Starozákonní čtení Iz 50, 4-9a
Verš 4: „Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem...“: Tento začátek čtvrtého verše můžeme chápat jako základní tezi nebo shrnující nadpis, který vystihuje událost-dění líčené v perikopě, ale zároveň také celkově postihuje situaci, ve které se Hospodinům služebník-prorok a Izrael nachází: babylonské zajetí uprostřed něhož, uprostřed vrcholící krize, zaznívají slova evangelia. Slova evangelia však nejen zní uprostřed krizí zkoušeného lidu, ale, a to je jádro poselství perikopy, stávají se zároveň událostí, efektivně působící událostí. Tedy slovo nejen jako zvuk, jako nositel informace, významu, ale spíše a předně slovo jako událost. Vždyť slovo má podpírat teď a tady zemdleného.
Verše 4b-5: „...On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci. 5 Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět...“: Evangelium není jen dobrou zprávou, ale také událostí, která má proměňovat realitu těch, kterým je vyřizováno. Tady se dotýkáme zásadního předpokladu: slova, která mají podpírat, která se mají stát událostí, přítomně působícím evangeliem, nemohou mít svůj původ u člověka. Prorok vyznává, že on je jen vyřizovatelem Boží vůle, je jen nástrojem, skrze něhož mluví Bůh, on je jen učedníkem Božím. V tomto případě nejde o pouhý detail. Kdyby prorok mluvil sám za sebe či spíše ze sebe, i kdyby šlo o výraz té nejhlubší lidské naděje nebo projev mobilizace všech lidských sil, přesto by vše zůstávalo stále na rovině lidské. Sám prorok a jeho posluchači jsou však na tom stejně, všichni vězí uprostřed krize babylonského zajetí, všichni jsou jím postiženi. Záchrana z tohoto zmaru může (v této situaci) přijít jen zvenčí, od třetí strany. Od Boha. Na pozadí celého Izaiášova proroctví (předně tzv. Deuteroizaiáše) vidíme toto poznání: spása přichází do Boha, zvenčí, člověk (Izrael) si sám pomoci nemůže. Nepřímo zde zaznívá téma stvoření: Bůh stvořitel = také tvůrce Izraele. Nové stvoření Božího lidu ze dna babylonského pádu je dílem jednajícího Boha Hospodina. Tato událost je již přítomná skrze slova prorokova a tato událost se pak plně realizuje v budoucnosti.
Verše 6-9: „...Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním. Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben. Blízko je ten, jenž mi zjedná spravedlnost. Kdo chce vést se mnou spory? Postavme se spolu! Kdo bude můj odpůrce na soudu? Ať ke mně přistoupí! Hle, Panovník Hospodin je moje pomoc. Kdo mě chce obvinit ze svévole? Hle, ti všichni zvetší jako šat, sežerou je moli.“ Následující verše dávají tušit, že situace uvnitř společenství zbytku Izraele v Babyloně byla dosti napjatá. Lze se domnívat, že ti kteří jsou zde líčeni, jako ti, kteří bijí proroka a častují ho potupami a pliváním, mohou být sami příslušníci Izraele. Prorok se svým slovem naráží na nepochopení a odpor. Situace je vážná už tím, že v tomto případě nejde o tvrdá slova soudu, jaká Izrael musel na svou adresu slyšet v době blížících se krizí a rostoucí nevěry, v době blížící se katastrofy pádu Jeruzaléma a království.
V Deuterozaiáši slyšíme spíše zvěst evangelia o blížící se záchraně Božího lidu, o jeho obnově, o návratu do země zaslíbené, o znovuzbudování chrámu. A přesto tato slova narážejí na odpor, dokonce je prorok, který tuto zvěst vyhlašuje, vystaven pronásledování. Jak je to možné?
