Iz 40, 21-31
Stvořitel je zdrojem moci,
která obklopuje každého a umí pozdvihnout zemdlené. Dimenze jeho bytí přesahuje
prostorově i časově bytí člověka, a přesto je mu tento mocný vládce světa
partnerem, jenž je připraven pomoci a posílit. Nikdo a nic se mu nemůže rovnat,
tím méně pomíjiví vládcové dějin. Stará zaslíbení domu Izraele a Jákoba
zůstavají platná.
Ž 147
Chvála Hospodina s vyznáním
jeho spásných skutků: shromažďuje rozehnané Izraele, uzdravuje, tvoří, jedná ve
svrchované moci a je přístupný pokorným, stojí jako Stvořitel za přírodními
cykly a vším životem. Budování Jeruzaléma po návratu z exilu je darem, milostí
pro ty, kdo na ni čekají. Hospodin nečeká na titánské činy z vlastní síly či
chytrosti, kterými by se člověk snad vymanil (pomocí instrumentů, koňských
svalů) z bezútěšnosti, jeho řešením je milosrdenství pro čekající.
1 K 9, 16-23
16. Pavlovi na jeho rezignaci na odměnu velmi záleží. Zvěstování mu
bylo uloženo jako povinnost, které se nesmí zříci („běda mi, kdybych…“). Bývalý
farizej byl u Damašku přesměrován z Boží moci měnící osud. Neosobní fatum, jež
bere svobodu, je zlomeno; Bohu nelze vzdorovat v jeho osobní moci, která však
svobodu naopak daruje.
17. Dobrovolně („z vlastní vůle“, tj. ne jako otrok)
pracující dělník má nárok na mzdu. Otrok nikoli, pracovat je povinen. Zvěstovat
Evangelium z vlastní vůle za mzdu je obrazné vyjádření, slovní konstrukce, z
Pavlova hlediska nereálná. Apoštolem je díky božímu zásahu. Je v pozici otroka,
jenež je pověřen úkolem (byť v pozici správce).
18. A přeci je tu mzda – jeho odměna (chlouba – v.15)
spočívá právě v tom, že smí (má svobodu) zvěstovat bez mzdy. Dar svobody od
sebe samého a měřítek tohoto světa, aby mohl druhým v lásce sloužit, je onou
mzdou milosti. Ta se týká současného působení, nikoli požadavku mzdy v
eschatologickém smyslu spásy (milost nelze „nárokovat“, není to mzda v
technickém smyslu ale odměna).
19. Pavlova svoboda v Kristu umožňuje, aby odhlédl od sebe
sama a přiblížil se všem skupinám. Jeho misijní působení je projevem
eschatologické christologie: když spásy nelze dosáhnout skutky zákona, ale jen
skrze víru v Krista, pak padá dělítko mezi Židy a pohany (Ef 2,15n.). Jeho
otevřenost není obyčejná přizpůsobovací taktika. Je svoboden být služebníkem
mnohých (Mt 20,26) /viz Lutherovo křesťan = pán nad věcmi a nikomu nepodřízený
(ve víře) a křesťan = služebník všech a každému podřízený (v lásce)/.
20. Výrazem „pod zákonem“ myslí Pavel opět Židy (řídící se
Mojžíšovým zákonem), aby vysvětlil: sám je od narození Židem, ale není pod
zákonem! Z lásky může však zvyky dodržovat.
21. Pohané jsou „bez zákona“ a jim dovede být Pavel také
„jako bez zákona“. A to bez antinomie. Svoboda od zákona mu není bezzákonností
ale napojením na Krista, v němž zákon Mojžíšův dochází naplnění. Není bez
zákona před Bohem ale énnomos Christou, vtělen v Kristův zákon. Kristus
není podle Luthera u Pavla „novým Mojžíšem“, ale láska je naplněním zákona.
22. Slabými nemusí být míněni jen pohané (viz kap. 8),
pojem „získat“ není nutno vztahovat jen na obracení nekřesťanů. Může jít i o
slabé v křesˇanské obci. Silné Pavel nezmiňuje, aby je snad nepodpořil ve
sklonu cítit se potvrzenu ve své bezohlednosti. Spojení s Kristem ve víře
odůvodňuje naději na spásu u posledního soudu.
23. Pavlova otevřenost různým skupinám není přizpůsobení za
každou cenu, převlékání kabátu. Proto zmiňuje na závěr motiv své misijní
činnosti – získat podíl na Evangeliu. Cítí se povinen ještě před Kristovou
parusií zvěstovat co největšímu počtu lidí a jho vlastní spása závisí na tom,
zda je věrný svému apoštolskému úkolu.
Mk 1, 29-39
Po události v synagóze mají také další okusit, jak
uzdravující je Ježíšovo slovo. Lidé v Kafarnaum proto chtějí Ježíše přidržet u
sebe, čímž ukazují své neporozumění. Kdyby byli pochopili, že k nim nepřišel
jen z vlastního popudu, nebyli by jej bývali hned nad ránem po náročném pozdním
večeru hledali. Ježíšovi se jedná o přicházející boží lásku. Ta mu nedovoluje
usadit se na jednom místě a ta je vždy při jeho konání.
29. Zvláštní rys pro člověka, který právě uvedl sobotní
shromáždění v úžas mocí svého slova: zůstává dosažitelný pro zcela prosté lidi,
zcela v rozporu s běžným profilem úspěšného mága a léčitele.
