Ztráty a nálezy víry
nebo
Blahoslavení hříšníci (kteří činí pokání)
Kontext liturgického roku:
Čtvrtá neděle v postu (Laetare - Vesel se) má - podobně jako třetí neděle adventní (Gaudete - Radujte se) - v rámci předvelikonoční přípravné doby zvláštní místo: postní usebraností už nezadržitelně probleskuje radostný výhled evangelia. V bohoslužbě tomu odpovídá od 16. století užívání růžové liturgické barvy (místo postní fialové).
Podobenství o marnotratném synu, které ekumenický lekcionář pro tuto neděli nabízí, by se mělo lépe nadepisovat jinak: snad "o milosrdném otci", o "navrátilém synu" nebo "o dvou synech". V kontextu postní doby se mi zdá vhodné vytěžit příběh ve vztahu k tematice hříchu a pokání, obrácení (metanoia). Vždyť o hříchu je možné přemýšlet pouze jako o kontrastu k Božímu milosrdenství, jako o stínu, který vrháme, když zacláníme slunci...
Zatímco evangelim minulé neděle hrozilo: "Nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete", to dnešní přislibuje: zkusíte-li s marnotratným synem "jít do sebe" a vydat se k Otci, budete zahrnuti stejným milosrdenstvím...
Kontext biblických čtení:
"Nebýt vysvobozujícího zásahu Hospodinova, zprostředkovaném Mojžíšem a Jozuem, Izrael by skončil genocidou v Egyptě. Nebýt Hospodinovy péče a jeho daru vody a chleba z nebe, Izraelci by zahynuli v poušti. Nebýt Ježíše - jiný tvar jména Jozue - jeho oběti a vzkříšení, nebylo by smíření s Bohem a lidmi." (M. Heryán)
Text:
Lukáš podává pavlovskou tematiku hříchu a pokání, znovuzrození a ospravedlnění, smrti a života formou příběhu, teologické motivy prezentuje jejich zasazením do vztahů. Projevuje se tu tak pravá analogia relationis (emancipující se syn hledající svobodu bez odpovědnosti x otec dávající synovi svobodu přes svou lítost a zklamání z jeho odchodu, nepřestávající však doufat). Pozor: logika příběhu o milosrdném otci často neodráží zkušenost posluchačů. Při výkladu je třeba pracovat s negativními konotacemi slova "otec", abychom se nedostali do slepé uličky.
Krystalizačním bodem příběhu je refrén: "Byl mrtev a zase žije, ztratil se, a je nalezen." V církvi měl tento "zpěv" zřejmě křestní zakotvení: křtem vcházíme ze smrti do života, ze své ztracenosti do společnosti "domácích Božích". "...probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. (Ef 2,5)"
Lukáš chce svým helenizovaným posluchačům na srozumitelném příběhu ze života přiblížit, jak se to děje, že se člověk Bohu ztrácí (hřeší) a je znovu nalezen (pokání).
Několik zastavení
v.1-3: Podobenství je Ježíšovou raekcí na obvinění ze strany zbožných - jak to, že jí s hříšníky?! Opravdu, Ježíš neselektoval, přijímal do své blízkosti - ke svému stolu - všechny bez ohledu na to, jaký byl jejich život. Právě jeho blízkost a jeho slovo pak s mnohými dělaly divy: nejen že opouštěli hříšné způsoby života, ale stávali se Kristovými učedníky.
v. 12: Podstata hříchu je v příběhu ztotožněna s vyžádáním majetku. Tato praxe byla možná (srov. Sir 33,20-24) a v hospodářsky složité Ježíšově době asi i častá. Přesto naznačuje převrácenost vztahu syna k otci. Jako by otec byl už mrtev nebo si syn přinejmenším otcovu smrt přál. Odkazuje k životu emancipovanému a nezávislému, životu "jako by Boha nebylo" (etsi Deus non daretur).
v. 13: Život v hříchu má své fáze. Kazatelé by neměli zamlčovat, že některé jsou příjemné, ano - že hřích člověku něco dává. Nabízí se souvislost se závislostí - pokud drogový preventista bude říkat, že drogy člověka pouze zotročují, je jeho úsilí vážně ohroženo. Až jeho posluchači drogy okusí, poznají to "krásné" na nich, budou svého učitele považovat za podvodníka, který jim to úžasné zamlčel a neuvěří mu ani v tom, před čím (konce závislosti) se je snažil varovat. Klamal-li je v jednom, mohl lhát i v druhém.