Z následujících veršů, především z verše 11, lze vyčíst, že koncepce Božího spásného díla, jak ji ohlašuje prorok, nemusela souznít s koncepcí plánů na záchranu uvnitř některých kruhů Izraele. Verš 11 to naznačuje jen nepřímo, přesto jakoby oním výrokem „Hle, vy všichni, kdo rozděláváte oheň, jiskrami se opásáte k boji...” byla odhalena skupina, která chce krizovou situaci babylonského zajetí řešit po svém. Opět zde dochází ke střetu dvou spásných plánů: Božího spásného plánu a lidského. Bodem střetu je zde zvěstující prorok, který na Boží straně jako jeho učedník stojí ve službě evangeliu a na druhé straně, na straně lidí musí snášet ústrky, nepochopení, výsměch a fyzické násilí.
Spor, který
chce člověk (obecně řečeno) vést s Bohem je však
pošetilé podnikání, bláhovost a marnost.
Tento spor je od svého počátku bláznivý
a nadto je už dávno rozhodnuto: konečné slovo má
Hospodin: „Hle, Panovník Hospodin je moje pomoc. Kdo mě
chce obvinit ze svévole? Hle, ti všichni zvetší jako
šat, sežerou je moli.“ Pošetilé počínání
odpůrců evangelia sebou pro ně samotné nese bídný
a neslavný konec. O to víc se může v nynějším
čase strádající a trpící
služebník Boží opřít o bod nejpevnější,
o Hospodina samotného. Trpící služebník
není prototypem heroického bojovníka, jenž pro
svou vnitřní mravní a duševní sílu je s
to snášet utrpení nynějšího věku pro
vznešenou myšlenku. Nýbrž je spíše prototypem
věrnosti, naprostého spolehnutí se na Boží
zaslíbení, na Boží spásný plán,
který mu byl dán milostivě k nahlédnutí
(vždyť sám sebe označuje jako Božího učedníka),
a který dalece přesahuje chvilkovost přítomného
času.
Žalm 19
V tomto žalmu se pojí dva tématické okruhy:
a) Hymnickým způsobem se zde oslavuje stvořitelské dílo Boží, konkrétně sláva nebes, které spolu s ostatním jsou dílem Boha Stvořitele. Starý zákon má obecně velký ostych před masivní oslavou stvoření, snad s ohledem na okolní náboženské praktiky, kde oslava stvoření hrála zásadnější roli ruku v ruce s pohanským ztotožněním stvoření s božstvy, které vyústilo v modlářské uctívání stvoření. Žalm 19 je proto zvláštní výjimkou vedle nemnoho jiných. Přesto se zde žalmista vyhnul nebezpečí modlářství. I zde stojí v centru výpověď o Boží slávě, o které nebesa pouze svědčí, stvoření je zde postaveno do služebné role. Všimněme si jedné zajímavé souvislosti s předcházející perikopou z Iz 50, 4-9. V případě proroka Izaiáše jde o zvěst evangelia pronášené lidskou a tedy jistě lidem srozumitelnou řečí a přesto je mnohými nepochopena, přesto u mnohých narazila na odpor a vyvolala spor. Jakoby Boží prorok mluvil k lidem nesrozumitelným jazykem. Oč více pak musí být nesrozumitelná řeč nebes o Boží slávě: „Není to lidská řeč, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zemí celičkou zvučí, zní jejich hovor po širém světě...“. Žalmista však takové řeči rozumí a těší se z ní. Jde však o porozumění ve víře, která předchází. Víra je klíčem k chápání řeči nebes. Bez víry by člověk řeči stvoření neporozuměl, bez víry v Hospodina by snadno upadl v modlářství, v záměnu viditelných věcí za neviditelné. Oč snadněji by měl člověk-posluchač porozumět řeči prorocké vedené srozumitelnou řečí lidskou a přesto – také ona bez předcházející víry zůstává nesrozumitelná, je kamenem úrazu pro mnohé. A stejně tak se ukazuje, o jakou víru je třeba prosit a usilovat.
b) V druhé polovině žalmu se dostává řeč na Hospodinův Zákon, který jako král ze svého trůnu vyhlašuje. Zde se nám nabízí souvislost s vyhlášením Zákona na hoře Sínaj. Boží lid prostřednictvím Mojžíše dostává dar Zákona, aby do země zaslíbené vstupoval ne jako lid otroků, ale jako Boží svobodný lid, lid spravující se Božími nařízeními nikoli lidskými. Spasitelné Boží dílo jde ruku v ruce s dílem stvořitelským, jedno od druhého nelze oddělovat, neboť dílo stvoření a dílo spásy je dílem jediného Boha, v němž není rozporu. On vše shrnuje a sjednocuje. Vyvedení z Egypta, dar Zákona, je nejen dílem záchrany, ale také dílem stvoření: vždyť je tu konstituován nový lid, lid náležející Bohu, Boží lid.
