Všechna tři biblická čtení (Lk 24, Sk 1, Ef 1) nám nabízejí různé interpretace nanebevstoupení - toho, že se nám Kristus neukazuje jako apoštolům, že jeho pozemský příběh, který vyvrcholil překročením smrti, je naplněn. Naplněn neznamená ukončen. K tajemství Božího vtělení přesto patří jisté vymezení v stvořeném čase a prostoru: "Mne však nemáte stále", říká Ježíš (Mt 26,11). A snad také vymezení tím, co má být vykonáno, Synovým posláním: "Pojďme do okolních vesnic, abych i tam kázal"; "Jsem poslán jenom ke ztraceným ovcím lidu Izraelského"; "Dokonáno jest". Bůh se vyslovil v konkrétním lidsky omezeném osudu, který má nejen A, ale i Z (jenom tu nestojí na posledním místě smrt, ale úplná jednota s Bohem). Vše, co bylo od A až do Z vysloveno, proto stačí samo o sobě, nebude to doplněno/přeznačeno/zrušeno - "Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i navěky" (Žd 13,8).
"Nanebevstoupení je obratníkem nového času. Definitivně uzavírá příběh Ježíše Nazaretského, ale zároveň otevírá nový úsek spásy, věk Ducha, věk církve" (Lochman).
Text
(Lk 24, 44-53)
"To, co se mělo stát podle Písem", ohlašoval Ježíš učedníkům opakovaně v před-pašijní době ("Hle, jdeme do Jeruzaléma, a na Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků", Lk 18,31). Pro Lukáše je důležité, že Vzkříšený je vykladačem Písem. Nejde o hermeneutický princip pro čtení Tenachu (zde jsou mudroslovné knihy zřejmě označeny pouze jako ‚Žalmy') - selekce typu ‚was Christum treibet': je to klíčové osvětlení velikonočních událostí jako součásti Božího plánu. Pro Lukáše je kříž úběžníkem starozákonních linií. Dei - mělo se to stát - není vyjádřením osudovosti a smířenosti s utrpením světa, jak se mohlo zdát Petrovi u Cesareje Filipovy, nýbrž naplnění mesiášských zaslíbení. Kříž nebyl vítězstvím chaosu a triumfem protivníků, ale plánem spásy a Ježíšovým rozhodnutím. Už v díle stvoření počítal Bůh s tím, že se Logos stane tělem pro záchranu světa.
Otevřel jim mysl, aby rozuměli Písmům. To je vlastně slovní hříčka, dianoia je schopnost rozlišovat: dienoixen nous tou synienai ; s nadsázkou: roz-evřel jim roz-um, aby si dali pět a pět dohromady. Porozumění Písmu je velikonoční zkušenost. Lukáš ji popisuje jako duchovní proměnu, kterou Kristus obdarovává apoštoly. V podtextu je apologetický tón proti všem, kdo by si byli chtěli nárokovat lepší rozumění. Apoštolové jsou svědkové setkání se Vzkříšeným (časově omezeného) a zároveň stojí u kořene nové tradice, ke které byli Kristem otevřeni a která bude nazvána apoštolskou. Ježíš si troufne svěřit velikonoční zvěst křehkému řetězu lidského dosvědčování. Není druhým plánem perikopy velikonoční dospělost apoštolů? - jsou obdařeni porozuměním Písmu, vyzbrojeni mocí Ducha; když Ježíš odchází, jakoby činil poslední krok.
V jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínaje Jeruzalémem. Vy jste toho svědky. Učedníci jsou postaveni před konkrétní program: zvěstovat změnu smýšlení. Povaha tohoto poslání je univerzální, Kristus vstupuje k Otci a zvěst o něm má naplnit zemi. Evangelizační mise je decentralizovaná, středem je oslavený Pán. Kristus vstupuje na nebesa a přestává být zaostřeno na Galileu, na Izrael, na Jeruzalém. Odtud se věci začnou hýbat, je to místo zrození církve skrze Ducha.
Ježíšův odchod není pro učedníky symbolem odloučení - proto je zdůrazněno požehnání vztaženými rukami, jako to, co trvá i když je Kristus již odňat naším očím. Tímto obrazem se naplňují Ježíšova slova z Lk 20,41nn a 22,69. Syn člověka je vyvýšen, je posazen na Boží pravici, uveden do bezprostřední blízkosti Boží. Lukáš nám nabízí jakoby v ohlédnutí ještě jiný pohled na velikonoční událost: Kristus je vyvýšen, ale ne na místě hanby, nýbrž oslavy, roztahuje ruce, ne v bolesti, nýbrž v žehnajícím gestu, není obklopen posmívajícím se davem, ale uctívajícími učedníky. Před námi je zhmotněno tajemství kříže: člověk byl v Kristu vytažen k Bohu.
(Sk 1, 1-11)
Je tu několik bodů napětí vůči Lk: např. 40-ti denní lhůta (u Lk ‚Potom'), jiný rozhovor. Text ještě více podtrhuje význam apoštolského úřadu, apoštolové jsou adresáty Ježíšova sebeprokázání, jeho pokynů a jeho promluv.
Úvodem do knihy Skutků je (nezodpovězená) otázka, kdy dojde k obnovení "království pro Izrael", k naplnění věků. Vstal z mrtvých, přemohl smrt? Proč tedy ještě čekat? Co zbývá? Proč odcházíš, Pane? Kam odcházíš? Proč nemůžeme sdílet zkušenost apoštolů? Napětí mezidobí mezi vzkříšením a druhým příchodem, tím, co již je a tím, co ještě není, je tajemstvím věku Ducha svatého: "Není vaše věc znát čas a lhůtu."
Poslání učedníkům se opakuje, namísto zvěstování metanoie však zní: "budete mi svědkové". Když je Kristus odňat jejich očím, stojí při učednících dva velikonoční svědkové - muži v bílém. Posláním církve není zahleděnost do věcí nebeských. "Show je u konce. Není tu nic pro televizní diváky, ale všechno pro svědky. Z pasivního postoje, přihlížení světu, se stává postoj aktivní, svět proměňující." (Lochman).
-jb-
Starokatolická kolekta:
Věčný Bože,
v Nanebevstoupení svého Syna
jsi povýšil každého člověka a prokázal jeho hodnotu.
Daruj nám pevnou důvěru,
že i my jsme povoláni ke slávě,
do které nás předešel Kristus,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí na věky věků.