Starozákonní čtení: Ez 2, 1-5
Boží oslovení jako nečekaný zásah do zaběhaných pořádků:
Boží oslovení člověka přichází vždy náhle, nečekaně a doslova protíná lidský život. Často jde, jak vidíme u mnoha biblických postav, o citelné zasažení do běhu životního příběhu, zasažení, otřásající v základu dosavadními jistotami a nebo naopak dlouho trvající beznadějí.
Boží oslovení jako zneklidňující povolání:
Boží oslovení nemusí být hned příjemným, uklidňujícím a v daném okamžiku obohacujícím “náboženským zážitkem”. Často jde naopak o zneklidňující vytržení, které spíše odnímá půdu pod nohama, aby člověka postavilo na zcela nový základ tvořený Božím slovem. Stačí jen připomenou Abrahama, kterého Bůh (dosud neznámý a tajemný) vytrhuje ze zaběhaných poměrů domácího bezpečí a posílá na často nejistou cestu víry s “jen” Božím zaslíbením v “kapse”. Nebo Mojžíše, jehož Bůh vytrhuje z dobrovolného exilu a zapomnění na Boha a povolává k nelehkému a nezáviděníhodného vůdcovství vzpurného, duchovně i fyzicky téměř zničeného Izraele. Mnozí proroci se děsí nad Božím oslovením a povoláním, kterého se jim dostalo, nečekaně a překvapivě. Prorok Jeremiáš: “Ach, Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.” Izajáš běduje: “Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.” A prorok Jonáš se dá rovnou na zoufalý útěk a v té největší krizi volí raději smrt. Podobně i velký prorok Eliáš unaven z marného boje s lidskou netečností a lhostejností přeje si zemřít. Navíc tu visí neustále otázka po smysluplnosti všeho prorockého konání a mluvení uprostřed “stáda” hluchého a zatvrzelého lidu.
Bůh jedná, tam kde již člověk všechno vzdal:
Prorok Ezechiel je víc než výmluvným příkladem toho, jak Bůh nečekaně zasahuje do života jednotlivce. Vytrhuje z bezvýchodné pasivity. Tam kde člověk již složil rezignovaně ruce do klína, tam Bůh začíná teprve jednat: “Lidský synu, postav se na nohy; budu tebou mluvit.” “Probuď se ze své letargie, teď všeho nechej a poslouchej. Seber všechny své síly, teď mám pro tebe úkol”. Tak by se také dalo parafrázovat Boží oslovení. Božím oslovením se před člověkem otevírá (nečekaně) nová perspektiva. Když zároveň přihlédneme k dějinné situaci (babylonské zajetí, rozvaliny jeruzalémského chrámu, konec judské státnosti, krize víry součastníků, marnost víry jejich otců a tradice) Ezechiele a vůbec celého Izraele, pak Boží průlom do lidského světa je skutečně novým tvořením, byť pro lidský pohled zahaleným ještě závojem tajemství.
Protiklad “světa Božího” a světa lidského:
Svět Boží (dá-li se to tak vyjádřit) a náš svět je, po lidsku viděno, v nesmiřitelném protikladu. Proti Boží věrnosti stojí liská nevěra. Proti Boží nabídce vzájemného společenství stojí lidská vzpoura – člověk vzpurník a buřič. O to více vystupuje vina a hřích vzpoury, když jde o Boží lid, Izrael, lid smlouvy. A o to větší pád – oni poznali Boha při díle, oni se s Bohem setkali. S nimi uzavřel smlouvu, jim byl darován Zákon, oni se těšili a žili z Boží věrnosti, jeho přízně a přítomnosti. A přesto se vzbouřili. Popřeli tím sami sebe, své vyvolení být Božím lidem smlouvy, Božími svědky mezi národy. Jsou jako pohané, kteří nepoznali Hospodina při díle spásy. Popřeli smysl a cíl existence jako Božího lidu.
Paradox Boží milosti
Boží milost pramení z Boží věrnosti, především věrnosti vůči sobě samotnému, vůči smlouvě, kterou s Izraelem uzavřel. Bůh posílá proroka prorokovat ke vzpurnému lidu navzdory jeho nevěře. Mohl tento lid také zatratit. Mohl se také na věky odmlčet. Mohl je nechat napospas jim samotným. Co by se tím změnilo? Boží majestát by zůstal nedotčen. To je třeba vědět a to by mělo i námi otřást. Poslaný prorok, byť by jeho slova měla být jen slova soudu, je Boží nabídkou k pokání, k návratu, ke změně životní orientace. Nabídka, na kterou je třeba odpovědět. Nabídka, kterou je také možno nechat být. Ať poslechnou nebo ne, prorok je poslán. Nemohou se vymlouvat, že Bůh zůstal němý a hluchý a nečinný.