Závěr: Zde jsou přijímána varování před porušením Božího Zákona. Je zde nepřímo vyslovena prosba o zachování věrnosti vůči Hospodinu a jeho Zákonu. Žalmista si je vědom své lidské slabosti, sílu věrnosti může čerpat jen od Boha. Touží, aby se stal novým stvořením, které maže i skryté viny, o kterých viník ani nemusí vědět, které zná jen Bůh. A přesto právě jemu v důvěře v jeho milosrdenství, které vyjádřil právě ve svém Zákonu, předkládá svou zjevnou i skrytou porušenost. Jak dynamicky, útěšně a blaženě je zde líčen Boží Zákon a jaký protiklad k pojetí Božího zákon pozdějšího židovstva, které Boží zákon svým chápáním redukovalo a degradovalo na strnulý katalog příkazů a zákazů. A zároveň jak blaženě a živě zde působí zbožnost žalmistovy touhy po novém očištěném srdci v opaku k náboženské praxi, která se vyčerpávajícím způsobem realizuje v plnění katalogu příkazů a zákazů.
Epištolní čtení Jk 3, 1-12
Jazyk, lidská řeč má moc a ten, který je ustaven v křesťanském sboru do úřadu zvěstovatele, kazatele, by měl velmi vážit slova, neboť s touto mocí mu byla dána i velká odpovědnost a s tím i nevyhnutelné skládání účtů. Apoštol tedy své adresáty nabádá, aby se nehrnuli všichni bez rozmyslu a nezodpovědně k takovému úkolu – moc, které se mohou nezodpovědně chopit, může být také s velkými škodami zneužita, byť by ta řeč a mluvení bylo zabaleno do líbivého obalu zbožných a mravoučných frází. A nejde jen o to. Lidskou řečí může být člověk i zranitelně zasažen, lidská řeč se může změnit v pomluvy a pomluvy velmi rychle vedou k soudu a odsouzení. Lidskou řečí, tímto mocným nástrojem, může být druhý člověk doveden až k záhubě, o to víc, když je lidská řeč zneužita lstivým kazatelem-pomlouvačem, samozvaným soudcem. Toho pak bude soudit sám Bůh a jemu pak tento pomlouvač bude skládat účty ze svého počínání.
Proto apoštol nabádá, aby se se slovy šetřilo, aby byla přísně vážena. Aby užívání jazyka sloužilo k větší slávě Boží mezi lidmi a k vzdělávání bližních v evangeliu a víře. Učitelé a zvěstovatelé mají především sami sebe víc než druhé usměrňovat, krotit a posuzovat optikou Božího Zákon a evangelia, o to víc budou Bohem posuzováni. Takový je závěr apoštolova nabádání. Jen tak mohou být pravými služebníky druhým bratřím a sestrám v křesťanském sboru.
Evangelium Mk 8, 27-38
Lokalizace vyznání Ježíšova mesiášství není podle P. Pokorného náhodná. Má svou theologickou hodnotu – Ježíšovo mesiášství stojí v kontrastu se jménem města, které bylo takto nazváno ke cti císaře Tiberia.
Děj začíná Ježíšovou otázkou: za koho ho lidé pokládají. Odpověď učedníků naznačuje, že lidé Ježíše považovali za prorockou postavu, za typus proroka, se kterým je spojen konec tohoto času (ať už mysleli na konec tohoto politicky ponižujícího času římské okupace, ať už měli na mysli konec času okolního pohanství či konec času všeobecně pozemského strádání a utrpení). Postavy Jana Křtitele i proroka Eliáše do tohoto schématu vcelku zapadají. Ježíšovo vystoupení a jeho působení mezi lidmi mohlo být jistě přijato jako odpověď na poptávku mezi lidmi. Eschatologické očekávání konce tohoto věku bylo v té době velmi silné a Ježíš se nesetkával s lhostejným davem. Ovšem půjde o to, zda lidé Ježíše správně pochopili. Ježíš referující odpověď učedníků nechává v této chvíli bez komentáře.
