Divuplné uzdravení sehnuté ženy při sobotní bohoslužbě je podnětem k disputaci mezi Ježíšem a představeným synagogy, arcisynagogem. Tato funkce obnášela (kromě reprezentativní složky – viz např. příběh o dceři Jaira) především starost o technické zázemí synagogální bohoslužby, ale i o to, aby se vše dělo řádně. Právě tento muž se může a má ohradit proti jednání, které by bylo nepatřičné.
Ježíš se rozhodně zachová jinak, než ‚se patří‘: uprostřed výkladu Písem si všimne mezi lidem nemocné ženy (je tu použit hebraismus “a hle” – trigger Božího zjevení); žena nestojí blízko (Ježíš ji přivolává k sobě), není ji možná pro její sehnutí mezi vzpřímenými pořádně vidět. Lukáš často v podobně laděných příbězích střídá mužské a ženské postavy (viz paralelní příběhy Lk 6,6-11 - muž s uschlou rukou; Lk 14,1-6 uzdravení v domě farizeje). To, že Ježíš uzdravil v synagoze právě ženu – že se středem pozornosti stává nečekaně žena, naznačuje, že v této evangelijní perikopě jde i o napřímení respektu. Je sehnutá, možná nevidí / není viděna přes druhé, je nepovšimnutá, nedoceněna, jako žena v synagoze vždy na druhém místě? “A hle” – Ježíš ji postaví do středu sobotní bohoslužby, aby byla uzdravena.
Nemoc ženy nám Lukáš popisuje jednak fyzicky jako shrbení či sehnutí, nemožnost držet se zpříma, jednak spirituálně: “měla ducha nemoci” (v.11), “tato žena, dcera Abrahamova, kterou držel satan spoutanou” (v.16). Nemoc by prý mohla být srůstem obratlů: “byla úplně sehnutá a nemohla se vůbec napřímit”. Jde o nemoc dlouhodobou, osmnáct let někdo vykládá symbolicky jako dlouhotrvajících 2 x 9 (té paní léta nemoci asi příliš symbolická nepřipadala). V příměru z vv. 15-16 jde prostě o porovnání jediného dne s velkým dílem života v tělesném utrpení.
Už ani o den víc, i kdyby dnes měla být sobota. Ale kdyby Ježíš počkal hodinu, vyhnul by se konfliktu s arcisynagogem. Podobně jako v Lk 6,6-11 se uzdravení odehraje při bohoslužbě (a ne až ‘u kávy’). V příběhu o sobotním uzdravení je tedy i jiné téma než šabat: jaké místo mají nemocní (nerespektovaní, přehlížení, členové nároční na péči/na snášenlivost, ženy) v životě společenství, v bohoslužbách sboru.
Chce Ježíš vyvolat diskusi, vyhrotit spor o sobotu? Je to lásky-plná improvizace? Nebo chce ukázat, že smyslem šabatu, svátku stvoření, je napřímit to, co bylo satanem / zlým pokřiveno (tj. obnovit stvořené, znovu-stvořit)? Ode všeho trochu: Ježíš, vtělený Logos, sděluje při synagogálním kázání slovy i tělesně, že přišel, aby “vyhlásil zajatcům propuštění” (Lk 4,18). Plná jednota myšlení a činů je možná jen v Duchu svatém. Při bohoslužbě dojde ke změně nejen žití té ženy, ale i těch, kdo byli při tom. Neodejdou takoví, jací přišli (D. Brodská).
Ježíš na ženu vloží ruce (prý to může odrážet uzdravovací ritus, který mohl být součástí prvokřesťanské bohoslužby a vyvolával spory se židy/křesťany ze židů). Žena se napřímí a velebí Boha (tím dá najevo víru, že Ježíš tyto věci činí z moci, kterou má od svého Otce); při velebení promluví v synagóze, což by pobouřilo i apoštola Pavla. Natožpak představeného: vstoupí do příběhu - ale paradoxně se neobrací na toho, kdo celou situaci vyvolal či způsobil, totiž na Ježíše. Mluví k davu, argumentuje Mojžíšovým zákonem s tím, že v sobotu nemají lidé ‘přicházet, aby byli uzdravováni’, čímž nepřímo říká Ježíši, že by je neměl v sobotu uzdravovat. Představený chce postavit zástup na svou pozici, která je podle něj právně čistá - Ježíši jde víc než o mínění zástupu o jedinou ženu, která je uprostřed zástupu sehnutá a ztracená.
