2Kr 2,1-12
Nanebevzetí Elijášovo. V. 10 "jestliže mne uvidíš, až budu od tebe brán…", podmínka udržení pozornosti pro podstatné dění. Elíšovo "mlčte!" pronesené o tom předtím směrem k prorockým kolegům připomíná příkaz daný učedníkům při sestupu z hory Tábor (Mk 9,9).
Vítr na poslední Elijášově pouti po zemi je znamením Boží přítomnosti. Bůh vládne nad povětrnostními jevy, pro které měli Kenaánci svá božstva.
Elijáš hodlá zmizet ze země beze svědků, ale neodbytný Elíša se stane svědem jeho nanebevzetí. Ke kontextu čtení náleží Elijášův přechod Jordánu suchou nohou, který připomíná přechod Rudého moře nebo Ježíšovu cestu po vodní hladině.
Ž 50,1-6
První část prorockého žalmu se slavnostním ohlášením Božího příchodu. Přichází "ze Sijónu", s povětrnostními znameními a s ohněm, k soudu nad svým lidem. Kdo přijali a zachovali Boží smlouvu, jejímž dárcem je Bůh, budou jako "věrní" v roli diváků.
2K 4,3-6
Ten, jenž je "obrazem Božím" – Kristus činí Boží
slávu viditelnou. "Nezvěstujeme sami sebe…" – zvěstování není
prostřednictví ale z jeho moci vytváření prostoru pro Krista samotného.
Formulace může znamenat dvojí: 1. Pavel byl osvícen, aby rozeznal božský
majestát Kristův jako "obraz Boha" a "syna", jak se to
přihodilo při jeho povolání; nebo 2. Pavel byl osvícen a uschopněn, aby ve svém
kázání nechal vyzařovat božskou Kristovu slávu. Takové povolání překračuje
zkušenost a pojem světa. Evangelium zvěstované apoštoly září Kristem.
Mk 9,2-9
Perikopa vyniká v konceptu Mk svou výraznou povelikonoční retrospekcí (narozd. od ost. synoptiků, kde je to častější). Proto byly vysloveny hypotézy, že vyprávění samo se týká původně události povelikonoční a dokonce, že perikopa byla kdysi fakticky zařazena na odpovídajícím jiném místě Evangelia (poslední nepotvrzeno). V jinak formulované interpretaci historického pozadí mohla vzniknout zkušenost se zjevením Ježíše v nebeské slávě až po jeho Zmrtvýchvstání a vsazení legendy před ně může být podloženo nějakou původní zprávou o vizi apoštola Petra (Fr. Kovář).
V perikopě lze číst Markovo shrnutí christologie: Ježíš zvaný lidmi Kristus přijímá poslání syna člověka, jenž se nevyhýbá utrpení; Bohem je potvrzen jako jeho Syn.
Perikopa představuje formu legendy prvokřesťanské tradice a blíží se též svou formou perikopě o Ježíšově křtu. Jde o epifanii božího synovství nejbližším učedníkům na vrcholu Ježíšova působení. V této (Markově epifanické) triádě je křest v Jordáně první epifanií na začátku působení a jen pro Ježíše samotného a poslední epifanií Zmrtvýchvstání po skončení působení určené skrze všechny učedníky a další v doprovodu celému světu (Fr. Kovář).
Apologetický smysl perikopy spočívá v explikaci božího potvrzení, že Ježíš je „syn boží“, třebaže trpěl a zemřel (u synoptického Mt s židokřesťanským důrazem „mesiáš“, třebaže trpěl a zemřel).
po verších:
v.2 "Po šesti dnech" se počítá patrně od Petrova vyznání u Cezareje Filipovy (8,27-33) a současně odkazuje k Mojžíšovu setkání s Hospodinem na Sínaji. Umístění na horu Tábor je tradice mimobiblická patrně na základě Ž 89,13. Lk tradičně připomíná modlitbu jako Ježíšův účel cesty na horu. Celá perikopa může být odpovědí na otázku "za koho mne lidé pokládají?" Pasívum "byl proměněn" odkazuje k Bohu (jako také "byl vzkříšen" /16,6/), „…před nimi“ je patrně teologická redakce.