Následuje stejná otázka adresovaná tentokrát samotným učedníkům. Za učedníky podává odpověď Petr, který zde stojí v roli jejich mluvčího. Lze se domnívat, že Petr svou odpovědí vyjadřuje přesvědčení celého sboru Dvanácti. Ovšem opět to ještě nemusí hned znamenat, že by mezi nimi panovala bezezbytku jednota v chápání významu, které sebou nese titul Mesiáš, jímž Petr ve své odpovědi Ježíše tituluje: „Ty jsi Mesiáš.“ Ježíšovo nařízení, aby o tom rozhodně pomlčeli, dává tušit, že tento vpravdě výbušný titul sebou nese rozporuplné významy a očekávání. A následující Petrova reakce ukazuje, že ani kruh Dvanácti nebyl těchto fatálních nedorozumění ušetřen. Ježíš to ví.
Petr není za svou odpověď Ježíšem pochválen. Jak bychom to už prvoplánově chtěli vidět. Ovšem naše chápání titulu Mesiáše je chápáním povelikonočním, chápání korigované optikou událostí kříže a vzkříšení. Petr, kruh Dvanácti, širší okruh lidu, se však v povelikonoční situaci ještě nenachází. Můžeme říci, že Petr je Ježíšem umlčen. Titul Mesiáše bez události kříže a vzkříšení je titul nebezpečný, nabitý mocným politickým nábojem. V pozadí stojí neustálá hrozba a pokušení vnutit Ježíši politicko-náboženskou roli.
Na druhou stranu není Petr za své vyznání ani pokárán, zde ještě ne. Petrův výrok jistě odpovídal Ježíšově mesiášskému sebe-vědomí a rezonoval s jeho posláním. Titul Mesiáš je zcela správný a na místě. Je zde však pořád ve hře zneužití tohoto titulu. Tato hrozba bude provázet Ježíše až na kříž. Tam se teprve toto zneužití definitivně rozplyne, ale s tím také mnohé „falešné“ naděje spojené s mylně chápaným Ježíšem Mesiášem.
Ježíš však svou výzvu k mlčení (Markovo mesiášské tajemství) nenechává bez vysvětlující odpovědi. Následuje učení o nutností utrpení Mesiáše, o jeho lidsky viděno totální prohře a selhání, o jeho smrti na kříži a konečně o jeho vzkříšení. Markův dodatek: „A mluvil o tom otevřeně...“ ukazuje, že zde jsou poprvé učedníci cele zasvěceni do Božího spásného plánu. V této chvíli se stávají těmi, kteří spolu s Ježíšem znají tajemství Boží vůle. Slovo „musí“ (v řečtině „dei“) neodkazuje k jakési osudovosti, není výrazem fatalismu. Slovo „musí“ v Ježíšově učení chápejme jako výraz Ježíšovy poslušnosti vůči Boží vůli a zároveň jako výraz jeho naprosté jednoty s Bohem Otcem. Nápadné je, že Ježíš se vyhýbá titulu Mesiáš a ve své řeči jej nahrazuje titulem Syn člověka Jde o titul, který je převzat z danielovské apokalyptické tradice. Tím Ježíš jasně pro posluchače zavírá všechna zadní vrátka pro pochopení jeho poslání v rovině nábožensko-politické. Konečná naděje je spojena se zmrtvýchvstáním umučeného Syna člověka, spojena s událostí vpravdě eschatologickou vymykající se všem představám a všem dosavadním schématům – nové bytí vzkříšeného, jako cíl dějin a všeho dění.
Poté si Ježíše bere stranou Petr a jakoby se nyní obrátily role. Teď je to Petr, který Ježíše kárá. Je zde použito stejné sloveso jako v 30 verši (řecky „epitiman“), kde Ježíš nařizuje učedníkům mlčet o jeho mesiášství. Nyní Petr nařizuje Ježíši mlčet o takových věcech, které, jak se ukazují vůbec nezapadají do jeho koncepce Mesiáše. P. Pokorný uvádí, jakoby se Ježíš jevil Petrovi až posedlý myšlenkami na utrpení, jakoby posedlý zlým duchem, jakýmsi nezdravým démonem, který hrozí, že zkazí dobře rozjetou akci.
