin má charakter znamení: odkazuje k hlubší skutečnosti obsahu evangelia.
S pouhou pietou k mimořádné události, která se stala s Lazarem bychom se daleko nedostali: nejen, že se týkala pouze jednoho člověka a nás by se po dvou tisíciletích nijak nedotkla, ale ani pro Lazara samotného nebyla tím rozhodujícím v jeho životě - přinesla mu řadu obtíží a především: nezrušila jeho lidský úděl - také on jednou definitivně zemřel.
Mnohem blíže se k porozumění poslednímu a snad největšímu z J. znamení dostaneme, budeme li ho chápat jako podobenství J. zápasu se smrtí a jeho vzkříšení.
Na první pohled nás zaujmou J. emoce, v jejichž projevování byl obvykle dost střídmý: jako by v Lazarově smrti byl konfontován s vlastním předjímaným osudem - s mocí smrti, zmaru a hrobu.
Ještě lépe však porozumíme J. rozhorlení jako reakci dárce života vzhledem k moci smrti, ovládající svět a všechny lidi, a vzhledem k lidské nevíře a beznaději, která je reakcí na tuto situaci.
J. slavnostní děkovná modlitba nad hrobem nám připomíná křesťanské slavení svátostí: nad skutečností našeho všedního života je pronášena chválu Bohu za jeho mocné skutky a prosba o Ducha svatého, abychom jich prostřednictvím pozemských skutečností byli účastni i my.
J. však nemusí o Ducha prosit, jedná v suverenitě svého poslání jako ten, jehož skutky jsou skutky Otcovými.
Přece však má jeho modlitba s křesťanskou modlitbou žehnání a posvěcení společný prvek: obrací pozornost zúčastněných k tomu podstatnému, co není vidět - k tomu, co mohou svátostné skutečnosti pouze naznačovat, vyjadřovat, odkazovat k tomu, dávat na tom účast, ale nemohou to ještě dovršit a plně a uskutečnit.
A tak to s námi opravdu je: jako církev, povelikonoční učedníci J., věříme a vyznáváme, že J. velikonoční vítězství nad smrtí, jeho přemožení sil zmaru a rozlomení pout hrobu je už skutečností, a přece dosud žijeme v podmínkách, které tomu neodpovídají - to je paradox víry, který nemůže zrušit.
Ale i v těchto provizorních podmínkách mezičasu, v němž jako církev žijeme, se velikonoční tajemství manifestuje:
Křesťané si odpočátku připomínali ty, kteří dobře dobojovali svůj boj víry (zejména mučedníky v dobách pronásledování) - slavili jejich úmrtní dny jako natale (narozeniny pro věčnost) a na jejich hrobech slavili Večeři Páně. Také své mrtvé odevzdávali s modlitbou Božímu milosrdenství.
V apostoliku pak vyznáváme "svatých obcování" (společenství svatých) jako důsledek a plod Kristovy oběti a jeho vzříšení. Věříme, že mezi církví bojující a zvítězilou existuje pouto, kterým nemůžeme lidsky manipulovat, ale které je přesto reálné.
Jako křesťané tvoříme jeden Boží lid, tělo Kristovo, zůstáváme spojeni přes hranice času i smrti. Proto si můžeme a máme připomínat ty, kdo nás ve víře předešli a svou víru osvědčili životem, abychom nepropadli pokušení domnívat se, že církev začala naším uvěřením (nebo třeba Janem Husem nebo vystoupením reformátorů).
Můžeme se (spolu s reformátory sice s jistými rozpaky a opatrností) také povzbuzovat tím, že andělé v nebi a křesťané, kteří jsou už s Kristem, doprovázejí naše pozemské boje svou přímluvou, abychom "obklopeni tak velkým zástupem svědků vytrvali v běhu víry".
Stejně tak se můžeme a máme se modlit za mrtvé a svěřovat je Božímu milosrdenství - vždyť naše modlitba má svůj základ v Ježíšově slově, kterým povolal z hrobu Lazara.
Luterská kolekta:
Pane, náš Bože,
ty jsi nás přijal do společenství svatých,
kteří ve všech dobách a na všech místech oslavují tvé jméno.
Dej, abychom cítili s vděčností,
že stojíme v dlouhé řadě věřících,
spojeni vyznáním stejné víry v tebe
a radostí, že tě uvidíme tváří v tvář.
To si vyprošujeme od tebe, Otce našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a Duchem svatým žije a vládne navěky.