v. 14-16: Jenže nutně přichází i pád. Být do důsledků "svůj" vede nevyhnutelně k být "sám". Život je sdílení, smrt je konec vztahů (Solovjov). Hlad vyjadřuje lidskou bytostnou odkázanost, kterou se právě hřích snaží popírat.
v. 17-19: Fáze zvažování. Výraz "šel do sebe" vyjadřuje obrat, změnu smýšlení (metanoia) - od vábniček a šidítek, za nimiž se člověk vrhal a k nimž se upínal, ke konfrontaci se sebou samým - se svým stavem, perspektivami, nutností změny... Teprve od vlastní prázdnoty (nikoli pozlátek světa) je možné se obrátit k Bohu. Největší překážkou na cestě k Bohu nejsou "rozumové" problémy, ba ani naše hříchy, ale my sami se svou pýchou a po svém budovanou důstojností.
U syna nacházíme "svatou nespokojenost": člověk přestává být nespokojený se vším možným kolem sebe, přestává nadávat, protože hlavní důvod nespokojenosti nachází v sobě samém. Právě tato svatá nespokojenost (nepřeroste-li do patologických skrupulí) se stává životodárným pramenem, vedoucím k obrácení. "Nízké o sobě smýšlení" považují kraličtí za dobré stránky marnotratného syna.
Fázi zvažování nelze na cestě pokání přeskočit. Vykročení k Bohu předchází sbírání odvahy. Jinak vznikají nestálé "rychlokvašky", které jsou plodem chvilkového nadšení.
v. 20-21: Fáze rozhodnutí. Syn dospívá k rozhodnutí: půjdu k otci - vzdám ten zápas, vyvěsím bílou vlajku. Pokání není kosmetická úprava, ale úplná kapitulace hříšníka před svatým Bohem.
Cesta se nejprve zdá nesnesitelně dlouhá - jenže stačí první krok a perspektiva se zcela mění: iniciativy se ujímá otec. "Když ještě byl daleko" - otec syna vyhlíží a posluchači se najednou zdá jako by svým zrakem doprovázel celou předešlou cestu svého syna. Syn dělá první krok - ale právě při něm si uvědomuje, že je mu už blízko otcovská náruč, otevřená dříve než cokoli mohl a chtěl kajícného vykonat.
I vyznání vin je až reakcí na otcovo přijetí a objetí. Nepotřebuje proto mnoho slov. Opravdu se dá žít z té prosté východní modlitby: "Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným." Vždyť v opravdovém vyznání vin je zahrnuto i vyznání víry. "Ten, kdo se modlí ´Bože odpusť mně hříšnému´, recituje úplné Krédo. (Špidlík)" A naopak...
v. 22: Přijetí syna se děje předáním šatu (nového nebo dřívějšího) a prstenu. Odkazuje to k "forenznímu" rozměru ospravedlnění jako prohlášení spravedlivým. Podobenství opravdu nerozebírá další dny v otcovském domě, nezabývá se konflikty a změnami, které navrátilce čekaly. To vše má své místo. Ale na počátku stojí nezasloužená Boží milost - pro ni, ne pro svou kajícnost ani dobré skutky jsme přijímáni. A právě pro budoucí zápasy s nectnostmi dřívějšího života je důležité, abychom se v otcovském domě cítili doma, aby nám bylo u Boha a s Bohem prostě dobře - tak jako celníkům a nevěstkám, kteří s Ježíšem seděli u stolu. To se ale nejprve musíme stát těmi malými a chudými, kteří si u Boha nic nenárokují, kteří ví, že nejsou hodni nazývat se Božími syny a dcerami, ale chtějí být s Bohem aspoň jako podruhové...
v. 25-32: Starší syn představuje těch 99 spravedlivých, kteří pokání nepotřebují, ale nad nimiž je radost v nebi "menší". Jsou to židé, farizeové, židokřesťané...? Jsme to my, když si zakládáme na svém náboženství poslušnosti a zákona. Když sami sebe vnímáme jako elitu, když podléháme pocitu samospravedlnosti a myslíme si, že jsme lepší než druzí. Když odmítáme chápat tajemství Boží, že hřích se může pokáním stát "šťastnou vinou" (felix culpa) a uzavíráme si tak cestu k velikonočnímu Exsultet...
-kš-
Rembrandt van Rijn (1636): Návrat marnotratného syna
Starokatolická kolekta:
Nejmilosrdnější Otče,
ty jsi podivuhodným způsobem smířil se sebou lidstvo
prostřednictvím svého Syna.
Dej nám odvahu víry,
abychom ti s radostným srdcem kráčeli vstříc.
Prosíme tě o to skrze našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou žije a působí
v jednotě Ducha svatého na věky věků.