Smysl prorockého prorokování
Má prorokovo prorokování nějaký smysl? Lze se ptát tváří v tvář reality našeho světa? A tato otázka je aktuální i dnes, i tehdy, když je přenesena do křesťanského prostředí, do často vlažných až vychladlých sborů či farností nebo do lhostejného, bezbožného a duchaprázdného sekulárního světa. Biblický příběh proroka Ezechiele nám ukazuje, že mluvení o Bohu má smyslu v prvé řadě především pro samotného proroka (či dnešního mluvčího). Jeho především Boží slovo staví na nohy, dává mu perspektivu, nově ho přetváří či proměňuje nezávisle na lhostejnosti okolo stojících nebo naopak na vřelém přijetí ze strany lidí. Má také smysl prokovat už proto, že Bůh sám nezůstává netečný a lhostejný vůči lidskému světu. Má smyslu odrážet odlesk Boží slávy doprostřed temnoty lidské bídy – byť by mělo jí pro jedny o odlesk slávy Božího hněvu a pro druhé Božího evangelia. Zde není prostor pro jitření náboženských citů a zbožných myšlenek. Zde je třeba prorokovat či vydávat svědectví a žádat jasnou odpověď, aby svět neměl žádné výmluvy. Byť by to mělo stát proroka či mluvčího i život (jak to v mnoha případech také dopadlo). To na smyslu už nic nezmění.
Žalm 48
V kontextu lekcionáře se přímo nabízí Žalm 48 chápat na základě historického pozadí konce a pádu Judského království. Hlavním tématem žalmu je oslava Hospodinova, přesněji a přeneseněji, jeho sídla na hoře Sijónu: “Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný ve městě našeho Boha, na své svaté hoře.” Majestát Božího sídla přetrvává navzdory tomu, že Jeruzalém sám byl nejednou dobyt a vydrancován, ba dokonce Babyloňany srovnán se zemí a chrám rozbořen. Hospodin dále trůní uprostřed lidu, nedotčen a nesvržen děním zde na zemi. Nad to jde o symbol Boží přítomnosti i ve chvíli té největší krize, kdy se zdá, že Bůh byl poražen a navždy umlčen.
Žalm je písní vítěznou, ale nutno dodat, že vítězem je především Bůh Hospodin sám, který dává milostivě podíl i svým věrným na svém vítězství. Věrní se stávají spoluúčastní jeho vítězství a jen tak mohou zpívat tento hymnus.
Epištola: 2 K 12, 2-10
Na Žalm 48 navazuje tématicky i epištolní čtení, jehož obsah by se dal shrnout do teze, že je třeba se chlubit Kristovým vítězstvím, na němž mám vírou podíl, a ne sám sebou či svou vírou. Kristus je vítěz a člověk skrze něho a spolu s ním se stává spoluvítězem.
Pavel zde mluví o své vlastní “náboženské” zkušenosti. Svým zakoušením se dostává, jak sám říká ve verši 1, k samé hranici zakusitelného a přesto zakusitelného: k vidění a zjevení Páně. Kam dál se můžeme jakožto porušení, smrtelní, pozemští, omezení a nedokonalí vůbec ještě dostat? O kom vlastně Pavel mluví ve verších 2,3,5? Zná kohosi, kterého nazývá “člověk v Kristu”. Bezpochyby Pavel míní sám sebe. A přesto o sobe mluví v tak nepřehlédnutelné distanci. A zároveň jedním dechem mluví o chloubě. O chloubě nad čím nebo nad kým? Jistě ne sám nad sebou či sám ze sebe. Vždyť právě proto mluví o sobě v tak nepřehlédnutelné distance k sobě samotnému. V posledu nejde přece ani o Pavla, ani o nikoho dalšího, ale o Krista, který je pro Pavla pramenem a základem chlouby před světem. Vždyť kam jinam byl Pavel přenesen než právě ke Kristu. A koho spatřil, s kým se ve zjevení setkal, zdali ne s Kristem. A co je tak naprosto nevypověditelné a přesto je třeba o tom mluvit už zde na zemi a v pozemských podmínkách než právě, že Bůh se neuvěřitelně a paradoxně smiloval nad padlým světem a v ukřižovaném Ježíši sestoupil až do hlubin hrobu, aby pak ještě více neuvěřitelným způsobem ve vzkříšeném Kristu triumfoval nad hříchem, odcizením a smrtí lidskou.