Ježíš odpovídá velmi tvrdě a před ostatními učedníky. Nepomohla ani Petrova lest, vzít si Ježíše stranou a hrozící skandál ututlat. V Ježíšově tvrdé odpovědi opět slyšíme – už potřetí – totéž sloveso „epitiman“. V celkovém textu Markova evangelia hraje toto sloveso roli vždy ve styku s nečistými, démonskými, protibožskými silami. Ježíš zde bojuje s Petrem a o Petra jakoby s nečistým protibožským démonem. Nazývá jej satanem = pokušitelem. Peter se zde svou iniciativou dostal do stejné role jako pokušitel na poušti, se kterým Ježíš zápasil na začátku svého působení. Podobnost je nápadná. Zde však Peter-pokušitel není zavržen, ale uveden do pravých mezí „jdi z cesty...“ , řecky „opisó mú“, tedy doslova „jdi za mnou...“, „následuj mne...“. Tam je Petrovo místo, v následování Ježíše, tam musí opustit Petr sama sebe, svou vůli, svou autonomii, na základě které chtěl poučovat Pána, tam však teprve najde sám sebe, v jednotě s Ježíšem a s jeho cestou.
Následující oddíl vymezený vv. 34-38 naznačuje náročnost učednické cesty za Ježíšem. Zapřít sebe sama zde znamená vzdát se sebe sama. V souvislosti s předchozími řádky, to můžeme chápat také jako, vzdát se vlastní cesty k Bohu a k spáse, ať už jde o cestu politického mesiášství nebo o nábožensky mravní cestu ve smyslu farizejského zákonictví. Vzdát se sama sebe znamená cele se oddat Ježíši a v něm sama sebe znovu najít.
Slovo o kříži, který má následovník vzít na sebe, nelze chápat masivně doslova. Ježíš zde nevybízí ke konfliktu s římskou okupační mocí, který by jistě končil ukřižováním povstalce, ani nevybízí k jiné nutné formě násilné smrti vyznavače. Násilná, mučednická smrt není podmínkou cesty za Ježíšem. Slovo o kříži může získat velmi široký význam – stručně v tom smyslu, že vyznavač se především přiznává ke Kristovu kříži, nestydí se za něj, není mu kamenem úrazu a zároveň je připraven na své cestě následování přinášet ze své strany oběti.
Ovšem ani Ježíšovým následovníkům se nevyhýbá smrt. Jsou zde však varováni ti, kteří by se chtěli vyhnout rizikům a nebezpečím, které jsou s následování spojeny, a kteří by v případě nebezpečí dali přednost prodloužení pozemského života. Jistě by tím svůj život na nějaký čas zachránili, ale za cenu ztráty života spojeného s Božím královstvím, které pro sebe přijali s vyznáním Ježíše jako svého spasitele. Podobně mluví i výrok ve verši 36.
„Stydět se“ se blíží onomu „zapřít Ježíše“, „zříci se Ježíše“. P. Pokorný dokládá, že slovo „stydět se“ je ve spise „Hermův pastýř“ spojeno se zapíráním vlastního křtu. Stydět se za svůj křest, stydět se za to, že patřím Ježíši, za jeho utrpení, za jeho kříž. Takto se choval Petr v předcházejících textech, styděl se za utrpení, o kterém Ježíš otevřeně mluvil. Pro Petra je jediná možná záchrana ze svého studu, že se zařadí za Ježíše a bude ho následovat, že se vzdá sama sebe a přijme pro sebe Ježíše.
Starokatolická kolekta:
Bože a Otče našeho Pána Ježíše Krista,
tvůj Syn se dobrovolně vydal za nás
a prošel trpkou cestou ponížení.
Když nás trápí nouze a utrpení
a otázky po smyslu zůstávají bez odpovědi,
dej nám trpělivost a jistotu
skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a působí na věky věků.