v.3 Zářící bílý šat – ukazuje na Galilej, kde nebyly známy drahé látky? Odkaz k Mojžíšově zářící tváři po setkání s Bohem. Bílý šat je oděvem života (andělé při zmrtvýchvstání). Zářící tvář je výrazem oslaveného těla – jak to očekává prvokřesťanská naděje na oslavení ve vzkříšení (2K 3,18).
v.4 Elijáš a Mojžíš připomínají eschatologické
zaměření textu. Mojžíš má přijít na konci věků. Elijáš je předchůdcem nového
věku. Vzhledem k rozmluvě s Ježíšem se zdá, že hlavní postavou v království
nebeském je právě on. U obou postav je důležité, že byli podle sz podání vzati
přímo do nebe. Podle židovské apokalyptiky mají být pomocníky Mesiáše při jeho
sestoupení na svět. U Lk se i oni explicite zjevují v záři boží slávy. Jejich
rozhovor se týká Ježíšova konce; tím má být ze sféry boží potvrzeno, že mesiáš
bude trpět a zemře.
Další motiv (poněkud jednodušší) je, že Mojžíš a Elijáš symbolizují hlavní
části Písma, Tóru a Proroky. To je zřejmý prvokřesťanský prvek s významem
podtrhnout jednotu zákona (záměr Tóry a naděje proroků) a Ježíše jako jeho
naplnění.
v.5 Petr chce konzervovat okamžik setkání nepřípadně pronesenými slovy. Ve verzi Lk učedníci spali a procitli, až když zjevení končilo, Petrův nápad byl pak pokusem o prodloužení zážitku.
v.6 Verze Mk se však od Lk odlišuje, informace o strachu je důležitá pro pochopení Petrova "blábolení": pronáší svá slova ve zmatku a strachu chvíle. Přehnaná bázeň je bariérou mezi človkem a Bohem, která znemožňuje plné vyznání. Poznámky evangelistů, že Petr nevěděl, co mluví, nejsou ve shodě s motivem jeho jednání podle jádra legendy (Kovář).
v.7 Oblak znamením Boží přítomnosti; Bůh se zahaluje, aby se mohl lidem přiblížit. Ježíšova záře převyšuje Eliášovu a Mojžíšovu. K vidění učedníků přistupuje audice, hlas z nebe zvěstuje skutečnost božího synovství. Epifanie vrcholí.
v.8 Po skončení zjevení Mk popisuje prosté okolnosti: Ježíš je sám. Důraz na "samotného Ježíše" přijímajícího nejtěžší rozměry života je obranou proti mocenské dezinterpretaci Ježíše a varuje před spiritualismem a doketismem. Tento důraz je ale v perikopě od počátku.
v.9 Vsuvka Mk je přechodem a současně propojením do další perikopy.
Homiletické podněty
- metamorfóté
("byl proměněn") připomíná příběhy z řecké mytologie, kde jsou
to bohové, kteří na sebe berou lidskou podobu, aby se mohli setkat s
lidmi; zde se vypráví o proměnění člověka naznačuje oslavené tělo
po vzkříšení.
- Poznání učedníků: s Ježíšem přichází na zem nebeský svět. Teprve tehdy, když vidíme, že již během svého pozemského působení náležel také "nebeskému světu", můžeme získat ucelený a obsáhlý obraz Ježíše.
- Když Petr bez vyzvání mluví, jeho slova se míjejí se situací a přerušuje ho hlas z nebe deklarující synovství Ježíšovo a uvádějící věci na pravou míru: ne Petra a jeho nejistou reakci, ale "jeho poslouchejte", vyvoleného Božího. (Ostatně, ne Petr jemu, ale on lidem připravil příbytky v nebeském království.)
- Vyprávění chce také zdůraznit, že každý, kdo by chtěl podržet takový šťastný okamžik, v němž mu Ježíš "vzchází" a "rozjasňuje se", reaguje neporozuměním.
- Význam zařazení perikopy o Proměnění před začátek půstu může být ten, že Kristus jako záře v temnotách může být také před začátkem postu světlem vzkříšení na konci „tunelu“ pokání a Pašijí.
A. Rublev: Proměnění Páně