Nevypověditelné věci, téměř k neuvěření, jsou dány člověku - ne aby si je přivlastnil a v sobě ukryl, nýbrž aby je hlásal, zvěstoval a chlubil se jimi. Ne kvůli sobě samotnému, ale kvůli Bohu v Ježíši Kristu.
Jestli se může Pavel vůbec něčím chlubit, jak sám přiznává, pak jen svou slabostí. Je uchráněn bolestivým ostnem, poslem satanovým (a nebudu se pouštět do spekulací, o co konkrétně jde), aby si Boží slávu přivlastnil sám pro sebe a vydával jí za slávu vlastní. Něco takového by bylo horší než onen pichlavý a strážící osten, který Pavlovi neustále bolestivě připomíná, že stále je člověkem smrtelným, porušeným a pozemským. Chlubit se může jen svou slabostí. Co tím míní? Jistě ne slabost těla, příležitostné mravní a morální poklesky, případnou nedověru či malověrnost. Tím se nelze chlubit. A pokud ano, tak čemu by to bylo. Když spolu s Pavlem odečteme onen extatický zážitek, onu zkušenost setkání s Kristem, pak co zůstává “člověku v Kristu” zde na zemi – jen ponižování, útrapy, tíseň, pronásledování a fyzické i psychické utiskování pro Kristovo jméno. V tom všem vidí Pavel moc a sílu Kristovu, která u něj a v něm přebývá a dává mu vše toto snášet. A tedy opět jen Kristem je třeba se chlubit a tím zároveň o Kristu a Krista zvěstovat.
Evangelium: Mk 6, 1-13
Kontext:
Nebudeme přehlížet hned onen první verš, který sebou nese informaci nejen, že Ježíš odněkud vyšel, aby se vrátil do svého domova. Hned první verš nás chce jakoby ještě na chvíli vrátit k událostem, které se odehrály tam, odkud Ježíš přišel. Události navýsost spasitelné. Ježíš zasahuje proti nemoci a smrti a ukázal se jako ten, který má nad nimi moc. Jako takový se vrací do své domoviny. A co je ještě společné oněm předcházejícím událostem, je Ježíšovo slovo milosti, které se dá shrnout do věty: “tvá víra tě zachránila, neboj se a věř”. Nic víc nic míň. Budou se tohoto slova držet i nazaretští rodáci?
Neúspěch v Nazaretě:
I v Nazaretě se kolem Ježíš sbíhá veliký zástup. Je zvědavý na Ježíšovo kázání. Taková situace je v Ježíšově příběhu častá – zástupy se sbíhají, naslouchají jeho zvěsti o blízkosti Božího království, mnoho je těch, kteří slyší a mnoho také těch, kteří si jdou zase po svém. V Nazaretě jsou plní úžasu nad Ježíšovým slovem. Jeho zvěst slyší, jeho činy dokonce vidí (nebo o nich snad slyšeli od jiných). A přesto nevěřícně kroutí hlavou: “Vždyť je to pouhý syn tesařův, vždyť je to pouhý tesař”?
V Nazaretě Ježíš zažívá neúspěch. Možná právě proto, že je obyčejným tesařem a jeho původ je nízký, pro mnohé až pochybný. Vědí o Ježíšově rodině, o jeho bratrech a jeho sestrách. Jeho rodina je všem známá – obyčejná tesařská rodina. A to je pro mnohé také kamenem úrazu a počátkem nenávisti vůči Ježíšovi. A zároveň jde o tragické nepochopení Ježíšova poslání a jeho zvěstování: Ježíš prostě nemůže být mesiášem, je nízkého původu (příliš lidské, příliš lidské).
Ježíšův nízký původ, který se zde pro mnohé stává kamenem úrazu, je tak předobrazem pohoršení kříže, který je pro mnohé definitivním potvrzením falešného Ježíšova mesiášství a Ježíšovo ztroskotání. K takovému člověku se Bůh nemůže přiznat. Pohoršovat se na Ježíšem (jeho křížem) znamená pro Marka totéž, co ztratit víru.
Nazaret je předobrazem Jeruzaléma.
Ježíš tak dopadá stejně jako mnozí proroci před ním. I oni byli doma, ve své vlasti, mezi svými, odmítnuti. Odmítnuti těmi, pro které primárně a především přišli zvěstovat Boží slovo. Ježíšova citace starého přísloví, že nikdo není doma prorokem, tak není žádnou lacinou sofistikou, ale vyjádřením hlubokého pádu a krize, ve které se ocitl Boží lid. Připomeňme Janovo: “přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.” (J 1, 11).