30. Sotva vstoupí do prostého rybářského obydlí, kde měli
vážně nemocnou ženu, „hned mu o ní pověděli“. Už z jeho vystupování, z
vyzařování jeho osobnosti musí být patrné, že nejde o někoho, kdo směřuje k
běžnému úspěchu a slávě, že je možné jej oslovit.
31. Uzdravení se děje z Ježíšovy moci a tentokrát beze
slov(!) modlitby nebo nějaké formule. Je zřejmé, že je to uzdravení neobvyklé,
zázračné svou náhlostí a úplností, protože žena může okamžitě vstát a konat
domácí činnosti, obsluhovat hosty.
32. Po západu slunce je u konce den odpočinku a je možné
přinášet nemocné. Ježíšovo působení má velký veřejný ohlas (33).
34. Ježíš uzdravuje „rozličné neduhy“, ale také „vyhnal
mnoho zlých duchů“. Znovu se připomíná motiv skrytého mesiášství, když Ježíš stále
odmítá jejich pokusy prozradit jej. Jeho moc se projevuje univerzálně a spásně.
Zajímavé je výslovné konstatování přinášeli všechny – uzdravil mnohé,
nikoli všechny (tím ale není řečeno, že by byl v nějakém uzdravování
neúspěšný). I proto jej chtěli hned ráno opět vyhledat (37).
35. Ježíšovo matutinum odkazuje na tajemný přesah toho, co
právě začalo jako jeho veřejné působení. Vyrazil ještě za tmy, aby byl sám. Na
místě modlitby jej zastihl rozbřesk, úsvit jako symbol přímého Bohem odděleného
světla, malá chvilka dne, kdy je člověk blízko odlesku Boží slávy a velikosti
(v prvopočátku věcí oddělené světlo dne nebylo spojováno se zářením nebeských
těles /slunce/). Je to chvíle intenzívního setkání s tím, kdo „nebesa jak závoj
roztahuje“ (Iz 40,22; rozbřesk se zpočátku jeví jako světelný závoj nad
světem). Časná hodina může znamenat také Ježíšovu touhu po modlitbě (potřebu)
co nejdříve, ale po vyčerpávajícím večeru se musel aspoň trochu vyspat.
Neuzdravil všechny – neboť to není jeho posláním. Nikdy by nebyl hotov a
nestačily by na to jeho fyzické síly.
37. Sdělení učedníků jen urychluje Ježíšovo rozhodnutí
Nemůže zůstat tam, kde by jen těžil z momentální popularity. Dobře ví, že
chvíle veřejné obliby není cílem jeho cesty. Své poslání bere jako úkol, i když
je tu před učedníky nespecifikuje v žádné předpovědi.
38. Tak trochu jako by byl v této chvíli nucen reagovat
narychlo, jmenuje jen „okolní městečka“, neformuluje své poslání obecně či
„slavnostně“, jen velmi „pracovně“. Ví, že vede dál než do Kafarnaa, není to
však chvíle na vysvětlování a zatím je to jen Galilej.
39. Galilejské
působení je důkladné a má zřejmě podobný scénář jako v Kafarnaum. Ježíš pronáší
midraš, prokazuje svou moc slovem ale i bez něj – a budí úžas a podivení.
Podněty:
Apoštol Pavel nachází ve svém poslání úkol, který musí
plnit, a v tom je podobný Ježíšovi. I on ví, že jeho zvěstování je určitým
úkolem vedeno a nezůstává tam, kde by se snad mohl dočkat nějaké mzdy a jistě
slávy a věhlasu, kdyby si z uzdravování udělal živnost.
Ježíš není stroj na uzdravování, přináší slovo milosti
boží. Spásu pro všechny přinese jinak. Ani na základě mocných skutků a kázání v
Galileji však nakonec nebude lidmi jednoznačně přijat.
Ve svých skutcích ukazuje Ježíš, co může člověk ve víře od
Krista očekávat: uzdravení postihuje tělo (neduhy) i duši (posedlost), zbavuje
od vnitřních i vnějších příčin. Ke Kristu se může obrátit v důvěře a bez
rozdílu každý a lze se přimlouvat za každého.
Potřeba být uzdraven je základním postojem pokory, v níž
jedině lze milost uzdravení přijmout. Bůh neodměňuje ty, kdo se vlastní nebo
vypůjčenou silou sami přičiní. Ve vztahu člověka k Bohu nemá místo žádné
machrování vlastními schopnostmi, zkušenostmi, zásluhami…
Ve víře můžeme Krista přijmout plně, být uvedeni za ruku do
světa uzdravených a slyšet také jeho zvěstování, jeho vlastní slovo.
Čas ranní modlitby je inspirací pro matutinum, ranní
modlibu hodin. Ježíš touží po tom věnovat čas modlitbě, kontaktu s Otcem.
Svítání je tajemný odlesk prvního stvořitelského počinu, jenž se také stal z
moci slova.
Při zprávě o tom, že je všemi hledán a žádán nepodlehne
Ježíš chvilkové náladě. I když všichni naznačují, že právě to je chvíle usadit
se, je to ve vedení božím obráceně. I tehdy, když se (konečně) něco jeví jako
jednoznačné, úspěšné, slibné, je nutné ptát se po boží vůli a nepropadnout
okamžitým lidským pohnutkám.
Starokatolická kolekta:
Bože, ty jsi silný a mocný.
Pohleď na naši bezmocnost.
Ty znáš všechno, co nás tíží a omezuje naše možnosti
Pozvedej a napřimuj nás
ve jménu svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí navěky.