Když Pán říká ‚Pokrytci!‘, nemyslí přítomné, ale ty, kdo smýšlejí a učí smýšlet tak, jako představený. Někteří vykladači upozorňují na to, že situaci s oslem či volem bylo možné vyřešit i jinak, aby přitom nebyla porušena sobota (například mít zásobu vody nanosenou již od pátku). Pro Ježíše jsou ale kazuistické úvahy nedůležité. V argumentu z příběhu v Lk 6,9 se ptá, zda je povoleno “v sobotu činit dobře, či zle, život zachránit, či zahubit”. Farizeové mohli souhlasit s druhým (porušit sobotu kvůli záchraně života), ne ale s prvním. Ježíš smíchá dohromady oba případy, aby ukázal, že je pro něj důležitá motivace obnovující lásky.
Tak i zde: i když situace se zvířetem by mohla být vyřešena jinak, nikdo by nenechal své zvíře v sobotu trpět jediný den bez vody. Tím spíš - naznačuje Ježíš - tato ‘dcera Abrahamova’, členka rodiny Božího lidu, by neměla už ani den zůstat spoutaná Nepřítelem, když už to trvá osmnáct let. Utrpení člověka ani zvířete se neslučuje s oslavou Boha a nemůže jí být ospravedlněno nebo vysvětleno.
Obraz žíznivého zvířete a shrbené ženy je propojen i motivem spoutání a svázání. Na tom sice není založen Ježíšův argument, ale spojuje obě situace motivem závistlosti na cizí pomoci, na odvázání. Boží vůle nesměřuje ke svázání lidských situací do úhledných norem a institucí, ale k rozvázání těch, kdo si sami pomoci nemohou.
Meditace
Očekáváme, že s námi bohoslužby něco “udělají” (vedle toho, že při nich něco vyslechneme a něco vyzpíváme)? Může se při bohoslužbách něco stát - i tak, aby to nezůstalo jen skryto v srdcích a v intimitě (kterou se po evangelicku zaklínáme)? V příběhu o ženě se z její radosti nakonec stala radost a udivující událost pro celé shromaždění. Na druhé straně došlo i k určitému napětí a polarizaci. Děje, které chtějí opravdu uzdravit společenství, v sobě nesou i taková rizika. Pán odhaluje naši vnitřní ‘nenarovnanost’, pokrytectví (lásku k Bohu oddělujeme od lásky k bližním) - v té chvíli je největší nebezpečí, že se do ní uzavřeme a postavíme se proti tomu, který miloval své blízké až do krajnosti. Je možné vyloučit se z jednoty kristovců.
Je zvláštní číst, že Ježíš nechce počkat už ani den s uzdravením handicapované, když my sami s našimi nemocemi a nemocnými čekat musíme. Žijeme v očekávání, že teprve druhý příchod Krista zbaví všechny trvale nemocné jejich potíží. Snad proto mluví Lukáš o nemoci jako o (velmi reálném) ‘spoutání Zlým’: jsou věci, které mohou a mají být rozvázány - už dnes a ještě dnes! - které jsou neméně skutečné, ač ne tak viditelné, jako byl handicap shrbené paní. Jsou i mnohaleté deformace, věci, které jsme nechali při sobě růst a ony s námi srostly / přerostly nám přes hlavu.
Co třeba právě předsudky o handicapovaných (co o nich víme? - zajímali jsme se někdy o jejich problémy? o diakonickou práci v našem sboru / v našem městě?), o ženách, o psychicky nemocných, a vůbec o členech našeho sboru / naší rodiny / o lidech v našem zaměstnání. Nenechal jsem se příliš spoutat představou: “ta už se nezmění”, “co jiného jsem od něj mohl čekat”, “jiné to se mnou nebude”? Nevidíme kolem sebe místo lidí jen jejich problémy a neduhy?
Ježíšova logika pro “ztracené případy” je opačná než naše. My řekneme: ‘vždyť už osmnáct let je to stejná písnička’, on říká ‘tím spíš, že je to už osmnáct let, mělo by se to dnes rozvázat’.
Znáte ten pocit: ‘a hle, tady je někdo, koho jsem si dosud nevšímal, a ona to byla docela škoda pro nás oba’. ‘A hle’ - to v našem příběhu značí to, co je vidět až na druhý a pozornější pohled. Najdeme člověka, který nám najednou ‘stojí za to’, za čas, za emoce, za starost. Není v tom žádná pozitivní obličejová křeč, ani oslovovací metoda pro zlepšení komunikace ve sboru - jen to jedno prosté: podívat se občas v modlitbě či v reálu na své společenství (rodinu, práci...) ještě jednou jako poprvé a nechat se překvapit (a-ha), kam mne ten nový pohled přivede.
-jb-
Starokatolická kolekta:
Veliký Bože,
ve jménu svého Syna jsi nás svolal
do jednoho společenství,
které je mnohem větší než toto shromáždění.
Dáváš nám jistotu, že jsi s námi
všude tam, kde svědčíme o tvé dobrotě a lásce.
Spolu se spravedlivými, kteří nás předešli kdykoli v minulosti,
se všemi věřícími na této Zemi
a se všemi anděly a svatými
chválíme a velebíme tvou dobrotu
nyní a na věky věků.