Krize je Markem vystupňovaná téměř až k nesnesitelnosti: Ježíš v Nazaretě nemohl učinit nic mimořádného, žádný mocný čin. Chce tím Marek říci, že tam kde je jen tupé a zatvrzelé odmítání ze strany lidí, tam Ježíšům mocný čin nemá ve skutečnosti moc? Sotva by ale Marek zpochybnil spásnou účinnost Ježíšovy události kříže a vzkříšení; to je jistě nezpochybnitelné. Ale přesto může člověk svým tupým a zatvrzelým odmítáním pro sebe odmítnout i nabídku spásy a smíření. Jako by se pro něj nic vlastně ani nestalo.
Vyslání učedníků:
Ježíš vysílá své žáky kázat o Božím království. Nejen že jsou jeho učedníky, ale zároveň také jeho vyslanci – podílníci na jeho zvěsti. Zároveň Ježíš obcházel okolní vesnice a také sám kázal: souhrnně – nedal se odradit neúspěchem v Nazaretě.
Učedníky vysílá po dvou, aby si byli navzájem svědky a zároveň sobě pomocí. Vyslání učeníků také není jednorázovou událostí, ale děním neustálým: jsou stále a stále vysílání do světa kázat, učit a vyhánět zlé duchy. Tím posledním je naznačeno, že učedníci mají také podíl na Ježíšově moci nad zlými mocnostmi.
Markova perikopa se moc nezmiňuje o obsahu kázání učedníků patrně proto, že skutečně byl obsah totožný s obsahem Ježíšových kázání. Ostatně, co jiného měli také učedníci jako Ježíšovi vyslanci kázat.
Daleko více se Marek zaměřuje na vybavení, vystrojení a vyzbrojení apoštolů. Ona minimalistická výstroj a výzbroj (sandály a hůl), má symbolizovat, že výzbroj Ježíšových apoštolů je odevzdanost do Boží ochrany, do jeho moci, v které zvěstují evangelium. Bylo by falešné a nepřesné vidět v tom nějaký náznak askeze, která by nutně patřila ke kazateli evangelia.
Důležitá je známá zmínka o situaci tam, kde nejsou a nebudou apoštolové přijati. Můžeme si, vedle vcelku srozumitelné jasnosti tohoto místa, spíše všimnout a zdůraznit, že Ježíšem není apriori vytýčeno žádné místo, žádná společnost, žádná skupina lidí ani jednotlivec, kde by zvěst o Božím království neměla být kázána – ta je určena všem bez rozdílu. Nemůže být proto výmluvy, že někdo je předem již vyloučen. Ovšem za případné následky nepřijetí je třeba osobně nést zodpovědnost -“na svědectví proti nim” mají setřást prach učedníci ze svých nohou. Mají tedy svědectví o Božím soudu – opět není žádné výmluvy.
Ve shrnutí ve verších dvanáct a třináct je naznačeno, jaká odpověď je žádána na slyšenou zvěst o Božím království: pokání, změna smýšlení. Být připraven na jeho příchod.
Homiletické podněty:
Boží oslovení člověka jako náhlý a nečekaná zásah do zaběhaných pořádků, které převrací všechno vzhůru nohama.
Tvrdost, tupost a neústupnost lidského hříchu a vzpoury proti Bohu.
Následky lidské zatvrzelosti a vzpurnosti.
Poslání zvěstovat a svědčit o Bohu i navzdory neúspěchům a nepřijetí (a jako podtéma: útrapy, tíseň a únava až ohrožení Božího svědka ve světě uprostřed lidí.
Podílnictví na Božím vítězství a moci.
Vlažnost, vychladlost církve vedoucí k formálnímu členství jako neomluvitelný hřích před Bohem – vzbuzující jeho hněv.
Bezbožnost duchaprázdného sekulárního světa (v kombinaci s něčím pozitivním, např.: že právě do tohoto světa vysílá Bůh v Kristu apoštoly evangelia).
Náznak liturgického rámce:
Snad jen písně a ne všechny (Evangelický zpěvník):
Na začátek Žalm 48
před kázáním: 374 Bože, dej ať Duch tvůj svatý
po kázání: 469 Kdož by chtěl erbován býti (zde je nutno volit i sloky)
píseň na závěr: 467 Kdož jste Boží bojovníci